Lupinovo trápení

Mladý třináctiletý chlapec, se světlými vlasy, vešel do ložnice. Nejdřív si sedl na postel. Ale potom se zvedl, a procházel se po prázdné místnosti. V hlavě mu pobíhaly myšlenky sem a tam. Už asi týden uvažoval nad tím, jak klukům vysvětlí svůj problém.
Zase si sedl na postel. Byl šíleně nervózní. Kluci to z něho už skoro měsíc vymáhali, a takhle to už dál nešlo. Věděl, že to brzy praskne. A taky věděl (nebo spíš si myslel) že se s ním dál bavit nebudou, pokud to všechno vykecá...
Najednou se do ložnice vřítili dva udýchaní tmavovlasí chlapci. Na tvářích jim hrál úsměv.
"Co jste zase vyvedli?" Zeptal se Remus Jamese a Siriuse téměř automaticky.
"Obvázali jsme Norissku celou toaletním papírem, a použili jsme na to kouzlo přilnutí." Odpověděl s úsměvem James.
"Škoda, že ne trvalého." Posmutnil si Sirius.
"Proč jsi to neřekl dřív? Mohli jsme mít na dalších sto let strašidlo z umýváren..."Zašklebil se James.
…
Remus znuděně zívl. Vyjímečně nedával pozor, a to byly dějiny čar a kouzel. Pořád dumal nad tím a samým. Nevěděl, a ani neměl tušení, jak to klukům vysvětlit. Proč je poslední dobou tak zamlklý. Proč se s nimi poslední dobou ani nebaví. A hlavně, kam to mizí. On jim to ale říkat nechtěl. Ale musel. Bylo mu to trapné, nechtěl aby to někdo věděl... Jenže oni se to dozvědí tak i tak.
Rozhlédl se po třídě... Nikdo nedával pozor. Poznal to tak, že většina studentů mělo podepřeno hlavy na bělostných polštářích (od firmy Bradavické prádelny s.r.o ). Jediná Lily si pečlivě zapisovala každé Binsovo slovo.
"Zase další nudná hodina," protáhl se Sirius a hlasitě zívl. Jeho pohled se zastavil na Remusovi, který si jeho pohledu všiml. Věděl že by Siria hodně zajímalo, kam to pravidelně mizí.
Remus oční kontakt přerušil. Předstíral, že ho hluboce zaujala jeho poškrábaná lavice ve které seděl s Petrem.
Konečně zazvonilo! Pro Remuse to bylo vysvobození. V rychlosti blesku si sklidil věci do brašny, a pádil ven ze třídy. Utíkal přes chodbu až ke schodům. Sešel o dvě patra níž, a překlusal přes chodbu a rychle zmizel v dívčích umývárnách. V umývárnách Ufňukané Uršuly.
"Uršulo?" Medový hlas se rozlehl po místnosti. Duch mladé dívky se mu zjevil přímo před očima.
"Už jsi jim to řekl?" Zeptala se až příliž klidně.
"Ještě ne... promiň, ale já nevím jak jim to mám říct."
"Stejně, jako jsi to řekl mě."
…
Remus seděl v chroptící chýši. Věděl, že každou chvíli se přemění v ohavnou, krvežíznivou stvůru. S obavou se podíval mezi škvíry prken, která byla přibitá přes okna. Mraky už pomalu odkrývaly kulatý, zářivý měsíc. Remova přeměna začala. A Rem zaúpěl bolestí.
Chvíli po přeměně se vlkodlak zvedl z podlahy. Cítil krev. Krev člověka, která byla nedaleko chroptící chýše. Jenže věděl že se z téhle místnosti nemůže dostat ven. Dlouze zavyl a stočil se do klubíčka. A začal si hryzat tlapky...
…
Další ráno se Remus ocitl na ošetřovně. Kolem něj pobíhala madame Pomfreyová. Měl obvázané obě ruce a s levou nemohl hýbat. Asi byla zlomená. Cítil, že si udělal další šrám na obličeji a šíleně ho pálila jizva na zádech
"Pane Lupine, dneska tady zůstanete. Máte příliš hlubokou jizvu na zádech a to by Vám neprospělo."
Remus souhlasně přikývl. Ta jizva ho pekelně svrbila a pálila.
…
Mohlo být tak dvanáct hodin. Venku peklo slunko, a někteří studenti se čvachtali v jezeře.
Madame Pomfreyová ohlásila Removi návštěvu a zase odešla.
Tři kluci se na Rema skoro vrhli.
"Reme, co se ti zase stalo?"
"Kde jsi zase byl?"
"Kdo ti to udělal?"
Otázky, otázky, otázky. Sirius, James i Peter byli zvědaví co jim Remus řekne. Už mu nevěřili starou báchorku - byl jsem za nemocnou mámou - a remus věděl že nadešla ta chvíle.
"Kluci... já nevím jak to mám říct... a vysvětlit."
"Nejlíp od začátku..."
Remus si trošku vzdychl. Ale potom se pustil do vypravování.
"Když jsem byl ještě malej kluk, bylo mi pět, šest roků, tak jsem jednou v noci utekl mámě, protože mě naštvala. Už nevím kvůli čeho to bylo. A zrovna v tu noc... byl úplněk." Remus si všiml, jak se Petrovi rozšířily oči strachem.
"Úplně sám jsem šel do lesa. A z boku na mě skočil vlkodlak. Kdyby nebylo mámy, která je zvěromág, tak už nejsem naživu."
"To je mi líto Reme... Promiň.. My jsme mysleli že máš holku nebo že tě někdo šikanuje... (Tak mladí až už myslí na blood-play.. tc, tc, tc... xD)"
"Jednou za měsíc, vždy za úplňku jako nějaký rituál?" Namítl James. Tomu se musel Rem usmát.
"Pokaždé ti něco zlomí..." přidal se Sirius. Petr jen nečinně přihlížel k rozhovoru.
"A kouše mě do ruk... že? A vůbec, kluci, vy si z toho nic neděláte?"
"Prosímtě, o jednoho vlkodlaka víc nebo míň nám je to jedno, že?"
"Vždyť musíš být takovej ložtomilouškej ňafínek..."
"Co ti je schopen uhryznout ručičku..." Zazubil se Remus.
"Au." James se chytl za ruku jako by se bál že mu ji fakticky uhryzne.
"Neboj Jamesi, vždyť ti nic neudělá!" Okřikl ho Sirius.
"Vždyť jsem to nemyslel vážně, Tichošlápku!"
Remus se podíval na Jamese s otazníkami v očích.
"To má Sirius tichou šlapku, nebo co?" James se Siriem se mu zasmáli.
"Ne ale včera mě šíleně vylekal. Byli jsme v kuchyni, teda, šli jsme do kuchyně. Sirius někam šel a půjčil si plášť... A jak se vracel, šel za mnou celou cestu do kuchyně. Sem tam jsem uslyšel jak za mnou jde, ale já jsem si neuvědomil, že to byl on!"
"Prej jsem Tichošlápek..." Zasmál se Sirius
"Žádný prej, jsi!"