ČEKÁRNA

„V dnešní době přeci není běžné, aby člověk již od dětství věděl, čím se chce stát a šel si za tím...“ pronese najednou dívka, která sedí na židli kousek ode mě.
Černovláska.
Je asi v mém věku, ale působí velice seriózně. A velice smutně. Na nose má posazené, skoro neviditelné, brýle bez obroučků. Oči za nimi jsou kaštanově hnědé. Je oblečena v přiléhavém, tmavě modrém kalhotovém kostýmku. A je první, kdo z naší malé skupinky promluvil. I když jen velice tiše a nepřítomně.
Dívka s číslem 26.
Přehodila si nohu přes nohu, spojila obě ruce a zapřela se dlaněmi o koleno. Nechápavě zakroutila hlavou a povídá: „Já jsem již v šestnácti letech s jistotou věděla, čím chci v životě být...“
A mě je jí líto.
Asi nejvíc ze všech!
Spolu se mnou a hnědookou slečnou tu sedí ještě další čtyři osoby... Všichni sedíme na levných, černých plastových židlích. V koutě obrovské bílé místnosti, která je nyní už poloprázdná. Pokud toto místo chcete pro lepší představu k něčemu přirovnat, tak prosím...
To není problém...
Představte si velkou poštu, větší banku nebo desetkrát větší pobočku vašeho operátora. Přesně takové nijaké prostory, kde lidé různě posedávají na levném nábytku nebo postávají opřeni o zeď a hledí do prázdna. Hrají hry na telefonu. Čtou časopisy o bydlení, o autech, o květinách... Kde prostě a jednoduše čekají, až na ně přijde řada.
Celý nedočkaví a nervózní, občas i rozzlobení, sledují obrazovky rozmístěné různě po místnosti, kdy už konečně ukáží právě to jejich číslo.
Tak přesně tak to tady vypadá...
„Chtěla jsem být letuškou.“ říká číslo 26 a dívá se při tom na malý papírový lísteček, kterým si přejíždí po prstech levé ruky. Pomalu sem… a tam…
„Od základní školy jsem byla rodiči vedena ke studiu jazyků a zaměřila jsem se na ně i na gymnáziu. Samozřejmě, že nejdříve to byl zejména anglický a německý jazyk. Poté jsem přibrala také jazyk francouzský...“ rozpovídává se dívka smutným hlasem do ticha.
Vypráví to spíš jen tak pro sebe, ale řekl bych, že jí všichni, co tu s námi sedí, poslouchají. A ona si to také uvědomuje.
Přesně jako v bance nebo na poště, se teď odněkud ozve zvukové znamení a na všech displejích po celé místnosti se objeví stejné číslo. O stupeň menší, než to předchozí. A asi pro případ, že bychom si svého čísla na displejích nějakým záhadným způsobem nevšimnuli, je tu ještě vyvolávač, který číslo oznámí přes mikrofon.
„Prosím číslo čtyřicet jedna!“ hlásí vyvolávač.
Nic víc neřekne.
Někdo v místnosti se zvedne a jde směrem k vyvolávači. Poté zmizí ve dveřích za jeho stolem se širokým pultem.
Tady jsme pro ně všichni jen čísla, která jim každý den prochází rukama. Vidí naše tváře, ale nezapamatují si je. Naše problémy už nechtějí řešit. Naše příběhy je nezajímají.
„Po úspěšném dokončení gymnázia jsem docházela do soukromé jazykové školy na Národní třídě, kde jsem se přiučila dalším dvěma jazykům. Španělštině a ruštině. A všemi těmito pěti jazyky, které si stále zdokonaluji, umím plynule hovořit. Bez problému jimi psát a číst z nich.“ Pokračuje Dvacetšestka.
Je moc krásná! Připomíná mi mojí barmanku z Kentucky Jacka. Má naprosto stejně střižené krátké, černé vlasy. Stejnou sportovní postavu. I neuvěřitelně přitažlivé hnědé oči, které už nikdy neuvidím.
