Dno

Probudil mě výkřik do tmy. Můj vlastní hlas mě vytrhl ze spaní, z noční můry, která mě provázela snad odjakživa. Vidinu, kterou jsem stále měl před očima – zpovědnice, malovaná skla – jsem se snažil přehlušit tím, že jsem si položil ruku na srdce. Buch buch. Buch buch. Buch buch, tlouklo. Výsměšně, dokazujíc svou existenci plnými údery. Držel jsem si na tom drtícím orgánu rozevřenou dlaň a cítil zmatek i smutek, jako po každé takovéhle noci.

Neměl jsem rád společensky povinné večírky svého otce. Neměl jsem rád ani svého otce, ale to – nevyjímaje ani jeho osobu – nikdy nikoho pravděpodobně nezajímalo. Byl to vážený lord a takto typické aristokraty většinou nezajímá jedinec, ale společnost. Člověk sám je jen jeden kus lidské rasy, ale více lidí je dav a množství davů tvoří lid. Lid potřebuje ovládnout. A protože můj otec toužil po moci, tak i přestože jsem byl jeho syn, byl jsem společenství jen o jedné osobě, což je přirozeně počet nehodný otcova zájmu.
Těchto nechutných večírků jsem se však účastnit musel, abych hrál poslušného, milujícího syna a abych hlídal matku, která dostávala hysterický záchvat pokaždé, když se přehoupla půlnoc a počet vyprázdněných lahví vína nebyl pro žádného pijana zahanbující. Když utichl rozjařený smích, začaly se z otcovy ložnice ozývat jeho vzdechy a výkřiky žen, které se mu dostaly do rukou. Měl jsem nevyslovenou a podle otce snad i morální povinnost matku někam uklidit, než ji některý z hostů objeví, jak pláče nebo ječí.
Než ale došlo k tomuto mému oblíbenému dějství, sedával jsem u džbánu piva a cíleně, masochisticky se nudil pozorováním otcových hostů. Byli směšní. Šlo jim především o to, aby vypadali jako co největší snoby a tak se jimi mohli stát. Občas se stalo, že za mnou přišla některá z žen, které po mně házely významné pohledy celý večer. Obvykle měla trochu rozmazanou rtěnku a lesklé oči od alkoholu. Bylo mi protivné, jak se o mě rádoby nenápadně otíraly, koketně špulily laciné rty a smály se všemu, co jsem řekl. Umřel mi dědeček? Hihihi, to je ale rozkošné, Nicku…smím vám tak říkat?
Někdy jsem s nimi spal.
Ten večer to Byla Ruth Davesová, žena otcova přítele z mládí. Byla starší, ale poměrně zachovalý typ typické manželky vyšší vrstvy. Štíhlá, přemalované vrásky, alkoholické jiskry v očích. Víno jí dávalo příležitost alespoň na chvíli moct zapomenout na již prožitá léta. A když se takto během večera na okamžik zbavila pěti, deseti let, chtěla mě použít jako potvrzující prostředek jejího nově nabytého mládí.
Chvíli se mnou flirtovala a pak jsme šli do koupelny, její manžel to přehnal s pitím a zvracel ve druhé.
Vrhla se na mě hned za dveřmi, rukama mi projížděla vlasy. Neměl jsem ale na Ruth náladu, ani její rty se mi nelíbily. Tak jsem jí přirazil ke stěně a otočil. V důsledku toho stála předkloněná zády ke mně, rukama opřená o umyvadlo. Vyhrnul jsem jí šaty k pasu a vzal si ji.
Přehnaně prudce ze sebe vyrážela povzdechy, těžce simulujíc vášeň, která se v ní už dávno neměla kde vzít.
Po chvíli Ruthinina usilovného snažení se otevřely dveře. Nepostřehl jsem, kdo v nich stál, pamatuji se jen ten jantarový pohled. Tak jantarový, že kdyby celý svět a vesmír byla jedna tma, ty oči by byli jediným světelným bodem, tak překrásně zbarveným, až to nahání strach.
