Minipovídka na motivy tvorby Saši Grr., aneb Jak se to někdy posere

Všichni to určitě znáte. Jdete po ulici a najednou čvacht. Něco se posralo. A to něco se posralo jako na potvoru na tý cestě, kterou musíte projít aspoň stokrát denně na cestě na tu neustále zpožděnou, narvanou a špinavou věc, která se upoceně plazí Prahou. Raději nebudu rozebírat situaci, kdy jdete, a najednou buch. V lepším případě Vám na hlavu spadne cihla, v tom o něco lepší je to něco, o čem pojednával předchozí bod mého pseudointelektuálního výlevu. Ale takových situací je spousta. Víte, někdy mi připadá, že jedinou jistotu máte v tom, že se něco posere. Ještě že máme facebook, abychom měli kde ventilovat, co se nám, před námi nebo na nás posralo. Teď si asi říkáte, že změna časování je jen důkazem stylistické neobratnosti. Věřte, že o nic podobného se již nepokouším, neboť by to bylo pouze mrhání drahocenným časem. Taky mě napadá, že je vlastně dobře, že má to něco v té věci, která nám umožňuje...no nic, myslela jsem počítač...kontrolu pravopisu. Ale nejspíš by vás zajímalo, co mě vede k tomu, zasírat zeď o tom, jak se něco posere. Vzhledem k tomu, že jsem přišla o několik řádků výš na to, že to že se vždycky něco posere, to vlastně už není podstatné. Víte, občas si člověk musí utřídit myšlenky. Jen jsem si myslela, že to bude aspoň trochu vtipné, a ono není, ale mě to vůbec nevadí. Snad příště. Kontrola pravopisu odmítá uznat slovo zasírat. Kurva. No prostě včera večer se něco posralo a já vám k tomu můžu říct jen jedno: ZASRANÁ SEKANÁ!