kopec

Kopec

Pomalu jsem otevřel oči a snažil se vzpomenout, kde to vlastně jsem. Tuhý mráz, který mne udeřil do nosu mi pomohl zorientovat se v čase a prostoru. Ležel jsem zachumlaný do spacáku mezi dvěmi těly, které se ke mně mačkaly ze všech sil, ve snaze udržet si alespoň zdání tepla. Byl to marný pokus.
Všichni tři, tedy já, přítel Laco z Popradu a přítel Hanz z Berlína mrzneme ve velmi špatně vytopeném stanu v základním táboře pod nejvyšší horou Severní Ameriky – Mount Mc Kinley. Je to dost drsný kus kamene a ledu, teploty tu k ránu jako je tohle padají až k mínus pětatřiceti a spánek je tu spíš záležitostí pevné vůle, než únavy. Už jsme skoro týden nevylezli ze stanu, protože zuří jedna vichřice za druhou a jít se v noci vyčůrat je stejně rozumné, jako noční romantická procházka po Central Parku. Tak to řešíme do lahví a ty pak přes den, když mrazy a vichr trochu povolí, vyklepeme za táborem.
Soukám se ze spacáku a snažím se dostat nohy do zmrzlých bot. Oblékat se nemusím, to jsem už udělal před třemi týdny, když jsem nastoupil do letadélka, jež mne dopravilo na ledovec. Pak hned odletělo a odvezlo s sebou zbytek tepla, co se tady na Aljašce ještě nacházel.
„ Co se mrvíš!“ huhlá Laco.
„Musím na záchod,“ vysvětluji.
„Flaška je v předsíňce,“ poradí mi a vmáčkne se do uvolněného místa po mně.
Tentokrát jdu ale ven, neboť se mi zdá, že vítr se trochu utišil. Tam mne čeká příjemné překvapení. Je sice ještě větrno, ale na nebi ani mráček a vycházející slunko slibuje krásný den. Je asi půl třetí ráno, ale zeměpisné pásmo tu funguje místo veřejného osvětlení, a tak je před námi dlouhý dvacetihodinový polární den. Vzhlédnu k vrcholu ledového kopce a učiním jedno ze svých tvrdohlavých rozhodnutí, které mi má umožnit prožít velmi zajímavý den.
„Dneska tě dostanu!“ řeknu si.
Díky své vlastní necitlivosti, povětrnostním vlivům a okolnostem vůbec jsem přeslechl tichou, ale celkem zásadní a výstižnou odpověď, které se mi dostalo „shůry“:
„To se ještě uvidí, kdo koho tu dostane!“
Vlezl jsem do stanu, obdařil spolu ležící notnou dávkou čerstvého sněhu, a když jsem si vyslechl všechny nadávky ve dvou nesrozumitelných jazycích ( němčina a východňárčina), sdělil jsem jim svůj úmysl.
Máme už celkem slušnou „ponorku“, jsme na cestě tři týdny a z toho minimálně polovinu jsme strávili uzavřeni ve stanu o průměru dva metry. Počasí se nás snaží odradit od bláznovství nazývající se alpinismus a my to nechceme pořád pochopit. Vidina dobitého vrcholu nejvyšší hory Severní Ameriky je příliš silná, než abychom se zastavili a popřemýšleli, proč je asi tak odporné počasí…
„Co ti šibe? To počko se zkazí za pár hodin. Musíme ještě počkat!“ mudruje Laco.
„Já už tu hniju dost dlouho a dneska jdu nahoru!“ nedám si poradit a balím si batoh na cestu.
„Vždyť tam zmrzneš příteli, je moc silný vítr,“ snaží se mi vysvětlit Hanz lámanou ruskoangličtinou.
„ Ty mi vlez taky na záda, ty kosmonaute!“ obořím se na něj a on zmlkne.
Je to narážka na způsob, jakým sehnal finance na svůj výlet na Aljašku. Na vysoké škole chemické v Berlíně, kterou studoval, se nabídl, že vyzkouší nějakou novou tekutou stravu vhodnou pro konzumaci ve vesmíru. Extrémní podmínky na Mount Mc Kinley se pánům vědcům líbili, a tak mu zaplatili letenku a vybavili ho asi tři sta sáčky s nějakým bílým hnusem, který ho měl udržet při životě. Vzali jsme ho s Lacem k nám do stanu a se zájmem sledovali proměnu docela normálního mladého muže v neurotickou trosku, toužící po kusu chleba. Vydržel asi deset dní, pak letěly sáčky i s obsahem do ledovcové trhliny a Hanz se s chutí pustil do naší slaniny. Smáli jsme se, že kosmonauti jsou mnohem větší hrdinové, než jsme si mysleli…
„Chlapi, do půlnoci jsem zpátky. Kdyby ne, tak…“ nestačím dopovědět. Pověrčivost je první „cnost“ každého horolezce a chmurné představy nepatří do hlavy. Natož je vypustit z úst. Plastová bota, která mi proletěla kolem hlavy strčené do stanu, toho byla nejlepším důkazem.
„Běž, ať jsi včas na večeři!“ pobízí mne Laco. „Musíš si ji uvařit…“

