Dvě duše

Stává se to každému a mladým zvlášť. Těm se to stává co týden, co měsíc, co rok. A vždy je to poprvé, vždy je to naposledy a nakonec... jako kdyby se to nikdy nestalo. Dvě duše, když světem bloudí, někdy se i potkají.

Před dávnými věky prý někdo řekl, že ke každé duši existuje její druhá polovička, kterou stále někde ve světě hledá. A dokud nenajde, bude cítit smutek, samotu, opuštěnost a chlad. Ano, chlad, zmar a bídu světa.

Mladí skládají puzzle a jako malé děti se snaží k sobě napasovat dílky, které k sobě vůbec nepatří. A stejně jako ty malé děti se diví, že to k sobě nepasuje, ani když zatlačí silou. Některý dílek se pod tou silou i rozlomí. Ale to se stává v rukou dětí. Škoda jich, škoda těch zlámaných duší.

Nebo to nejsou duše? Jsou to snad srdce, co jedno k druhému jdou? Hledají to druhé ve světě a jsou k němu tažena silou ohromnou? Tak stalo se to i duši, co jsem ji potkal minulý týden.

Přiběhla za mnou, oči jí zaříli, ústa šňůra perel a v hrdel slavíků hlas, jak se smála. Celá nadšená, radostí bez sebe mi povídala, že našla svou druhou polovinu duše. Opravdu... ona ví všechno. Všechno jí mohla říct, vlastně ani nic říkat nemusela. Opravdu, nemusela.

Co jí na očí vidí, již pro ní dělá. Co jí na srdci slyší, už vykonává. Kdybych prý jen věděl, jaké to je být skutečně zamilovaný! Prý si to ani nedovedu představit. Ne, všechny duše před touto byly jen prázdné domy, ale tady a teď konečně našla tu pravou spřízněnou. "Je to krásné, když se dvě duše zamilují!" Pravila a odletěla své štěstí sdělovat někomu dalšímu.

Je to krásné, když se dvě zamilované duše setkali. Pomyslel jsem si, když mě opustila. Když letěla dál světu vyzpěvovat o své lásce a o dokonalosti její spřízněné duše.

Týden jsem tuto dušičku neviděl. Týden se měly krásně. Týden jsem si představoval, jaké to je, když se dvě zamilované duše setkají. Pak jsem ji potkal znovu.

Zářila... zářila méně. Ano, ta druhá duše je tak úžasná. Ale svými názory jí vytáčí. Kdyby jen vyrůstala v jiném prostředí, tak by mě lépe chápala. "Má druhá polovina duše," vyhrkla dušička moje v pláči, "je snad až příliš dokonalá, ale těch pár maličkostí mě na ní štve." Má oblíbená dušička si stěžovala.

Když odcházela, už tak nezářila jako minule. Dokonce ani neletěla. Dokonce ani nezářila. Na rozloučenou se jen usmála, "jen si stěžuji... mám špatné období. Já ji přeci hrozně miluji."

Pak jsem o nich několik týdnů nic neslyšel. Až jsem nakonec potkal tu druhou... Tedy to, co z ní ní zbylo. A jen jsem si pomyslel, jakou větu jsi to říkala...

Když se dvě zamilované duše setkaly, jedna láskou vzplanula, ta druhá uhořela.