Běh

Dějištěm se stal starý oprýskaný tunel, který chtě nechtě v člověku automaticky vyvolá pocit beznaděje a sžíravého smutku. To prozření, jež se dostane každému, kdo do něj vkročí a po pár krocích pochopí, že všechna ta zatrpklost města je vtěsnána do tohoto rozlehlého místa, které je však svíravě obklopeno odporným betonem s šedivou výmalbou a jednoduchou řadou zářivek na stropě. To místo vzbudí v nejednom poutníkovi lítost nad současným žitím plném špatností, násilí a zloby. A i přestože je vzdálenost mezi oběma konci tunelu zhruba tři sta metrů, pro mnohé je, tato cesta plná temných životních příběhů, zklamání a děsivých vizí, tou nejdelší vůbec.

Zvláště pro ty, co tu chodí den co den a stále se seznamují s dalšími chmurnými příhodami, jejichž počet se trvale zvyšuje, a které jsou s velkou oblibou dále vyprávěny po celé Praze. Pražáci, kteří tuto zapomenutou čtvrť nikdy nenavštívili, se těm historkám smějí a považují je za smyšlenou hloupost blížící se svou laciností k béčkovým hororům. Ne však ti, co tu žijí. I přesto, že se lidé z těchto končin začínají s železnou pravidelností stěhovat do lepších, veselejších lokací, ty příběhy, jež jim byly za mlada vyprávěny z úst místních starousedlíků, jim zůstanou nadosmrti. A oni budou pokračujícími nositeli něčeho, co nesmí zaniknout, co my mělo být rozšiřováno a uchováno.

Byla noc. V dálce se náhle začaly ozývat pravidelné dunivé kroky, které se nepřetržitě přibližovaly. Ze tmy vyhaslého světla se vynořil běžec, klusající svým tempem vprostřed tunelu. Proběhl pod další zářivkou, která vzápětí zhasla a prohloubila tak tmu zas o kus víc. Stín se předháněl s běžcem v závislosti na dalším osvětlení. Chvíli byl vzadu, jindy v popředí. Ten pocit ho naplňoval klidem. Jeho zářivě bílé tenisky se zastavily. Středně vysoká postava oděná do šedivé mikiny a tepláků se v tomto prostředí jakoby ztrácela. Sňal si kapucu z hlavy a přistoupil blíže ke stěně. Po vteřince tichého močení, si narovnal kalhoty do původní polohy, odplivl si, popošel pár metrů a pustil se do protahování.

Slabý poryv větru, jenž mu lehce pocuchal černé nakrátko střižené vlasy, dal běžci jasně na zřetel, že se ocitá nedaleko konce tohoto prostoru. To ho příjemně povzbudilo. Pousmál se. Párkrát si na malém prostoru přešlápl a znovu vyrazil vpřed. Tentokrát už mnohem rychleji. Chtěl to mít, co možná nejdřív za sebou. Zběžně se podíval napravo, kde si stačil všimnout skupinky podřimujících bezdomovců – narkomanů a rozházených jehel kolem jejich nohou. Tento obraz mu připomněl, že se musí se svou Ilonkou co nejdříve odstěhovat, aby dítě, které bylo na cestě, nemuselo vyrůstat v blízkosti něčeho takového.

Nedaleko zahlédl městskou lampu a několik aut, jak projíždí ulicí. Vysprintoval posledních dvacet metrů a ocitl se těsně před téměř prázdnou vozovkou. Oddychl si, otočil hlavu, podíval se do chřtánu tunelu a byl rád, že zanedlouho tu bude probíhat naposledy. Sedl si do podřepu a přemýšlel o životě, o tom, jak sežene zbylých sto padesát tisíc na nový byt, o Iloně, jak ji miluje a chce pro ni jen to nejlepší. Přerušit veškeré vazby s tímto sídlištěm a načít novou, lepší kapitolu. Představoval si a těšil se, jak bude doprovázet malého Daniela nebo Karolínku do školky. Přál by si spíš chlapce, ale ví, že to nezáleží na něm, a taky moc dobře ví, že Ilonka si naopak z celého srdce přeje roztomilou baculatou Karolínku. Chvíli se ještě díval na hvězdy, usmíval se a v očích se mu objevily slzy. Pomalu se zdvihl.

Cosi ho vrátilo zpátky na zem. Pokusil se zase postavit a zabránit tak dalšímu ataku. Marně. Dostal další ránu. Z nosu mu vystříkla krev. Cítil, jak se na jeho tělo nese sprška ran a jak mu postupně nehybní všechny končetiny. Otupěl a v okamžiku polevil. Smích a zvuky kroků. Konec.