Výlet s kávovarem a starou psí boudou

Adrian se mi jednou svěřil, že by se rád vydal na výlet po městě s kávovarem a starou psí boudou, čímž si mě naprosto získal. Někdo má takové nápady, to dozajista, ale Adrian je jeden z mála lidí, kteří hloupou teorii převádí do praxe.
Nikdo mě nenutil a instinkt rezignovaně odpochodoval do zákulisí, ale šel jsem s ním – nikdy jsem toho nelitoval a ani s tím nechci začínat.
Nejprve jsem, nesouc v podpaždí kávovar, shledal, že Adrian skutečně myslel psí boudu, ale kdo mohl tušit, že pamatoval i na sousedčina bernardýna Rumclíka, kterýžto byl naším kamarádem při dlouhých a nudných večerech, ze kterých hravě (díky svému soudku s rumem) vytvářel velkolepé párty, na které jsme ještě dlouho vzpomínali.
„Chro, chro!“ zažertoval vesele Rumclík a střelil po mně a Adrianovi vděčným pohledem, byl rád, že je zase na čerstvém vzduchu a že konečně vidí svět pěkně z výšky.
„Aúúúú!“ odpověděl mu Adrian.
Lidé se překvapeně dívali na oblohu, ale ať hledali jak chtěli, úplněk nikde; kdo to kdy také viděl, aby v pravé poledne byl měsíc ještě na obloze.
Adrian se na ně podíval lítostivým pohledem a vesele jsme si to vykračovali ulicí dál.
Na náměstí jsme si chtěli udělat menší pauzu: Adrian položil boudu s Rumclíkem ke kašně
a svlékl se do pánských plavek, které byly zezadu průhledné. Obrátil se ke mně a řekl: „Udělej kafčo, já se zatím trochu osvěžím, áno?“
Nezmohl jsem se na odpověď a šel jsem radši do elektra koupit prodlužku a potom do porcelánshopu dva pořádný kafáky. V červencovém parnu jsem zničeně došel k jednomu obchodu, před kterým stál zpívající santa a po půlročním zpoždění jsem ho vypojil ze zásuvky, do níž jsem píchnul svou slavnou prodlužku, jíž jsem natáhl až ke kávovaru.
Adrian vesele dováděl v kašně, kolem které se vytvořil hlouček přihlížejících občanů města. Hrál oblíbenou dětskou hru, na Pearl Harbour. Jako japonští náletníci mu posloužili vajgly, jichž byla v kašně spousta, a loď si vyrobil z prázdné lahve od piva. Přihlížející děti se schovávaly maminkám v náručí a tatínkové pod sukně. Ozýval se dětský pláč a psí štěkot. Rumclík se chtěl samozřejmě zapojit do hry, ten aby u něčeho nechyběl. Vylezl si na střechu boudy a spustil tu svou starou ohranou písničku: „Haf, haf, haf, - škyt, haf, haf...,“ a tak dále.
Už to vypadalo, že na kafe ani nedojde a výlet skončí katastrofou; nemluvě o tom, že s amerikánskou válečnou lodí to bylo již velmi nahnuté a spousta japončíků zahynula při sebevražedných kamikadze náletech. Jenže nakonec se ukázalo, že kafe přijde vhod, obzvlášť oněm dvěma příslušníkům městské policie, kteří se jím nechali uplatit, i když jsme museli slíbit, že do pěti minut zmizíme a už nikdy nebudeme děti strašit předváděním historických událostí, což jsme po dlouhém zvažování slíbili a odebrali se domů.
„Haf, haf!“
„Ty prostě musíš mít vždycky poslední slovo, viď?“
„Vrrr, haf, haf, - škyt.“