Měl jsem jí někam pozvat. Měl jsem jí říct, že se mi líbí a že do toho baru chodím jen kvůli ní.
Měl jsem jí to říct, ještě než odjela. Třeba by to něco změnilo…
„To mě řeči nikdy moc nešli.“ Prohlásí, znenadání a celkem dost nahlas, člověk, který sedí vedle mě napravo.
Muž s číslem 34.
Trochu jsem sebou trhnul, když promluvil… Takovou vsuvku jsem opravdu nečekal.
Dívka jen zvedne hlavu, podívá se tázavým pohledem na člověka vedle mě a pár vteřin vyčkává, zda muž rozvine svou myšlenku. On však nevypadá, že by chtěl ještě něco říct a tak ona opět pomalu sklopí zrak a povídá: „Když jsem se poprvé pokusila u ČSA získat práci letušky, bylo mi jednadvacet let. Byla jsem perfektně připravená na tuto práci. Myslela jsem si, že jsem pro tu práci přímo stvořená. Děsila mne jen jediná věc. Neúspěch.“
„A ten se také bohužel dostavil… Bylo mi oznámeno, že jsem prý neuspěla při přijímacích testech... To bylo největší zklamání v mém životě“
V tu chvíli se ze své židle zvedne člověk, který seděl ob jedno místo napravo ode mě. A znovu tak dívku přeruší.
Muž s číslem 30.
Rom.
Protáhne se a zamíří k nástěnce, která je na zdi kousek od naší skupinky. U ní se zastaví a hledí na ní. Z mého místa je pouze vidět, že celou nástěnku pokrývá spousta přišpendlených bílých lístečku. Co je na nich napsáno odtud není vidět, všechny jsou ale popsány ručně. Každý lísteček jiné písmo.
„Celý rok jsem pak dřela...“ navazuje znovu na své vyprávění Dvacetšestka. „Posilovala jsem, běhala každý den, pravidelně jsem plavala... Četla knihy o psychologii, které mi měli pomoci lépe odhadnout rozdílné typy lidí a naučit mě s nimi jednat. Ale stejně to bylo k ničemu! Nevzali mě znovu!“
Vyvolávač oznamuje: „Prosím číslo čtyřicet!“
A někdo z větší skupinky, která obklopuje sloup kousek od nás, se od sloupu odlepí a jde ke stejným dveřím jako ten člověk před chvílí. Pak v nich zmizí.
„Tentokrát prý kvůli velkému počtu již přijatých uchazečů!“ říká číslo 26 a pokračuje: „Takže nyní pracuji jako servírka v restauraci poblíž Václavského náměstí. Bude to již pár měsíců… Ale setrvám tam pouze dočasně. Chci určitě zkusit přijímací pohovor do ČSA ještě jednou.“
„Tedy chtěla jsem.“ Opraví se s povzdechem.
Pak opět rychlým pohybem zvedne hlavu, projede pohledem všechny osoby, které tu s ní sedí a vyhledá jediné oči, které jí pozorují… Jsou to moje oči. Podívá se do nich a řekne omluvně: „Pardon, já jsem se vám ani nepředstavila...“ Pak mi sdělí celé své jméno.
Poté, co jsme se seznámili, jsem se jí ještě nesměle zeptal, kvůli čemu tady je... A ona mi to řekla.
Teď už pár minut nikdo nic neříká a ani já zrovna nemám chuť přerušovat ticho…
Odněkud se ozvalo zvukové znamení a vyvolávač monotónně hlásí: „Prosím číslo třicet devět!“
Zvedne se človíček, který tu doteď seděl s námi. Z mého pohledu napravo od Dvacetšestky. Menší zavalitý chlapík, který pokaždé, když jsem se na něho podíval, okamžitě uhnul pohledem. Vlasy měl samou nezbednou kudrlinu. Jeho tvář vypadala mladě, skoro až dětsky. Celou tu dobu tiše seděl v naší společnosti a poslouchal. Ruce měl položené v klíně a spojené prsty. Celou tu dobu netrpělivě točil oběma palci dokola a dokola...
