Lhostejnost

Venku už se stmívalo. Rychle odemkla dveře a vstoupila do malé chodby v přízemí paneláku, ve kterém bydlela už od dětství. Přistoupila k výtahu a stiskla tlačítko. Výtah se rozjel směrem dolů. Náhle se jí zmocnil zvláštní pocit. Neslyšela přece zvuk dveří, když se dovřely. Nejistým krokem se vydala zpět k nim. V místnosti byla tma. Světlo totiž nefungovalo. Jen nahlédla, dveře byly zavřené. Oddechla si a vrátila se k výtahu. Třetí patro…Druhé patro…Už viděla světlo kabiny. Začala se cítit klidně. Výtah zastavil. Otevřela dveře a nastoupila. Dveře se pomalu zavíraly… Když vtom ze tmy vystoupila jakási postava a zachytila je. Do výtahu vstoupil muž. Srdce jí začalo prudce bušit, ale snažila se zachovat klid. Rozhodla se, že vystoupí ve druhém patře. Ale nedal jí šanci. Tupá rána ji srazila k zemi. Ani nestačila uhnout. V hlavě cítila bolest, ve vlasech jakousi mazlavou tekutinu. Na podlahu stékaly kapičky krve. Kleknul si nad ní, rozhodnutý ukojit na jejím mladém křehkém těle svůj chtíč. Byla zoufalá. Nemohla nic udělat. Neměla šanci se ubránit. Zoufale křičela, když v tom ji muž umlčel další ranou. Hlava jí padla ke straně. Probudil jí až ten známý zvuk zapínání zipu. Vyděšeně se dívala do tváře násilníka, stále ještě neschopná pohybu. Výtah zastavil a on vystoupil. Nebydlel zde, šel pěšky dolů. Přerývavě dýchala, pak v sobě našla sílu vstát. Halenku měla roztrhanou, sukně byla zašpiněná od podlahy výtahu. Od jejího bytu ji dělilo jen pár schodů. Přesto nenašla odvahu se k němu vydat. Beznadějně se svezla k zemi. Prvotní vzlyky se měnily v pláč a ten naprosto zmizel v přívalu zoufalého křiku. Křičela, co jí síly stačily…Ale dveře nikdo neotevřel…