Upír

"...a tím dnešní výklad končí. Naschledanou." Vyšla jsem ze třídy,pár kluků do mě muselo samozdřejmě vrazit, jinak by si asi dnešní den tolik neužili.
"Rochele." zavolal na mě brácha, chodíme do stejný třídy, jsme dvojčata.
"Co chceš?"
"No jenom jestli řekneš tátovi, že přídu pozdějc domů."
"OK." takže dneska ve 23:00 nejspíš vtrhne do mého pokoje a bude očekávat, že si odemě opíše úkoly...To určitě. Přemýšlela jsem kam jít, domů se mi nechtělo. Bylo brzo, odpadlo nám odpolední vučování.
Nakonec jsem se rozhodla, šla jsem za mamkou. Cestou jsem koupila květiny.
Když jsem přišla na hřbitov, foukal studený vítr, byla zima. Květiny jsem položila na hrob a ty staré vyhodila. Seděla jsem a přemýšlela. K čemu to je? Každý den stejný, pořád dokola. je to jako běhat v kruhu.
Vstanu, jdu do školy, kde stejně nedávám pozor pak jdu za mámou a domů.
NE takhle to nechci. Chci přít domů a vzít si sendvič co dělávala, byli se sýrem a šunkou...
Začal prudce fokat studený vítr, bylo mi zima. Rozhodla jsem se, že půjdu domů.
"Ahoj,Rochele." promluvila dívka, byla krásná. Měla světlé vlasy a sluneční brýle.
"Ahoj, kdo jste?" byla jsem zmatená, neznala jsem ji, ale ona znala mě.
"Jmenuji se Christin." teprve ted jsem si všimla jejího přízvuku- asi italský.
"A odkat se známe?" byla asi o dva roky starší neš já, takže jí bylo asi 18, ale byla mnohem krásnější než já a než všechny holky ze třídy...
"Dost otázek a pojď!" rozkázala mi, nikam se mi nechtělo, ale mé nohy neposlouchali...
Šla jsem, nastoupila jsem do auta Ferrari California (to vím díky tomu, že tátova ex přítelkyně toto auto také vlastnila)
Seděla jsem a nevěděla co se bude dít, nakonec jsme se rozjeli. Jela rychle, začala jsem se bát.
"Slyším tvé myšlenky, ovládám tvůj strach, ovládám tě celou, jsi něco jako stroj co myslí." nechápala jsem o čem mluví, je to nějáká psychopatka. Můj strach se změnil v hrůzu.
Sundala si sluneční brýle, měla rudé oči. Můj mozke pracoval na racionální logice, musí mít čočky, musí!
Začala se mi smát.
"Ne čočky nemám."
Auto zastavilo a mě bylo zle, bylo mi na zvracení.
"Máš strach, bojíš se?"
"Ne, čeho se mám bát, že nějáká bláznivá holka mě strčí do auta odjede někam, ani nevim kam a má červený oči. To se mi stává deně." nemohla sem panikarit můj strach najednou zmyzel, někam daleko.
Začala jsem se smát, nemohla jsem se bát, prostě to nešlo a začala jsem se nehorázně smát. To je moje obrana, někdo se bojí a brečí já se musim smát. Od smrti mé maminky jsem se neusmála a teď najednou jsem se smála a z plných plic.
Dívka byla zmatená, ale najednou posmutněla.
Šli jsme do jejího bytu, měla ho nádherný malý, ale útulný a bohatě vyzdobený.
"Pojď, promiň mi to, ale musíme jít." najednou jsem šla někam kam se mi vůbec nechtělo.
Christana otevřela dveře do sklapa.
"Běž!" šla sem, každý krok byl horší a horší.
"Christino, kdo to je."
"Proměn ji, slíbil jsi to tak ji promněn, byla tam kde měla být, je to ona, zemře nebo ji proměníš?" Christina byla zoufalá.
"Cože?! Já umírat nebudu já teda ne. je mi teprve 16, takže nemůžu umřít." Smrt, tohle slovo se předemnou neříka, vždycky pláču, ale dneska ne dneska jsem byla silnější, protože vím, že já neumřu.
"Klid." zavelel ten neznámí."Rochele pojď a musíš mi věřit, jmenuju se Thomas."
"OK" neveřila jsem co dělám.
"Thomasi řekni jí to, musí to vědět co bude."
"Christino zmlkni a bež nahoru" rozkázal Thomas
"Jsi vyvolená a musíš být promněněná v nesmrtelnou, budeš upírka"
"Cože?!"
"Ano je to krásně viď"
"Ne to teda není a co můj brácha a táta a..."
"Já se neptal jestli chceš, musíš!"
"No to určitě."
Vstal nejednou mě popadl a já se zmohla jen na výkřik. Kousl mě do krku a nasál krev, ránu pak olízl a ta se zatáhla, zbyli tam jen dvě jizvičky po jeho špičácích.