Oheň

Ten večer v kině hráli starší film. Nikdo neví, jak se to jmenovalo, nikoho nezajímalo, o čem ten film bude. Každý z té malé skupinky návštěvníků kinosálu měl svou představu a své „proč tam vůbec jdu“. Ať to bylo vyzvědění nových drbů – kdo s kým, schůzka milenců na dvousedačce v poslední řadě, nebo jen chuť někam utéct a někde složit hlavu, film nebyl tím lákadlem. Rutina v zapadlém kině v zapadlém městečku.
Promítání se odehrávalo nerušeně, jako vždy – tedy alespoň jeho začátek. Znuděný promítač kdesi nahoře vzadu popíjel svou kávu. V sále panovala stejná atmosféra, jaká tam panovala téměř při každém filmu (téměř, jelikož zřídka se stávalo, že sem zabloudili i filmoví nadšenci. Naposledy se tomu tak stalo v roce 1988, když hráli Sedm statečných. Starý film, každý ho znal a viděl snad stokrát, a přitom na něj znovu přišli. Tehdy vyšel i článek v místních novinách – „Místní kino vyprodáno“ zněl titulek...tehdy...
Dnes - stejně jako včera, a nejspíš i stejně jako zítra, pozítří, atd. Bylo v sále zhruba stejně návštěvníků, jako kolik zbyde mastnoty na vašem talíři, pokud použijete ten správný prostředek na mytí nádobí.
Dnes však v sále neseděli jen místní. Kdo ví, odkud se tam ten muž vzal, a proč na ten film šel, ale byl tam, a všichni se po té události shodovali, že ho nikdy předtím neviděli, ale někoho jim připomínal, jen si vzpomenout koho..
Neznámý muž – říkejme mu pan K. - vstoupil do sálu, usadil se do první řady těsně před začátkem filmu. Nezdálo se, že by u kohokoliv vzbudil více pozornosti, než co by se vešlo do letmého pohledu beze špetky zájmu. Usadil se na místo před plátnem, a promítač zahájil svůj každodenní maraton.
...
Že má nohy v plamenech, zaregistroval pan K., až když ucítil ostrou palčivou bolest v palci, jak se oheň rozšiřoval a uchvacoval další a další kousky jeho staromódně střižených plátěných kalhot.. Nejdříve se jej snažil uhasit rukama, ale jak jimi začal zběsile máchat kolem svých kalhot, tím spíše ten plamínek rozdmýchával. Vyskočil tedy, a nenapadlo jej nic jiného, než začít válet sudy – jak ho učili kdysi dávno v pionýru.
Válet sudy, dobře.. pomyslel si, ulehl na podlahu, a něčím mezi válením sudů a bolestivým svíjením se snažil plamen na svých kalhotách uhasit. Bezvýsledně.
Co teď? Plamen ukrajuje každou sekundou částečku jeho těla, jeho oděvu, všeho, co mu přijde do cesty.
Když zjistil, že válení sudů s ohněm nezmohlo nic, se zastavil, a napadlo ho, že je v sále několik lidí, kteří by mu s jeho náhlým svízelem rychle pomohou. Pan K tedy přestal s marným pokusem uhasit plamen, a už se zvedal, když vtom ucítil další – ostrou – bolest v zádech. Že by se oheň rozšířil už i na záda?
„Když mi nikdo nepomůže, tak tady zemřu!“ Varoval ho mozek, jenž nestíhal zpracovávat impulsy o bolesti na nohou.
Otočil se, a uviděl, jak nad ním stojí jakási postarší dáma, v ruce drží hůl a je napřažená k dalšímu úderu. Tentokrát již ne do zad.
„Vy feťáci musíte všade dělat bordel, takhle se chová slušnej člověk v kině? Tumáš holomku!“ A vší silou máchla svou vycházkovou holí směrem kamsi k jeho koleni, jež bylo v tu chvíli zachváceno plamenem.
Hůl dopadla přesně na koleno. Pan K zaskučel bolestí, a když se dáma otočila, aby se šla vrátit na své místo, zavolal na ni: „Prosím, pomozte mi!“
Dáma se otočila, odplivla si, a odvětila: „Nauč se chovat ve společnosti a pak ti pomůžu.. Ty mladý si dneska ničeho nevážej.“ Vystoupala po stupínkách ke svému sedadlu a celá zadýchaná se posadila vedle jiné podobně vzhlížející dámy, a hned začaly na pana K pokyvovat hlavou a něco si šuškat.

