Beznaděj

Sedí na parapetu a dívám se ven. Dívá se do tmy, do toho světa. Proudy deště stékají po oknech a počasí prostě vystihuje její náladu. Něco mezi beznadějí, strašnou bezmocí, zklamáním..

Jako by jí někdo vrazil nůž do srdce.. a taky vrazil. Jak má dneska někdo věřit druhým?? Po obrovských zklamání v podobě vztahu, který vlastně ani vztahem nebyl a ona do něj přesto vložila všechno se zdálo …. Zdálo že by konečně mohlo být líp. Jako by zpod těch těžkých mraků vykoukl alespoň malý proužek světla, který by ozářil její tvář… Který by alespoň na chvilku prohřál a probudil její chladné, strhané, smutné srdce….
Proč se nedá nikomu věřit?? Copak na světě opravdu není jedinej člověk, kterej by byl čistej? Jasně, že není, všichni si neseme svá břemena.. Někdo v podobě opileckých rodičů, někdo v podobě nějaké nemoci.. Něco co vždycky vyvstane jako to ALE… ale přesto není lepší, když vám s tím břemenem někdo pomůže..?? Ale chce vůbec někdo pomáhat?? Proč prostě není na světě člověk, kterej by opravdu říkal to,co si myslí, kterej by dělal to v co věří.. kterej by nelhal.. aspoň těm, které má opravdu rád…
Ten pocit zklamání a ZRADY jako by se jí vypaloval do srdce.. Teprve nedávno uzdravené srdce se vydalo na křehkou cestu.. nebylo si jisté, jestli chce, asi ani nechtělo se pouštět do nové lásky… ale zdálo se to bezpečné, zdálo se že se našel někdo, kdo o ni stojí o takovou jaká je… Na začátku si zakázala s kýmkoliv se radit, chtěla a BYLA sama sebou.. riskovala to, že ji ten druhý nebude chtít, ale už měla dost přetvářky od minule… Ano je střelená, příliš temperamentní, říká věci až moc příliš upřímně, směje se nahlas a ráda a stejně tak pláče a smutní.. kdykoliv je potřeba… možná se nechává až moc ovlivnit svými emocemi, ale je prostě taková.. nikdy nebude klidnou hodnou ženou, vždycky bude tou temperamentní živou holkou… A přesto ví, že když jde o vážné věci, dokáže lidem naslouchat, uklidnit své emoce a věnovat prostor druhým.. často se k ní chodí druzí vyzpovídat a poradit……. Ví že má své chyby… ví že je MOC temperamentní… nechce to nechce taková být neboť pak nikdo nechce ji… Jako by měli strach z té energie co se ve vnitř schovává..
Cítí se tak sama, tak sama, že by klidně mohla umřít. Ta černá díra v srdci se opět zvětšila do obrovské propasti… Neví, nedokáže si představit, že bude ještě někomu věřit.. Po tomhle zoufalém pokusu, který vypadal TAK nadějně..se všechno zhroutilo jako domeček z karet.. nechce nechce
Bože, proč? Já ti věřím, že mě vedeš, že mi ukazuješ cestu, proč mě však nyní vedeš trním? Podívej kůži mám celou potrhanou, šrámy z trnů už se ani nedají spočítat. Bože, už jsem unavená, pomoz mi nést moje břemeno.. Bože kde jsi? Čím jsem si to zasloužila.. To jsem opravdu tak špatný člověk, že si nezasloužím ani trochu OPRAVDOVÉ lásky.. Bože vždyť ty jsi mi ve křtu odpustil všechno čeho jsem se dopustila… odpustil jsi mi, neboť svých hříchů ze srdce lituju…Jakoby ten jeden čin stále ležel na mém srdci a stále marnil můj život…
Pane, já se opravdu snažím žít dobře, ale jsem jen člověk, slabý nízký tvor plný chyb… a on taky.. já vím.. a přesto za to že jsem jednou ublížila jednou jsem ublížila v lásce, mám trpět po celý zbytek života? Po celý zbytek života, už mě budou ostatní jen trápit? TO je můj úděl?
Bože, já takový úděl nechci, radši si mě k sobě vezmi, než abych zažívala stále dokola co teď… nesmírnou zradu, ponížení a bezmocnost… Pane dej mi sílu, prosím tě, alespoň na tolik ať se k takovému člověku obrátím zády a nechci ho zpátky..