White Night Fantasy

Seděla na parapetu a dívala se do noní oblohy. Nebyla černá, jako by měla být. Naopak. Byla bílá. Semtam se v neproniknutelné bělobě objevily černé díry, z nichž prosvítaly hvězdy. A tam vzadu, tam v údolíčku nad stomy, byl vidět měsíc. Zbýval den do úplňku a už dnes měl nádhernou zlatou barvu.
Seskočila z parapetu a shodila ze sbe noční košilku. Navlékla se do dfžínsů, trička s logem své oblíbené skupiny Nightwish, přes něj přetáhla svetr, kabát a běžela se obout. Oddychla si, že sněhule již byly suché. Vklouzla do nich a vyšla ven. Ihned si přitáhla kabát těsněji. Ne, že by jí byla zima, to již dlouho ne, ale chladivý větřík ji zaskočil.
Pousmála se a vydala se proházenou cestičkou před chalupu. Měla štěstí, že pes spal. Kdyby byl vzhůru, svým štěkotem by probudil celou vesnici. Avšak bylo ticho. Nic nerušilo okolní krajinu. Bílé krystalky sněhu zářily snad více, než ve dne. Nepřekvapilo ji to, již jednou to zažila. Avšak to bylo na jiném místě, daleko odsud. Na místě, kde bylp snad ještě krásněji, než tady. V místě, kde měla svou spřízněnou duši.
Zavřela za sebou dveře a téměř přeskočila ty tři schody nahoru, jenž ji dělily od branky. Zavřela ji za sbou a rozběhla se po silnici do kopce. V boku ji nepříjemně píchalo, ale neřešila to. Věděla, že musí běžet, že musí spatřit celý měsíc, který se znovu schoval za mraky.
Ulouzla na ledě a upadla. Nezastavilo ji to však. Naopak. Dodalo jí to sílu běžet. Už ji čekal jen malý kousek, asi tak dvě stě metrů. Proběhla je mnohem rychleji, než běhávala ve škole. Poháněla ji touha znovu spatřit tu krásu.
Rozlehlé pole tiše spalo pod hustou přikrývkou sněhu. Ačkoliv už byl duben, sněhu bylo stále dost. Nestávalo se to tak často, ale nevadilo jí to. Milovala sníh více, než cokoliv jiného. Uklidňoval ji. Jako jediný dokázal zkrotit její horkou hlavu, mysl, krev...
Brodila se půl metrovými závějemi, ve snaze dojít až k posedu, který se majestátně tyčil uprostřed pole jako němý strážce. Stál tam již odnepaměti, v létě na něj utíkala schovat se od reality. Neměla ráda výšky, bála se jich, ale tam se cítila v bezpečí. Jen cesta dolů bývala poněkud obtížná.
Konečně byla na místě. Opřela se o jemné dřevo a nadechla se známé vůně. Zavřela oči a nechala jí prostoupit celé své tělo. Poté se opatrně posadila a vzhlédla k nebi. Ústa se jí otevřela a vyšel z nich překvapený vzdych. Měsíc právě opustil zákryt mraků a ve své černé díře, obklopen hvězdami, ještě více dal najevo svou vznešenost.
„White Night Fantasy,“ špitla. Překvapeně sebou trhla, když vítr její hlas odnesl do dáli a zase se k ní vrátil. Vzpomněla si, jak na konci ledna procházela něčím podobným. Byla tehdy u Merisielu, jedné z mála přátel vůbec. Šly se projít krátce po půlnoci a vrátily se až po několika hodinách. „White Night Fantasy“, jak tehdejší noc nazvaly, je pohltila svým kouzlem. Seděly spolu ve sněhu nebo se objímaly. Po chvíli vstaly a vydaly se okruhem do údolíčka, místa, které svou krásou okouzlilo nejednoho člověka. Tehdy měla slzy v očích, bylo tam ještě krásněji, než za dne. White Night Fantasy dokázala vše proměnit v něco neuvěřitelného. Nic se nezdálo nemožné, měla pocit, že může cokoliv, že se jí vše splní. Povídaly si o všem možném, smály se a štěstí v jejích tvářích se střídalo s úctou ke kráse této noci.
Čas tehdy uběhl až moc rychle. Při zpáteční cestě dělaly ve sněhu kotrmelce, shazovaly se, zpívaly, ale hlavně se pořád smály. Tato noc obě spojila tím nejkrásnějším zážitkem.
Dnes však seděla sama. Na srdci měla sevřenou pěst a s úsměvem hleděla na bílé nebe. Vzpomínala. Přála si, aby s ní Merisielu byla i dnes. Přála si to, avšak nevnímala horké slzy, které toto přání vyvolávalo. Proč taky?
Kousek nad sebou zaslechla svist křídel. Vůbec ji nenapadlo, že by ještě někdo jiný mohl sdílet tuto chvíli s ní. Zvedla se a rozhlédla kolem sebe. Ochladilo se, ale jen maličko. I to však stačilo k tomu, aby si uvědomila, že se musí vrátit. Nechtěla, tady byla šťastná. Sama se svými vzpomínkami.
V hloubi srdce doufala, že podobnou noc ještě někdy uvidí. Pomalu se vydala zase zpátky do chalupy a začala si prozpěvovat jednu ze svých nejoblíbenějších písní od Nightwish. Možná za to mohlo kouzlo noci, možná ne, ale její hlas jí přišel jiný. Líbil se jí.
„No love left in me
No eyes to see the heaven beside me
My time is yet to come
So I'll be forever yours...“ a myslela to vážně. Věděla, že navždy bude její srdce patřit White Night Fantasy. A nejen té dnešní...