Rande naslepo

Už delší dobu byla sama. Nemohla nikoho najít. Netrápilo ji to. Jen o sobotních večerech, nejhlouběji ve svém nitru toužila mít partnera, s kterým by mohla prožívat ty nejkrásnější věci. Ne sedět doma u televize a pojídat zmrzlinu. Vždy se zasnila a představovala si, jaké by to asi bylo. Najít spřízněnou duši. Pravidelně při tomhle snění usínala. Budila se pak uprostřed noci, upatlaná od jídla a s přeleženými končetinami. Měla pak ještě horší náladu než předtím. Jeden sobotní večer měl ale všechno změnit…
Jako obvykle seděla Marcela před televizní obrazovkou. V ruce třímala ovladač a snažila se najít něco, co by ji bavilo. Po chvíli neúspěšného mačkání nejrůznějších tlačítek, to vzdala. Otráveně se zvedla a zamířila přímo do postele. V duchu neustále nadávala na to, jak nudný vede život a jak ji tyto sobotní večery rozhodí. Zavrtala se do peřin a rozhodla se na chvíli zapnout rádio. Snad aspoň tam budou něco hrát…
Ihned po zapnutí se ale místo hudby ozval hlas moderátora oznamující dvě hodiny seznamky. Marcela hlasitě vzdychla. Měla chuť vyhodit rádio z okna. Člověk se chce uklidnit a místo toho…Najednou ji přece jen něco zaujalo. Hlas v rádiu byl totiž jiný. Hluboký, ale přitom tak sympatický. Muž, který zřejmě zavolal a chtěl se s někým seznámit, se představil jako Pavel. Dále na sebe prozradil, že je mu 30 let, je vysoký a štíhlý, spíše sportovnějšího typu a hledá na dnes večer nějakou společnost. Samozřejmě dámskou. Marcela zesílila zvuk a zaposlouchala se pořádně. Pavel nadiktoval číslo a rozloučil se. Neváhala ani chvíli a při opakování, si číslo napsala na kousek papírku. Srdce jí při tom neobvykle bušilo.
Vypnula rádio, sedla si na postel a přemýšlela, co dál. Má mu zavolat nebo ne? Nechtělo se jí sedět doma, proto nakonec chňapla po telefonu a vytočila Pavlovo číslo. Ozvalo se vyzvánění. Jindy by možná přemýšlela, jestli přece jen nepoložit. Ne však dnes večer.
„Haló,“zeptal se příjemný hlas.
Dali se do rozhovoru. Netrvalo dlouho a Marcela se převlékala do džínů a lehké černé košile. Od dnešního večera si nic neslibovala. Nehledala stálou známost. Chtěla jen vypadnout z domu, poklábosit o něčem, možná se znovu párkrát sejít. Nic závazného, ujišťovala se. Z bytu vyšla se zpěvem a úsměvem na tváři. Pavel naštěstí nebydlel moc daleko. Autem tam byla za patnáct minut.
Když vystupovala, pořád ještě měla dobrou náladu. Byla na velkém sídlišti, měla tedy pocit bezpečí. Rozhlédla se kolem, kolik oken svítí a odvážně se vydala směrem k domu s číslem 903. Jméno Houska na zvoncích mezi ostatními jmény přímo vyčnívalo. Nemusela ho tedy dlouho hledat. Zvonek stiskla dvakrát. Byla zvyklá. V krabičce vedle zvonků zarachotilo a Pavel jí oznámil, ať jde pod okna. Prý jí hodí klíče. Souhlasila.
Při cestě k Pavlovi do bytu se jí poprvé zmocnil ten divný pocit. Musela se ptát sama sebe, co to dělá. Vždyť to bylo nebezpečné! Šla do bytu k někomu, koho vůbec nezná! Neví, co je zač. Co všechno se jí může stát…Myšlenky rychle zahnala a hlavou pohlédla vzhůru. Zbývaly jí dvě patra. Musela jít pěšky, protože výtah byl rozbitý. Ještě si to můžeš rozmyslet, blesklo jí hlavou. Může se vrátit…Ale ne – chtěla zažít dobrodružství a tohle rozhodně nebylo k zahození. Rande naslepo – to přece musí být vzrušující!
S námahou zdolala všechny schody a už klepala na dveře Pavlova bytu. Otevřely se ve vteřině, jakoby snad za nimi čekal. Vypadal mnohem lépe, než si ho představovala. Na svůj věk byl svěží, měl téměř mladistvý vzhled. A jeho úsměv – úplně ji odzbrojil. Její chvilkové pochyby nyní naprosto opadly. Jak jen jsem mohla mít tak bláznivé nápady, vysmívala se v duchu sama sobě a s klidem se nechala pozvat na skleničku. Naléval jí jednu za druhou. U toho vedli příjemný rozhovor. Měl přehled. Mluvil chytře. Uměl ji zaujmout. Chvíli se smáli, v dalším momentě debatovali naprosto vážně o věcech, které si to zasloužily. Cítila se s ním dobře. Její přesvědčení o tom, že se nechce vázat, jakoby náhle ztrácelo na důležitosti. Nechám to osudu, řekla si.