* * *
Mám za sebou čtyři hodiny namáhavého výstupu do „last campu“, nacházejícího se asi o tisíc metrů výš, než je základní tábor. Zhluboka dýchám, ani ne kvůli holotropnímu cvičení, jako proto, že se tu příliš kyslíku nevyskytuje. Zkouším sníst nějakou musly tyčinku, ale zmrzla tak, že všechnu sílu co mi má dát úspěšně ztrácím žvýkáním.
„ Jo, jo, není nad Figaro“ mudruji a pomalu se zvedám, abych pokračoval dál. Příští zastávka – vrchol. Procházím přes hodně rozpraskaný ledovec a některé trhliny vypadají velmi nepřívětivě. Vždycky jsem měl respekt z ledovcových trhlin a dnes jsem konečně pochopil proč. Jsou totiž bezedné. A to je něco, co hlava prostě nebere. Ta představa co je dole je tak neurčitá, že se v člověku svírá úplně všechno. Jeden z Murfyho zákonů by mohl znít: Čím je člověk blíž okraji trhliny, tím je trhlina hlubší…
Došel jsem do posledního sedla na cestě k vrcholu. Jmenuje se Denali pass a je tam taky zima. Z něj jsem se dostal na náhorní plošinu, vedoucí k poslednímu ledovému výšvihu, před vrcholovým hřebenem. Jelikož mi skalní masív stále zakrýval výhled do údolí, odkud jsem ráno vyšel, byl teď, když jsem celý hřeben obešel, pohled dolů o to intenzivnější. Bohužel se taky potvrdila Lacova předpověď počasí, a já si všiml, že se celé údolí začíná halit do bílé mlhy. Pořád bych se ještě stihl vrátit bez ztráty desítky, kdybych se býval hned otočil a „spěchal“ zpět. Jenže vrchol byl ozářen sluncem, já se cítil ve skvělé formě a přání stát nejvýš v celé Americe bylo silnější, než pud sebezáchovy. A tak jsem, po Lacově varování, neposlechl další upozornění.
Cesta přes ledovou planinu byla označena barevnými praporky rozmístěnými asi po sto metrech. V duchu jsem se pousmál a představil si školní výlet s dětmi ve dvojicích a paní učitelku, volající:
„A držte se praporků děti, jsme v přírodní rezervaci, abychom nepošlapali kytičky…“
Jeden z praporků chyběl. Byla místo něj jen ulomená tyčka. Vandalové se najdou i tady, napadlo mne a šel jsem dál. Ostrý vítr mi bral vzduch od úst a já musel často zastavovat a dohánět kyslíkové manko. Přes ústa jsem měl uvázaný šátek, který mi celý zmrzl a sevřel mi tvář jako do svěráku. Začali mi omrzat ruce a nohy. Výstup byl v nejlepším…
Překonal jsem poslední výšvih a ocitl se na hřebenu, vedoucím k vrcholu. To už mě dohnala mlha a já se musel seriózně soustředit, abych neztratil linii kopce a neudělal dlouhý, tříkilometrový krok… Pouze díky větru se mi podařilo najít vrchol. Rozháněl totiž chuchvalce bílé mlhy a při jednom z poryvů jsem zahlédl kousek před sebou železnou tyč, označující vrchol Mount Mc Kinleye. Došel jsem k ní a unaveně si sedl do sněhové převěje.
„Tak, to by bylo. A kdy mi to jede zpátky..?“