A teď je pryč.
Nevím proč tu byl ani jak znělo jeho jméno. Ale tak to už přece v životě chodí… Neznámí lidé zasahují do našich příběhů a pak z nich opět bezejmenní odcházejí…
„Viděli jste to? Šel jak robot.“ okomentuje člověk po mé pravici, chůzi postavičky, která od nás právě odešla. A pak se opět odmlčí.
Nikdo nereaguje.
Ale je to pravda. Jeho chůze byla vážně dost zvláštní. Vypadal strašně zakřikle a polekaně.
Ano, vyděšení a nervózní jsme tu všichni! Jenže většina z nás to umí velice dobře skrývat.
Včetně mě.
Číslo 34 znovu promluví. Nejdříve nám oznámí svoje křestní jméno a pak povídá: „Pracuju jako počítačka u nás v Chomutově ve fabrice.“
Díky tomu, že sedí těsně vedle mě, mám vyprávění navíc podkreslené nezaměnitelným pachem alkoholu, který mu vychází z úst. Ale i když vím, že je dost opilý, slyším v jeho hlase zármutek. Po každé větě se na moment odmlčí, jako kdyby měl každou chvílí propuknout ve zdrcující pláč.
Pokračuje: „Všechny balíky, co ke mě po pásu přijedou, musim naskládat po deseti do papírový krabice… Milionkrát za den!... Celej den, jak blbej stroj, počítám do deseti…. A po šichtě… Po šichtě du rovnou do hospody… Domů se mi většinou nechce… Doma mě už nikdo nečeká… Vidíte… Takový teď vedu život!“
Pak nám, bez ohledu na to, jestli ho někdo poslouchá, vypráví, že on tohle nedělal vždycky. Že je vyučený elektrikář. Že rok na to, co skončil školu, se oženil se svojí přítelkyní, se kterou chodil tři roky. Našel si dobře placené zaměstnání v elektropodniku v Praze, kde také předtím žili. Rok po svatbě měli první dítě a za další dva roky druhé. Kluka a holku.
„Přesně jako podle příručky!“ zahlásí, s trpkým úsměvem a slzou stékající po tváři, Třicetčtyřka.
Během jeho vyprávění stačil vyvolávač vyvolat číslo třicet osm, číslo třicet sedm a třicet šest. A všichni lidé označeni těmito čísli odešli za ty samé dveře. Nikdo z nich nevyšel ven.
Třicetčtyřka se opět na chvíli odmlčel. Koukám na něj, jak tu sedí vedle mě... Chlap jako hora. Neučesaný a neoholený. Sedí na kraji židle, nohy má zeširoka rozkročené od sebe a lokty je o nohy opřený. Jednou rukou si rychlými pohyby utírá slzy z tváře a říká: „Já je miloval jako nic jinýho na tomhle podělanym světě!“
Obě dlaně si přiloží na obličej a zašeptá: „Ať už sakra řeknou to číslo!“
Číslo 30, který stojí u nástěnky, zahlásí: „Prej… Byl jsem hlupák. Všechno jsem zkazil! Omlouvám se celé svojí rodině. Petr…“ A doplní: „Pičo!“ Pak se zachechtá…
Pár hlav z naší skupinky se na něj otočí… I já se na něj podívám a pokouším se vytvořit na své tváři výrazný nechápavý pohled.
Obracím se zpět na Číslo 34 a abych navázal zpátky na jeho vyprávění, ptám se, co možná nejopatrnějším tónem: „A co se stalo s vaší rodinou?“
Odlepí ruce od tváře a s údivem se na mě podívá...
„Co se stalo?“ odpoví zvýšeným hlasem. „Já ti povim, co se stalo! Všechno jsem to posral!“
Vypráví o tom jak před dvěma lety, když byly už děti velké, jeli celá rodina autem na chalupu. On řídil. A když projížděli Litoměřicemi, chtěl si zapálit cigaretu. Vytáhl prý cigaretu z krabičky, kde měl schovaný i zapalovač, ale zapalovač mu spadl pod nohy na zem. Silnice byla prázdná, takže nepožádal manželku, která byla zrovna otočená dozadu na děti, aby mu zapalovač podala.
