Podstata života 1.

Přichází noc a já už pátý den jen tak sedím doma v mém malém pokoji v koženém černém křesle, koukám střešním oknem ven na tmavou hvězdy posetou oblohu.Poslední dny je noční obloha bez mraků a do mého temného pokoje proniká pouze přes střešní okna světlo s ozářených hvězd a měsíce sluncem, které se právě nachází někde na druhé straně zeměkoule.
Sakra proč já tady ztrácím čas truchlením nad ztracenou láskou….proč nemůžu mít víc štěstí a být třeba tou hvězdou na obloze..tu přece nemůže bolet zlomené srdce, když jí někdo odkopne nebo spíš podvede.
Ne. Už zase mám v očích slzy a to jsem si slíbila, že už kvůli němu žádná nesteče po mích bílých tvářích.Bolest uvnitř mého srdce je stále větší než bych chtěla. Proč?
Nevím zda mě nejvíc štve, že ta se kterou mě podvedl byla moje kamarádka nebo samotnej fakt, že je to bezcharakterní debil co nic jinýho neumí než ubližovat blízkým lidem.
No děsný je, že se s kámoškou potkávám denně ve škole a neustále se mi omlouvá. Jako bych toho už tak neměla nad hlavu. Jako by to dělala schválně.Prej spolu stejně nejsou, ale co je mě po tom.To mám být jako ráda? Nerozumím tomu.Sice přišel ať si to tak neberu, že mě miluje a že bůhví co se mi ještě snažil nakecat. Dělalo se mi z něj špatně.
Ne. Já už se tím nechci víc zabývat. Hanes je prostě obyčejnej děvkař a nikdy nebude jinej. Je fakt, že se mnou vydržel něco přes třičtvrtě roku a to bylo už asi na jeho poměry příliš. Dělá se mi z něj zle. Ale jako bych to předem nevěděla.Jak já mohla být tak naivní, vždyť jsem to tušila od začátku. A nebo to udělal jen proto aby se mě zbavil, když teď prej konečně prorazil se skupinou? Nechtěl si odrazovat fansky tím, že má přítelkyni? Ale tak to mohl říct a ne mi takhle ublížit.
No už je to stejně jedno.
Tak proč na něj musím pořád myslet, mít jeho krásnou tvář před očima? To je trest?

Ráno mě probudí otravnej budík. Jsem pěkně zmlácená. No jo zase jsem usnula vyčerpáním se slzama v očích v křesle.
pohled do zrcadla mě ujistí o tom, že do školy se dnes nedopravím. Včera jsem tam byla a to jen do velké přestávky dýl jsem to nevydržela, ty zkoumavé pohledy spolužáků, ty pohledy soucitu, ale i výsměchu. No a dnes nemám chuť se tam vrátit. Nejradši bych se tam nevrátila už nikdy, ale to bohužel nejde je teprve duben a škola končí bohužel pro mě až za nějaký dva měsíce.
Mh… tak co budu dělat? Mohla bych zajet do města a něco si koupit na sebe.Už sakra dlouho jsem nebyla nakupovat.Aspoň přídu na jiné myšlenky.
Vyparkovala jsem tedy svoje malé autíčko z garáže a hurá do města.Jo sama v klidu už jsem dlouho nikde nebyla.Zjišťuju že mi to chybělo.Nikdo mi do nakupování nebude kecat. Jo tohle jsem fakt potřebovala ….. vypnout.
Zalezu hned do prvního obchodáku a začnu procházet regály s oblečením. Do oka mi hned padnou jedny černé úzké kalhoty a pak ještě nějaká černá trička. Wow .. po dobu chození s Hanesem jsem na sobě snad černou neměla…. to bude teď změna v šatníku…. od hlavy až k patě v černém…. nebude to špatný….
Nakonec jsem si vzala aji nějaký dvě červený trička a koupila si troje překrásné botky na podpatku, ještě že měřím pouhých 160cm můžu si dovolit vysoké podpatky.
S tímhle nákladem jsem zaběhla do auta a hodila to na zadní sedadla a jdu se ještě po něčem podívat.Chtělo by to nějaké doplňky a taky novej účes…. prostě je čas na kompletní změnu. Jedna kapitola mého života skončila, přesně jako před dvěma lety co jsem odešla studovat do zahraničí. Našim se to zprvu vůbec nelíbilo, ale nakonec mě pustily. Koupily mi malej domeček na kraji Berlína abych to neměla moc daleko do města a auto, za co jsem jim děsně vděčná.
Tak teď se cítím kompletně vyměněná. Novej účes dělá divy. Celkem se mi i zvedla truchlivá nálada.
Jak si to kráčím ven z obchodního domu zastaví mě ve vitríně nádhernej kabát. Tak ten musím mít. Obrátím se na místě a mažu dovnitř. Když vezmu kabát do ruky, že si ho vyzkouším srazím se s někým.Okamžitě rukou cuknu a kabát spadne na zem. Kluk co stojí proti mně zareagoval úplně stejně. Až teď je pohotovější.
„ Na tobě bude sedět líp.“ Podá mi ho s úsměvem.
„ Děkuju..ale já… já se jen…“
„ Na a běž si ho zkusit.“ Řekne a strká mě ke kabinkám.
„ Tak co? Ukaž se jak ti sedí?“
Jsem nevěděla že mě následuje. No nic.
vylezu ven a otočím se před ním dokola.
„ Určitě si ho vezmi. moc ti sluší.“ Řekne a obdaří mě úžasným úsměvem s řadou bílých zubů.
„ Jo já si ho vezmu.“ Přikývnu a oplatím mu zářivej úsměv.
„ Abych se taky představil já jsem Sebastian.“ dál se na mě zářivě usmívá a podává mi ruku.
„ Christýna.“
„ Co bys řekla kdybych tě pozval na oběd?“
„ Myslím, že nebudu proti.“
„ A půjdeme hned nebo chceš ještě nakupovat?“
„ Půjdeme hned jen si odnesu kabát do auta.“
„ OK.“
Jdeme k autu.Sebastian mi galantně vzal tašky.Takovýho kluka jsem dlouho nepotkala.No je fakt, že ke mně nikoho Hanes nepustil žárlivec.
„ Hey holka ty máš hezuš auto.“
„ Hm…. dík… naši se trošku víc plácli přes kapsu.“
Hodím tašky do kufru.
„ A půjdeme na jídlo někde tady a nebo zajedeme do centra?“ Nabídnu, protože tady je strašně omezenej výběr a jídlo stojí většinou za houby.
„ O tom jsem zatím nepřemýšlel a asi bude lepší zajet do centra. Neotravuju tě?“
„ Ne vůbec aspoň nemusím být doma.“ Trošku se zarazím co říct. Všiml si toho, ale nějak to zatím nerozváděl.