Pan K začal být zoufalý. Snažil se plamen uhasit ze všech sil, ale marně. Dál a dál uchvacoval jeho látkové oblečení. V sále začalo být cítit škvařící se maso, a dým postupně vytvářel kouřovou clonu mezi diváky a plátnem.
„Pomoc, hoří!“ Vykřikl pan K. Zbývající troška lidí, kteří si ho ještě nevšimli, k němu otočili hlavy a dívali se, co se bude dít. Pomůže mu někdo?
Z poslední řady se zvedl nakonec mladík, a pomalým krokem, s rukama v kapsách k panu K došel. Ten se stále svíjel na podlaze, ve stále větších bolestech. Mladík se nad ním postavil, stále ruce v kapsách, a prohlásil:
„Pane, my se chcem čumět na ten film, můžete bejt zticha?“
Hned, jak to dořekl, se otočil, a stejně vyrovnaným krokem zamířil zpátky ke své přítelkyni v poslední řadě, která, jen co usedl, se k němu hned přitiskla a objala ho tak, jako kdyby ji zachránil před stádem krvežíznivých démonů.
Pan K se ale stále svíjel v plamenech na zemi před plátnem. Palčivá bolest ho již téměř znehybnila, ale on stále bojoval o holý život.

Dveře do sálu se prudce otevřely, a do sálu rázným svižným krokem vstoupil promítač. Došel až před plátno, na místo, kde ležel v plameni a téměř v mdlobách pan K. Jako oba předchozí návštěvníci kina, i on se nad něj postavil s nemálo zlostným výrazem, a hned se na něj osočil:
„Hele chlape, hned si ten oheň uhas, páč jestli to tady zapálíš, tak tu škodu zaplatíš. A když už tu někdo zařve, tak se sám postaram, aby tě zabásli. Tady v mym kině to tu nikdo pálit nebude.“
Pan K již nebyl schopen téměř ničeho, než krátkého prosebného pohledu, plného utrpení, strachu a bolesti.
„No moc na mě nečum a hned to uhas, nebo tě vyvedu.“
To už nad ním stála i přítelkyně mladíka, jenž jej před chvilkou vyzýval ke ztišení.
„Pane, prosimvás, můžete to uhasit? Nedá se tu dejchat a chtěli jsme si s Pájou jenom vychutnat chvíli u filmu.“ Sdělila mu.
„No vidíte, hosti si eště stěžujou, tak to hned uhas, nebo vodejdi.“ Přidal se promítač.
Pan K již byl téměř v bezvědomí, a celé jeho tělo bylo v plamenech.
Promítač zaklel. „Ty mladý feťáci nic jinýho neuměj, než vobtěžovat slušný lidi.“
„Tak tak,“ přidala se dáma s vycházkovou holí. „Jen ho vyhoďte, než to tu celý zapálí.“
Pan K se už nesnažil. Svůj boj s ohněm prohrál.
Jeho tělo hořelo ještě několik minut, než plamen dohořel, a než promítač byl ochotný se ho dotknout, aby se nepopálil, a vynesl jej ven.
„Já sem ti to říkal: buď to uhasíš, nebo poletíš“. Kromě ještě několika nadávek ze strany dámy s holí a několika ran do žeber se již jeho tělo ničeho jiného nedočkalo.
„Zatracený feťáci.“ Ozvalo se nakonec nad jeho tělem po skončení představení před zapadlým kinem v zapadlém městečku.