Agáta

„Agáto, co děláš u toho okna,“ ozvalo se zničehonic do potemnělého pokoje.
„Ale nic, jen se dívám,“ odpověděla drobná postava a po otočení hlavy se jemně usmála, i když si byla vědoma, že její matka to neuvidí.
Lhala. Nemohla prozradit celou pravdu, nemohla ji ani naznačit. Zlomila by tím matce srdce na mnoho kusů. A sama by si musela připustit…Co vlastně? Že je blázen? Že po otcově odchodu neustále myslí na smrt, která by ji vykoupila? Vždyť kolikrát už takhle stála u okna a hladila konečky svých prstů sklo s touhou rozbít ho a utéct. Být volná jako pták, svobodná, nezastavitelná. Nebylo to dnes poprvé, kdy si dodávala odvahy okno otevřít a pak…Ani ona nevěděla, co by udělala potom. Možná…anebo ne…Jak těžko se hledají odpovědi. A především na nevyřčené otázky. Těžko se dělají první rozhodnutí, když se pustíte máminy sukně.
„Agáto! Pojď, bude večeře,“ vyrušil ji znovu ze zamyšlení jemný hlas její matky.
Odstoupila od okna se slibem, že dnes se k němu ještě vrátí a bude pozorovat tmavou ulici s nepatrnými záblesky pouličních lamp.
Sedla si ke stolu a zadívala se na svůj talíř. Musela uznat, že jídlo nádherně vonělo. Přesto na něj neměla nejmenší chuť. Žaludek měla sevřený, rty pevně semknuté k sobě, nepřipravené pozřít byť i jen sousto. Nakonec se přemohla a vidličkou nabrala pár soust. Nevnímala jejich chuť, jen stále přežvykovala. Po chvíli už na jejím talíři nezbyl ani drobeček. Omluvila se matce, která ještě jedla a odešla pryč. V hlavě si přehrávala scénář večeře. Byl stejný jako každý den – zasedne k jídlu společně s matkou, při úplném tichu sní pár soust, omluví se a zmizí. Při představě toho stereotypu jí přeběhl mráz po zádech. Samozřejmě, mohla kdykoli přerušit to ticho, mohla cokoli říct – ale nechtěla. Dbala až přespříliš na zvyky a obyčeje svých dnů. Byla na sebe přísná, nedopustila by ani jedinou odchylku ze svého programu. Nemusela, ona prostě chtěla. Teprve s tímhle systémem získal její život určitý řád, který tolik zbožňovala a nehodlala se ho vzdát. Kdyby to udělala, zbláznila by se. Alespoň to si říkala každý večer od té doby, co je opustil otec a zůstaly jen ona s matkou. Neúplná rodina. Bez prostředků a bez hlavy rodiny. Každý se na ně teď díval svrchu. A Agáta to moc dobře věděla. Každý den se trápila tím, proč se to stalo. Jestli udělala něco špatně. Přemýšlela, proč ji otec neměl rád a proč ona ho tak milovala. Nedokázala pochopit vztahy dospělých. Její naivní dušička věřící na opravdovou lásku jí to nedovolila. Proto každý večer tajně plakala a upadala čím dál hlouběji do svých nesmyslných obvinění. Hádala se s matkou – nejčastěji právě u večeře. A pak se cítila tak sama… Až když vymyslela dokonalý plán svého života, dokázala se uklidnit a aspoň zčásti žít.
Když odešla z kuchyně, zamířila do svého pokoje. Otevřela dveře a nohy ji vedly na to místo, kam vždy. K oknu…Postavila se tam, přejela prsty po skle a oddala se svým myšlenkám. Kdyby je otec neopustil…Kdyby tak nebyla slaboch… Otevřela by to okno a letěla…Začala se jí klížit víčka…
Zprudka otevřela oči a uvědomila si, že ji vzbudil silný vítr lomcující s okenicí. Snad do ní vdechl sílu, ale najednou pocítila takovou kuráž. Již neměla strach ze smrti a z toho, co po ní přijde. Teď se chtěla odevzdat do jejích spárů. Toužila po tom utéct realitě a životu, který jí připadal moc složitý. Otevřela okno, za kterým již mnohokrát snila a podívala se ven. Byla chladná lednová noc, vzduch byl svěží a vítr hladil její tvář. Vyklonila se ven a srdce jí začalo prudce bušit. Nebyl to strach, jen vzrušení. Konečně se odpoutá, přeřízne všechny řetězy, ve kterých kdy byla spoutaná. Nebude již plakat každý den, nebude tiše křičet o pomoc. Už nikdy se nepostaví vstříc lidské hlouposti a ignoraci. Teď bude královnou svého života. Nebylo nic jednoduššího. Opřela se silněji rukama, vyhoupla se na parapet a pocítila další chladivý dotek noci. Nohy přehodila přes okno a rozhlížela se kolem sebe. Mohl to být zlomek sekundy, kdy se naposledy otočila do pokoje a v jejích očích bylo napsáno něco velmi zvláštního. Poté se odrazila rukama a padala k zemi. Počáteční lehkost se pozvolna měnila v neskutečnou tíži. Panenky stáhla úzkostí, otevřela ústa k zoufalému výkřiku a se zděšením sledovala blížící se chladný beton, který ji měl zanedlouho pohřbít. Přála si, aby už tahle chvíli skončila. Jenže ta se zdála nekonečnou. Zem se nebezpečně přibližovala. Dělilo ji jen pár posledních centimetrů. Z hrudi se jí vydral děsivý zvuk…a pak už jen rána.
„Áááááá,“ zakřičela do prázdné místnosti a konečně otevřela oči. Byl to všechno jen sen, uvědomila si při pohledu na zavřené okno a jej obklopující tmu.
Ve dveřích se objevila stará známá silueta.
„Agáto, co děláš u toho okna,“zeptala se jí matka a starostlivě se k ní vydala.
„Ale nic, mami, už odcházím,“řekla Agáta a vydala se za matkou.
Ve dveřích se otočila a věnovala poslední pohled místu, které pro ni tolikrát znamenalo záchranný kruh, když ji umožnilo vidět věci z jiné perspektivy a nestydělo se jí ukázat i všechny ty příběhy lidí venku, stejně jako ji mnohokrát dávalo šanci zahubit se a zničit vše, co mohla pouhým jedním krokem. Bylo to místo, které jí chtě nebo nechtě ukázalo, že vykročit vstříc smrti není správné. Možná to byl osud, možná jen náhoda. To nevěděla. Věděla jen to, že se k oknu zase jednou vrátí a bude pozorovat svět, ale tentokrát už jinýma očima než jen těma skleněnýma. Věděla, že je probuzená a usnout u okna už nikdy více nechce. Nedělá to dobrotu. Zavřela dveře a za chvíli se z kuchyně ozval bezstarostný ženský smích.