Úsečka a polopřímka

Byla jednou jedna úsečka a ta potkala polopřímku.
Prkenně k ní přistoupí a praví: "Polopřímko, ty se ale máš, jsi tak dlouhá, tak nekonečná...můžeš si letět, kam chceš a spoustu věcí objevit."
Polopřímka se zamyslí a říká: "A víš, že jsem nad tím takhle nikdy předtím neuvažovala? Počkej, zkusím se někam rozlétnout a až se vrátím, řeknu jaké to bylo a co jsem našla."

Úsečka si tedy opře své deskovité tělíčko o betonový sloup a čeká. Hodina, dvě, den, dva, týden..a polopřímka nikde....

Úsečka si pomyslí: "A jéjda, polopřímka asi zabloudila, to je ale nadělení! No jo, ale kam by měla zabloudit, když její cesta vede pořád rovně? Nemá kam odbočit, nemá se kde ztratit," uklidňovala se.

Úsečka přemýšlela ještě hlouběji a pak si říká: "Možná, že polopřímka může běžet, kam se ji zlíbí, ale má vůbec kam? Má nějaký cíl? To jí přeci vůbec nemůže bavit!"

K večeru téhož dne se polopřímka najednou vrátila, no to bylo slávy, to bylo radosti!Její hlavička však byla celá zaprášená, nožičky a ručičky znavené z toho věčného běhu.

"Ráda tě opět vidím, má přítelkyně, už jsem se bála, že se nevrátíš. Jaké to bylo v dálavách?" otázala se úsečka.

Polopřímka povídá: "Nejprve to byla krásná trasa. Viděla jsem hory, lesy i jezera a po cestě jsem měla mnoho fanoušků, kteří mě povzbuzovali k dalšímu výkonu. Občas mi i pomáhali, bylo to od nich moc pěkné. Ale já cítila, že nemohu zastavit, že jsem stále v roli závodníka, který běží svůj závod a kdyby se polevil, zklamal by tak své fanoušky. Věděla jsem, že tam nepatřím. Pak jsem běžela pouští a už nikoho nepotkala. Začala jsem se cítit tak sama. Kam to vlastně běžím a proč?
Zasteskla jsem si: "Proč já husa hloupá se ve škole lépe neučila, to bych alespoň věděla, jestli polopřímka někde končí nebo pokračuje do nekonečna.
Když už jsem se žíznivá a hladová téměř plazila, přišly na mě halucinace. Před očima se mi vyobrazil starý školní test z matematiky a v něm bylo jasně napsáno, že polopřímka je nekonečná, ale má svůj pevný bod, pevný začátek. Jak jsem jen mohla zapomenout!!
Najednou jsem procitla, uvědomila jsem si,že je to přeci můj případ, že svůj cíl nikdy nenajdu!!!! Musím se tedy vrátit ke svému počátku...tam, odkud jsem přišla. Nyní jsem doma a možná to je právě můj cíl."

Úsečka říká: "No vidíš, a já ti přitom tolik záviděla."
Nakonec jsem asi ráda, že jsem úsečka."

Polopřímka: "Ale stejně ti moc děkuji.
"Za co?", otázala se úsečka.

"Za to, žes mi ukázala můj cíl."
"Opravdu?" udivuje se úsečka.

"Ano, tím je můj domov."