Uvězněná

Jako vždy si vytrpěla pár chvil ve smradlavých a přeplněných dopravních prostředcích. Jak zbytečné tyto cesty byly. Mohla se učit - a že to potřebovala, mohla pomoci rodině, mohla urovnat těžkou atmosféru mezi svými přáteli, mohla se věnovat svým téměř zapomenutým zálibám. Mohla si sehnat práci. Ne. Vše obětováno jen pro pouhý náznak úsměvu a pohlazení. A pro tu vůni.
Jako vždy jí srdce usilovně tlouklo, stejně jako tenkrát před první schůzkou. Zhluboka se nadechla. On přišel. Už jen z jeho pohledu cítila ten nezájem a tu otrávenost. Zklamal ji, jako vždy.
"Ahojky zlatíčko." políbila ho na tvář. On jí beze slova letmo pobilek oplatil a zapálil si. Stáli mlčky vedle sebe. Na co asi tak může myslet? Jeho pohled se zastavoval na procházejících lidech. Žádné grimasy, žádná slova, kamenná tvář. Po cigáru se otočil a odemkl. Přišli k němu, zkusila se přitulit.
"Dej mi pokoj."
Měla chuť říct, že za ním vůbec jezdit nemusí, ale nemohla si dovolit to říkat. Vyhodil by ji.
Hodina v naprostém tichu. On si dělal své, ona seděla a koukala na něj. To ticho bylo tak nesnesitelné, že musela zarývat nehty do své ruky, aby na něj nezačala řvát. Bála se poznamenat jen jediné slovo, aby ho nenaštvala.
"Jdem ven." zavelel a ona poslechla.
Když se vrátili, situace pokračovala. Ticho.
"Namasíruj mi záda." lehl si na postel a čekal, až ona začne plnit rozkaz. Splnila ho.
Jeho tělo je tak dokonalé. Masírovat ta nádherná záda a promnout jeho ramena a svaly na rukou. Zabořit nenápadně nos do těch hebkých vlasů. Přitom ho tak nesnášela, to jeho protivné chování.
"Dík." zvedl se a zasedl zpět k počítači. Zaryla nehty do své ruky hlouběji.
Po hodině ticha a nicnedělání se svalil na postel vedle ní a objal ji. Nejradši by zatleskala radostí. Objímal ji pevně se zavřenýma očima a hladil ji ve vlasech. Teď mu štěstím skoro zašeptala do ucha, že ho nikdy neopustí, že s ním bude za každé situace a odpustí mu cokoli provede. Ale neřekla to, bála se, obecně jako vždy. Idylka skončila, když vyskočil beze slov z postele a odešel si dělat své. Sedla si na chvíli k počítači, že si zkontroluje maily, ale on vzápětí přišel a i když nic neříkal, jeho oči jasně řvaly VYPADNI. Nuceně se usmála a uposlechla nevyřčený rozkaz. Je tu už čtyři hodiny a čtyři hodiny nedělá nic jiného, než že ho sleduje. Co jiného tu taky má dělat.
"Miláčku a nechtěl bys třeba..." zkusila nežně.
"Počkej teď ne." přerušil ji a něco si četl. Tak zase nic. Minuty ubíhaly.
"Nemáš hlad, lásko?"
"Ne."
Minuty ubíhaly.
"Jdem ven." zavelel opět, tak tedy šla.
Venku se sešli s jeho kamarádem. Oba kluci se moc dobře bavili. Ona pobavení ze strachu předstírala. Ne, že by ta tom záleželo. Doma opět ticho.
"No a půjdem večer někam?" zasnažila se.
"Možná."
Její ruce už vypadaly jako po hře s agresívním koťátkem. Hlavně udržet klid. Koukala na něj v očekávání, že se Něco stane. Tak moc by ho chtěla objímat a líbat a hladit. Pokusila se ho obejmot.
"Nech mě." zněla očekávaná odpověď.