Mlčky jsem zíral na zavřené dveře.
Ruth se znepokojeně ohlédla. „ Nicku?“ rádoby okouzlujícně se usmála. ,,Tak kde jsme to skončili..?“ Natáhla svou seschlou ruku, aby si mě přitáhla. Já ji ale nevnímal. Nutně sem musel najít ten jantarový pohled – a jeho vlastníka. Přišlo mi to snad důležitější než existence sama.
,,Nicku! Co to děláte??-“ volala rozmrzelí Ruth. Ohlédl jsem se po ni, ale naštvané zkroucení úst ji na půvabu nepřidalo.
Rychle jsem si oblékl kalhoty a nechal uraženou ženu v koupelně. Nejdříve jsem oběhl celý barák, ale až na pár výjimek tam nikoho nebylo. Pak jsem spěchal do zahrady. Nevychovaně jsem ignoroval hosty, kteří se se mnou chtěli dát do řeči, nebo kteří se rozčilovali, že jsem jim šlápl na nohu. Musel jsem toho někoho najít – bez ohledu na jakékoliv racionální odůvodnění prostě musel…ale nebylo to možné. Ten někdo, ta bytost jantarového pohledu už musela být pryč. Zklamaně jsem se posadil a nechal si donést sklenku vína. Cítil jsem obrovskou ztrátu – ačkoliv jsem pouze nenašel to, co jsem hledal.
Po chvíli vyšla z domu Ruth. Měla trochu rozmazanou rtěnku a na tváři pokud o přívětivý výraz. Přibrzdila u dvou mužů stojících nedaleko mě a nenápadně na mě stále vrhala pohledy. Otočil jsem se zády k ní a s nezájmem pozoroval najmuté tanečnice, které někdy otec na své snobské večírky objednával. Jistě úmyslně vybral spíše soubor prostitutek – moc toho na sobě neměly a jejich tanec spočíval především v kroucení se. Ne, že by se na to nedívalo hezky – byli pohledné, štíhlé, což jejich zlatavočervené podprsenky a dlouhé, rozvlněné, prostříhané sukně jen zvýrazňovaly. A kroutili se moc hezky. Tanec ukončila zajímavá formace, kde jednotlivé dívky zůstali v různých pozicích. Já si všiml jedné – svezla se celá dolů, na zem, a jak tam tak ležela, skoro nahá a se zavřenýma očima, díval jsem se na ni. Pak hlavu otočila mým směrem a pomalu otevřela oči. Jantarové oči. Ty neuvěřitelné oči. V tu chvíli jsem si uvědomil, jak hrozně je krásná a taky to, že tentokrát už mi nesmí utéct. Než jsem se ale dostal k místu, kde tancovali, nadšení stárnoucí chlapíci, kteří tanečnice po celou dobu představení povzbuzovali především oplzlými poznámkami mi zablokovali cestu. Jako hlídací pes jsem opět zoufale prozkoumával celou zahradu – ale té dívky nikde nebylo, dokud mě sama neoslovila.
,,Snad jsem Vás v té koupelně příliš nevylekala,“ ozvalo se za mnou. Když Mohamed nenajde horu….
,,Ne, ne, v pořádku,“ koktal jsem jako školák a nevychovaně na ni zíral. Ty oči prostě…bodali. Až do srdce, až do centra mého chtíče, všude. ,,nic se nestalo.“ Mírně se usmála, ale mlčela. Jen mě žahala svým pohledem.
,,Nedáme si něco na pití?“ vypadlo ze mě konečně.
,,Když myslíte..“ odpověděla tajemně a zamířila k nejbližšímu baru.
Když ode mě s úsměvem přijímala objednaný drink, promluvila.