Večer se nesl v pohodovém a poklidném tempu. Byla tolik zaujatá jeho vyprávěním a tak zaneprázdněná obsahem další sklínky, že si ani nevšimla, jak se na ni dívá. Jako na kus masa. Kus masa, který by rád viděl na svém talíři. Ani nečekal takový úspěch. Že by se mu hned ten večer ozvala taková hezká holka, se mu zdálo nepravděpodobné. A to, že by ho ihned navštívila – to byl vrchol jeho fantazií. Ale štěstí se na něj přece jen usmálo. Zabořil se hlouběji do křesla a nechal se z myšlenek vytrhnout jejím roztomilým žvatláním. Jak to miloval. Každá byla stejná. Nechala se pozvat, opila se – a pak nebyl problém vzít si, co chtěl.
Bylo těšně po půlnoci, když jeho chutě začaly nabývat na intenzitě. Ale Marcela – jak se zdálo – byla stále ještě při sobě. Pomyslel si, že dnes to nebude tolik snadné. Vesele jí dolil další skleničku, a i když uvnitř něj to vřelo, snažil se mile usmívat. Trhnul sebou, když dívka zničehonic řekla, že pít už nebude a navíc chce odejít. Zazmatkoval. Vymklo se mu to z rukou. Když vstala, zprudka do ní strčil. S ranou žuchla zpět do měkkých polštářů.
Marcelu zaplavil divný pocit. Co to má znamenat, ptala se sama sebe a nalhávala si, že se nic neděje. Třeba to bylo jen nedorozumění. Nebo je tak slabá z vypitého alkoholu? Nevzdávala se a zkusila se znovu postavit na vlastní. Tentokrát však poznala, že nic není náhodou. Bolestný pád na zem ji o tom přesvědčil. Klekl si na zem a přilezl těsně k ní. Nahnul se nad ní. Cítila jeho dech na své tváři a až z nebezpečné blízkosti si mohla prohlídnout každý jeho rys. Najednou jí nepřipadal vůbec hezký, sympatický…Před ní se objevil šílenec! Psychopat, ze kterého šel strach. Otřásla se odporem, nebo možná strachem. Všiml si toho. Přesto se nepohnul ani o kousíček. Položil jí na břicho ruku a přejížděl sem a tam. Tělem jakoby jí projel blesk. Vlilo to do ní velkou sílu. Zdvihla se na loktech a málem ho udeřila do hlavy. Netrvalo dlouho a vyškrábala se na kolena. Lezla ke dveřím. Touha zachránit si život ji hnala dál a dál, i když sil už jí moc nezbylo.
Vzpamatoval se během pár okamžiků. Stačilo mu jen se natáhnout a chytil Marcelu za kotník. Zuřivě kopala, i když neměla šanci. Přitáhnul ji k sobě. Záda ji pálila. Odřela se o koberec. Mlátila kolem sebe rukama, bušila do něj pěstmi, když se nad ní znovu naklonil. Nic nepomohlo. Vzal si ji i tak.
Plakala, otřásala se zoufalstvím a mlčela, i když se jí chtělo křičet z plných plic. Pavel seděl na křesle a přemýšlel, co bude dál. Vtom se zvedl. V očích se mu cosi divného blýsklo a zmizel v ložnici. Marcela si nemyslela ani na chvíli, že je vše za ní. Jeho pohled jí prozrazoval vše… Pokusila se vstát, ale nešlo to. Byla příliš slabá. Šokovaná. Nemohla ovládat své tělo, ačkoli to teď tolik potřebovala. Zkoušela to znovu a znovu. Nemělo to smysl. Pavel se zanedlouho vrátil s páskem v ruce. Klekl si těsně k ní a přiložil jí ho ke krku.
„Ne, prosím,“vyslovila mezi posledními vzlyky a pak se její tělo začalo třást v šoku, který utrpělo nedostatkem kyslíku. Snažila se ho rukama od sebe odstrčit, bojovala jako lvice až do posledního dechu. V jednu chvíli si dokonce myslela, že ho porazí. Nezvládla to. Byl silnější a tiskl pásek k jejímu krku stále silněji. Dusila se. Naposledy se pokusila nadechnout a pak bylo po všem. Její ruce vysíleně padly k zemi a tělo se odevzdalo do studené náruče smrti. Dívala se na Pavla bledou tváří s vyhaslýma očima.
„Je mi to líto, maličká,“zašeptal a letmým dotykem jí stáhl víčka.