* * *

Nemohl jsem si dovolit ztrácet čas. Hodiny letěly, sil ubývalo a den se taky nenatahoval. Posbíral jsem se, otřepal sníh a vyrazil zpět. Cítil jsem, že mám problém, jen jsem ještě nevěděl jaký. Odpověď přišla po třiceti metrech, kdy jsem zjistil, že nemohu najít své stopy, neboť byly zafoukané sněhem. Trvalo mi dost dlouho, než jsem se dostal k místu, kde bylo možné začít sestupovat z hřebene.
„Děkuju, že jsem to našel,“ zamumlal jsem a opatrně sešel na bílou nekonečnou pláň. Našel jsem první praporek a rozhlédl se po dalším, abych vůbec věděl kudy jít. Všude bylo jen ostré difuzní světlo a mlha jako mlíko. Postupoval jsem tak, že jsem šel až tak daleko od praporku, abych ho ještě viděl a pak zrakem pátral po dalším. Tato taktika mi vycházela přesně do chvíle, než jsem došel k místu, kde byl ten zlomený. A tam jsem se poprvé ztratil.
„Jako na potvoru, ani živáčka,“ snažil jsem se celou věc zlehčit.
Ale když jsem zjistil, že už se motám půl hodiny, dostal jsem strach. Zastavil jsem se a poprvé, nikoli však naposled, jsem toho dne poprosil Boha o pomoc.
„Prosím, ať zafouká vítr, ať najdu ten praporek, nechci tady zmrznout!“ zakřičel jsem do mlhy a čekal, jestli se něco stane.
Zvedl se vítr, a na okamžik se roztrhla bílá opona, umožňujíc mi zahlédnout chodník a zorientovat se. Rozběhl jsem se, jak nejrychleji mi mačky na nohou dovolovaly správným směrem.
„Děkuju Pane,“ poděkoval jsem a uvědomil si, že to bylo o fous.
Tak jsem se dostal přes planinu zpátky do sedla. Počasí se nezlepšilo, pouze vítr se definitivně utišil.
„To je teda pech! Tak když jdu nahoru, fučí mi do obličeje jako šílenec, a teď, když bych ho potřeboval, aby rozfoukal tohle bílý peklo, nic!“ rozčiluji se, protože přede mnou je úsek s trhlinami. Opatrně scházím stále níž, občas zahlédnu vlastní otisk hrotů z maček a to je jediný orientační bod, co mám k dispozici. Z mlhy se vynořují trhliny a já je opatrně obcházím, snaže se udržet alespoň přibližně směr, kde cítím camp. Ten se ale neobjevuje a já začínám tušit, že jsem se ztratil znovu. Po hodině je z tušení jistota. Přemýšlím o tom, že bych si udělal záhrab a počkal, až se mlha zvedne. Dokonce jsem s tím začal, ale právě v tu chvíli se ve mně ozval hlas a řekl:
„Jestli se tady zahrabeš, je konec. Zmrzneš. Musíš dolů!“
„Ale kudy proboha!“ Začínám panikařit. „Já tu nechci zůstat!“
Kamarádi mi vyprávěli o lidech co se ztratili v mlze. V podstatě chodili stále dokola, zpravidla proti směru hodin – doleva. Říkalo se, že je to asi táhlo za srdcem, ale s tím co dnes vím, a co se s nimi většinou stalo, mám důvod se domnívat, že to, co je vedlo rozhodně srdce nebylo.
Začal jsem křičet. Volat o pomoc. Nejdřív anglicky, potom česky. Pak jsem toho nechal. Sedl jsem si a snažil se uklidnit. Co mám dělat? Kudy mám jít? Přeci tu neumřu! Postavil jsem se a rozhodl se, že prostě vyrazím jedním směrem a neuhnu a neuhnu. Oprášil jsem se, nadechl a poprosil:
„Prosím tě duše moje, dostaň mě dolů.“
Pak už zbývalo jen udělat krok tím správným směrem. Všechno ve mně, a dnes vím, že dobrého tam moc nebylo, mi radilo:
„Pojď tudy. Tudy vede cesta do tábora. Pojď!“
Nadechl jsem se … a vykročil na opačnou stranu. Za dvacet minut jsem narazil na první stany.

