Láska

Je mi zima. Všude kolem je černé ráno, do kterého nikdo nechce vstávat. Mám tu výhodu, že já neusnul. Klepu se pod tím pocitem, jak se mi mráz snaží dostat na kůži. Prošel jsem už skoro celou tmou a došel jsem až sem. Z jedné strany stejný pohled jako z té druhé. Dlouhá vymýcená nudle, ve které jsou natažené koleje a dráty elektrického napětí. Stromy kolem jsou holé a občas se zakývají. Miluju ten zvuk, když šlápnu do navršeného kamení a ono se jen tak svévolně obteče kolem mé nohy, sem tam se nějaký kámen skutálí pryč, většina jich však i při změně své polohy drží na svém místě. Rozhodl jsem se veškerou zimu ignorovat a sedám si na perón. Nohy mi jezdí v mých milovaných kamenech a mně nezbývá než si vše znovu zopakovat.
Z mých myšlenek mě vytrhne až cizí postava vynořivší se naproti mně. Chtěl bych si o ní něco myslet nebo aspoň něco z ní cítit, ale nejde mi to. Je jakási amorfní. Usmála se na mě a já ji stejně nedokážu nikam zařadit. Mám se jí bát, mám ji zachránit, mám ji milovat? Sedá si na koleje a chová se, jako by ke mně mluvila, přesto z ní nevyjde ani slova. Snažím se jí zadívat do očí, ale pohled mi prochází pořád skrz. Vidím ji a stejně se chová, jako by tu nebyla.
Po stoprvní se sám sebe ptám, na co tu čeká a na co čekám já, že se ji na tu věc nezeptám. Usmívá se, nesměje se, zkrátka nevyluzuje žádný škleb, jen tím úsměvem podtrhuje veškerou svou podstatu. Vlasy má bílé jako stařena, ale konečně se mi povedlo zachytit její pohled, je mladistvý, konečně mě nějaký pocit naplnil až po konečky mých zmrzlých prstů. Povstane a natáhne svou ruku. Chci ji uchopit. Něco mi klape do nohou. Naše ruce se spojí. Chytám se jí a ona si mě bere. Vstupuji do bílé záře, ona mě už nepustí. Miluje mě, miluju ji.