,,Víte, vlastně je to celkem zvláštní zábava. Tyhle večírky…“ kývla směrem k bavícím se lidem. ,,co zábavného na tom vlastně je? Ta přetvářka, kdy se před svými přáteli snažíte dělat, že jste zrovna takoví jako lidé, které vlastně nesnášíte? Nebo snad to bezbřehé probírání bahna? Či tanec ve kterém jde jen o to, ohmatat co nejvíce lidské hmoty?“ nesouhlasně potřásla hlavou.
,,Tyto generace už jsou hold takové.“ odpověděl jsem jí.
Kriticky se na mě zadívala. ,,Ne, nejsou takové. Jen je někdo k tomuto vychoval a naučil. Člověk je takový, jaké je jeho okolí, ne jiný.“
Následující dvě hodiny obdobného povídání mi splývají. Neopil mě alkohol, ale Iren – tak se tanečnice jantarového pohledu jmenovala. Mluvili jsme o životě, umění, i o domácích kočkách. Dokázala hovořit dlouhý čas i o sobě – a stejně mi na sebe nic neřekla. To, co jsem věděl například od Ruth za dvě vteřiny, to jsem o Iren nemusel ani tušit po dvou hodinách. Bylo mi jasné jen pár věcí – je mi tak vzdálená, jako blízká, tajemná jako zimní noc a žhavá, jako její pohled.
,,Měla bych jít,“ zvedla obočí s očima skloněnýma k zemi.
„Chápu,“ řekl jsem zklamaně. „v nejlepším se má přestat.“ Ačkoliv jsem netušil ani to, jestli se se mnou baví, nebo mě bere stejně jako já každého kromě ní na tomto večírku.
Doprovodil jsem ji k bráně.
,,Moc rád jsem Vás poznal, Iren.“ políbil jsem jí ruku s pohledem do její tváře.
,,Víte, Nicku,“ dívala se mi do toužebných panenek „v jednom s Vámi nesouhlasím. Kdyby platilo, že v nejlepším se má přestat…nikdy by to nejlepší nepřišlo, nedovyvrcholilo. Ten okamžik štěstí by byl vždy násilně rozťat. To je poměrně sebetrýznivé.“ Hrdě, tvrdě a tiše stála u brány, ale přitom mě volala k sobě. A já nemohl ani nechtěl odolat. Prudce jsem ji vzal do náruče a nenasytně ji vdechoval. Ta její horkost se nadala vydržet. Během okamžiku jsme oba leželi pod bílým měsícem, nahatí, jako jedna osoba. Těžko popisovat, co jsem cítil. Snad to, že k tomu, co jsem právě prožíval, jsem směřoval celý svůj život. A ne jen z toho sexuálního hlediska, ale z důvodu naplnění, uskutečnění a uvědomění si sám sebe. A pak bylo po všem – doslova.
Když už jsme jen leželi vedle sebe, náhle jsem si uvědomil, že už necítím ten její žár. Rychle jsem se nadzvedl na loktu, abych se ujistil o jantarovém pohledu a všechno sladké napětí bylo zpět..ale hleděli na mě oči hnědé. Pěkné, ale…běžné. S obyčejným výrazem, možná dokonce trochu podrážděným. Jakoby vedle mě najednou ležel někdo jiný.
,,Proč na mě tak zíráš? Tak jsem se s tebou vyspala, no! Nevím, co mě to popadlo..“ Byl jsem absolutně zmatený. Takhle Iren před chvílí ještě nevypadala ani nemluvila..
Sledoval jsem ji, jak sbírá své svršky a ne úplně elegantně do nich souká své tělo. Své vychladlé tělo…A pak utekla. Doslova.
Nic jsem nechápal. Zešílel jsem snad? Potřeboval jsem o všem v klidu přemýšlet, ale nebylo mi to dopřáno. Noc již pokročila a já musel jít uklidit matku a začít vyhazovat příliš opilé hosty, dost pod rámec na to, aby si další den nepamatovali, že je ten mladý Nick Rashoodů včera tak neuctivě vyprovodil.