* * *

Nejprve jsem si myslel, že bych v „last campu“ zůstal. Stany jsou tam postavené a pokud člověku dojdou síly, může se do některého z nich uchýlit. Jenže v nich není ani spacák, ani jídlo, ani nic. A já nebyl na nocování vybavený. Navíc jsem si říkal, když už jsem došel sem, to už můžu až do základního tábora. Představa dvou „teplých“ kamarádů byla lákavější, než mrazivá noc o samotě. Ve stanu jsem si pouze uvázal na batoh cepíny, které jsem už na sestup nepotřeboval, dopnul všechny zipy a vyrazil. Při vstávání se mi do maček zapletla jedna ze smyček na cepínech a já se skoro svalil. S chutí jsem si zanadával a vyrazil na další cestu.
Rozhodl jsem se jít „cestou záchranářů“, která byla kratší, ale o to strmější. Chtěl jsem být dole co nejrychleji, měl jsem toho plné zuby, a tak jsem natahoval krok co to šlo a smyčky od cepínů se mi vesele houpaly na zádech. Úplně jsem na ně zapomněl a neuvědomil si, že ve strmém sestupu se mi mnohdy dostávají až na úroveň nohou.
V nejstrmějším úseku se mi moje ignorace upozornění, které se mi dostalo před stanem, když jsem se zamotal do smyčky a neopravil si upevnění cepínů, vrátila. Zachytil jsem hroty mačky o oko smyčky visící příliš nízko na batohu a noha, na kterou jsem chtěl a měl došlápnout, zůstala vzadu. Ostatní byla jen setrvačnost, přitažlivost a následně volný pád. Jako ve zpomaleném filmu jsem se předklonil a začal padat strmým svahem dolů. Při prvním dopadu na zem se pád změnil v nekončící řadu kotrmelců, při kterých jsem nabíral hrozivou rychlost. Jediné co jsem stihl udělat bylo zahodit lyžařské hole, které mi hvízdali kolem uší a skrčit se do klubíčka, což byl jediný způsob, jak zabránit zlomenině páteře, kdyby se mi mačky zasekly do ledu.
Těch kotrmelců bylo moc. Příliš na to abych si je všechny pamatoval, ale dost na to abych na ně nikdy nezapomněl. To je konec, napadlo mne ještě a pak přišel dlouhý volný pád.
Když jsem se probral, nechápal jsem, kde to jsem. Všude bylo zvláštně modro a já ležel v hluboké závěji. Kolem úst jsem měl vydýchanou jamku a sníh byl jasně červený. Pomalu jsem protáhl ruce a nohy abych zjistil, jestli jsou v pořádku. Nic nenasvědčovalo tomu, že by nebyly. Sáhl jsem si na tvář a setřel si z obočí sníh a krev. Bolela mne hlava, později jsem zjistil, že mi jeden z cepínů rozsekl obočí.
„Bože, já žiju!“ vykřikl jsem a hned jsem toho zalitoval. Můj výkřik se mi několikrát vrátil v hrozivé, mrazivé ozvěně.
„Kde to jsem?“ zeptal jsem se polohlasně, tušíc odpověď, ale nevěříc, že by to byla pravda. Pomalu jsem se dosoukal ke kraji sněhové návěje a podíval se své noční můře do tváře. Pode mnou byly stovky metrů ledu, padajícího až do samého středu země. Odvalil jsem se zpátky a zastavil pokus o zvracení. Ležel jsem na ledovém výstupku, v jedné z obrovských trhlin Mount Mc Kinley.
* * *

Když jsem se trochu posbíral pochopil jsem, že se ode mne očekává jediné – zachránit se. Nade mnou, asi pět metrů, probleskávalo denní světlo, které dávalo naději, že nejsem až tak hluboko v trhlině. V podstatě jsem byl jen kousek za okrajem ledové díry, která byla v příkrém svahu. Díky rychlosti s jakou jsem padal, jsem trhlinu přelétl a zůstal na jejím „spodním okraji“ na navátém a namrznutém sněhu. Snažil jsem se moc nevrtět, aby se moje stanoviště neutrhlo a nespadlo i se mnou dolů. Opatrně jsem si sundal batoh, který mi jako zázrakem zůstal a odepnul oba cepíny. Zkontroloval jsem mačky – vše drželo jak mělo. Pomalu jsem se postavil a vší silou zasekl cepíny do tvrdého sněhu. Držely dobře. Přitáhl jsem se k nim a zakopl do stěny i mačky. Visel jsem kousek nad místem dopadu a snažil se nedívat dolů, do trhliny, která se mi nyní zjevila v celé „kráse“.
„Tak pojď ty posero, vždyť je to jen pár metrů. To vylezeš jako nic,“ povzbuzoval jsem se a začal postupovat, jako bych si lezl po zamrzlém potoce u nás v Krkonoších. Postupně jsem zasekával zbraně do ledu a stoupal vzhůru ke světlu. Pode mnou se modrala druhá možnost…
Opatrně jsem se překulil přes okrajovou návěj a odplížil se dostatečně daleko od trhliny. Posadil jsem se, rozhlédl kolem sebe po bílé pláni a rozbrečel se. Kopec mě dostal. Úplně mě rozebral a pokořil. Už jsem nebyl hrdinný dobyvatel vrcholů, byl jsem hromádka masa a kostí, rozklepaná a vyděšená k smrti.
A on se nade mnou, jakoby na důkaz své výhry a převahy, vyloupl z mlhy a zapadající slunko ozářilo jeho majestátný a krásný vrchol.