„Tohle se mi stalo už tolikrát předtím. Tolikrát! A vždycky jsem si pro něj dokázal hrábnout i s pásem přes břicho!“ přesvědčuje sám sebe a mlátí si zatnutou pěstí do hlavy.
Takže se pro zapalovač rychle sehnul a než se stačil znovu opřít do sedačky, již se zapalovačem v ruce, všechno bylo pryč.
„Prostě pryč!“ naříká do ticha obrovské haly, kde se právě rozezvučí známý zvuk a vyvolávač žádá číslo třicet pět.
„Prej… Kvůli jediný chybě mám teď chcípnout? Podělanej systém!“ prohlásí Třicítka od nástěnky, ale tentokrát se tomu už nikdo nepodiví.
„Podle fízlů,“ říká Třicetčtyřka, „jsem prej letěl v obci rychlostí osmdesát kiláků za hodinu. Zničehonic jsem najednou uhnul prudce ke krajnici a sejmul jsem lampu veřejného osvětlení.“
„A zabil celou svojí rodinu.“ dodává s výdechem.
Dřív než stačil vyvolávač poprosit o další číslo. Pověděl mi ještě, že on měl to štěstí v neštěstí, protože byl jediný připoutaný. Stačil mi říct, že s vědomím toho, že zabil celou svojí rodinu, se nedá už normálně žít. Také mi řekl, že tady je proto, že před dvěma týdny šel do práce rovnou z hospody a s nemalým množstvím alkoholu v krvi obsluhoval svůj stroj.
Začíná znít zvukové znamení a vyvolávač tupě žádá: „Prosím číslo třicet čtyři!“
„To už jsem já!“ řekne muž, který mi právě převyprávěl skoro celý svůj život. Zvedá se s vypětím všech sil a potácí se směrem ke dveřím.
Než ale stačí otevřít dveře, zakřičí na mě přes celou čekárnu: „Díky za vyslechnutí Dvacítko!“
A pak se za ním zavřou těžké kovové dveře.
„Prej… Má žena byla nejdůležitější člověk v mém životě. Karel Fojt…“ přečte Číslo 30 další vzkaz z nástěnky a k tomu si doplní: „Pičo. To moje stará, byla to ze všeho nejhorší v mojim životě!“
A jediná dívka mezi námi se na něj obrátí a okřikne ho: „Mohl by jste prosím zmírnit váš slovník. Na takové výrazy tu není nikdo zvědavý.“
Člověka u nástěnky to nijak nerozhodilo a pokračuje ve čtení: „Nenávidím vás všechny. Sbohem!.“
Zapátrá po nástěnce očima a čte: „Za tohle půjdete do pekla! Všichni!“
„Svůj život jsem měl rád. Tohle není spravedlnost,“ zní další vzkaz.
„Prosím číslo třicet tři!“ Vyzívá vyvolávač.
Zvedám se ze židle a jdu se na tu zvláštní nástěnku také podívat. Dojdu až k ní a zůstávám stát vedle Čísla 30. To, co vidím, mě úplně ochromí.
Nástěnka je celá pokrytá vzkazy lidí, kteří touto Čekárnou prošli. Vzkazy jsou většinou velmi krátké a napsané roztřesenou rukou. Pár je jich tu napsaných dokonce krví.
U jednoho takového jsem uvolnil špendlík a vzal ho do ruky. Původně to byl stejný lísteček, jaký tu máme v ruce všichni. Lístek, který nás tu všechny označuje a zároveň určuje naše pořadí. Ale teď je na něm napsáno: Josef Boura.
Jeho krví.
A z druhé strany lístku je modrým písmem natištěno číslo třináct.