Může se zdát, že na ní je naštvaný, možná doopravdy je, kdoví, ale nemá důvod. Sám jí řekl, ať za ním přijede. Ona se hezky upravila, oblékla přesně tak, jak se mu to líbí. Byla milá a v ničem mu neodmlouvala. Úplně přesně takhle to chtěl. A přesto to bylo celé špatně. Připadala si tak prázdně a zároveň přeplněně. Měla v sobě tolik myšlenek a pocitů, ale vše přebíjel ten nejsilnější. Strach, že udělá něco špatně.
Krátce se vybrečela v koupelně a vrátila se zpět k pozorování. On se docela očividně nudil, ale s ní nechtěl mít nic společného. Oba se nudili, ale každý v jiném světě.
"Moooc krásný svaly." zašeptala, když mu pohladila ruku... a on se usmál. To je to, proč sem jela. Úsměv chtěla vidět. Sekundu trvající okamžik, pro který obětovala celý den. Už se cítila líp, chtěla se mu zavděčit. Ale jak, jemu. Nijak. Kam může člověka zavést zamilovanost. Láska. Kdyby se jí před nějakou dobou kdokoli zeptal, co udělá s klukem, který by k ní byl lhostejný, bez rozmýšlení by odpověděla, že ho pošle do prdele. Teď je v téhle situaci a nezbývá nic jiného, než tiše doufat, že se to časem změní. Bez něj to prostě nejde. Takhle by se k ní choval každý, nenašla by lepšího. Neměla by ani kde hledat. On je ten jediný, pro kterého žije, miluje ho a potřebuje ho. Časem se jejich vztah musí zlepšit, jenže jak dlouho už si tohle namlouvá. On se na ní ani nepodívá, připadala si jen jako kus nábytku. Hodiny míjely a nic se neměnilo. Vzala papír a tužku a své pocity si začala zapisovat. Kéž by si to tak přečetl a zamyslel se. Jestli to tak půjde dál, bude její život opravdu bezvýznamný.
"Ukliď tu prosimtě." zaznělo pokojem, když hrál nějakou hru. Zvedla se a šla uklízet.
"Šikovná holka." pronesl nezúčastněně, možná už automaticky, když se rozhlédl po místnosti. Sebrala odvahu a zeptala se.
"A odměna?"
Neodpověděl, koukal někam mimo ni. Měla toho dost. Tolik vzteku, teď na něj zařve, teď mu vytmaví, co si o něm myslí.
"Jsi moje poslušná holčička, viď?" přerušil její plány a pohladil ji po noze. Vztek byl pryč. Jak by na něj mohla řvát, jak by mu vůbec mohla něco vyčítat. A jak tohle může dopadnout.
"Autobus ti jede za půl hoďky." oznámil suše za pár minut po orgasmu. Víc než jen nápadný náznak toho, aby vypadla. Tak teda odešla. Dal jí pusu na rozloučenou a to byl závěr dnešní devítihodinové schůzky. Byla uzavřená ve své hlavě, nikoho neslyšela a neviděla. Přemýšlela, co dál dělat. Takhle to dál nejde. On je pro ní všechno a za svoje chování nemůže. Je už takový.
Ale chce se ona trápit vedle takového člověka? Vždyť on se k ní chová stejně s dobrou náladou i naštvaný. Nikdy se mu nezavděčí, nikdy mu nebude dobrá. Ale nedokáže ho opustit a bojí se, že on opustí ji. Nikdy by mu nevyčetla jeho chyby. Je to kruh, nekončící kruh, ze kterého ona se nikdy nedostane.
Už jí jede autobus, měla by ho doběhnout. Rychle přes tramvajové koleje. Sakra, koho se prosila o takový vztah. Kdyby tak viděla tuto budoucnost předtím, než se zamilovala. Teď už nic nezmůže. Jak tohle může proboha dopadnout.
Tramvaj?
Možná naschvál rychle vběhla, možná naschvál neslyšela a neviděla nic kolem sebe.
Nemusela se rozhodnout, jak bude pokračovat dál. Vyšší moc rozhodla za ni.
Osvobodila ji z mučícího vězení a po veškerých citech zbyl jen kus popsaného papíru, který on si nikdy nepřečte.