Znovu zvedám oči od papírku k nástěnce a zaujalo mě místo, odkud jsem lístek odstranil. Je tam něco napsáno tištěným písmem. Pod všemi těmi vzkazy…
„Prosím číslo třicet dva!“ Ozve se znovu vyvolávač.
Třicítku tento objev také zaujal a tak teď spolu odkrýváme původní obsah nástěnky. Odtrháváme papírek po papírku…
Chytím lístek, kde je napsáno: Je mi to líto. Pavel.
A pustím ho na zem.
Rychlým pohybem strhnu a zahodím lístek, kde je napsáno: Chtěl bych vrátit to, co se stalo, ale nejde to!
Očesáváme nástěnku jako ovocný strom, na kterém místo šťavnatých plodů vyrostli srdcervoucí a omluvné vzkazy. Trháme dál a dál, abychom odkryli tajemství skryté pod nářkem.
Mám z toho trochu špatný pocit. Připadám si jako jeden z těch lidí, kteří tu pracují… Kvůli tomu, co zajímá mě, šlapu na problémy ostatních lidí. V mém případě ten důvod sice nejsou peníze, ale stejně…
Stejně nepřestávám.
Když už jsou okolo nás na zemi všechny lístečky, které zakrývali tištěný text. Můžeme vidět, že to, co původně nesla nástěnka, je jakýsi provozní řád čekárny.
Nadpis seznamu o šesti bodech zní: Řád Národní čekárny.
Devítka, který vstal ze svého místa a postavil se za nás někdy mezi tím, co jsme očesávali nástěnku, začíná číst první bod řádu: „Po příchodu do Čekárny se usaďte na místech tomu určených a vyčkejte na výzvu pověřené osoby, ke vstupu do Projednávací místnosti.“
„Druhý bod,“ čte Číslo 30. „Ke vstupu do Projednávací místnosti slouží dveře označené číslem dvacet jedna.“
Nikomu to asi nedošlo, ale mě to připomíná Terezín. Toho čísla na dveřích jsem si doteď nevšimnul.
„Třetí bod,“ říkám. „Neznečisťujte prostory Čekárny.
Čtvrtý bod čte opět Třicítka: „Pokud se budete v prostorách Čekárny chovat příliš hlučně nebo v rozporu s pravidly slušného chování, budete umístěni do izolace.“
„Prosím číslo třicet jedna!“ slyšíme všude okolo nás hlas vyvolávače.
Poté jsme nahlas přečetli i další dva zbývající body. A ten, kdo netušil jak to tu chodí, se dost vyděsil.
Nejvíc to asi dostalo Třicítku, který málem omdlel u pátého bodu. Posadili jsme ho na židli a teprve pak Devítka přečetl bod šestý. Ten rozrušeného muže kupodivu celkem uklidnil…
„Aspoň tu svojí starou dylinu naposled vyděsim!“ okomentoval Třicítka svůj částečný pocit úlevy.
„Víš, mám s ní pět dětí…“ vypráví rozrušeně Číslo 30. „A celej čas, co jsem s ní, se jí snažim udělat šťastnou… Ale ať udělám cokoli, není s tím spokojená!“
„Víš, ona mě furt podváděla s bílejma chlapama… A já jí to trpěl, protože jsem jí miloval…“ stěžuje si nám značně utrápený muž s tmavou pletí.
Odmlčí se a zřetelně polkne.
„Víš, lidé mě nesnáší, protože jsem cikán. Ale to ona mě nutila krást… Já jsem dobrej člověk… Tohle jsem si nezasloužil…“
Položí si pravou ruku na ústa, zavře oči a začíná sebou mírně škubat.
Jakoby plakal…
Jakoby v tuhle chvíli propadl lítosti a smutku, že měl tak nešťastný a nehezký život…
Jenomže on se směje!
Nejdříve to mírní dlaní, jenže pak ruku odkládá a zřetelně se chechtá naprosto bez zábran. Jeho smích se rozléhá po celé čekárně. A všichni lidé se na nás otáčejí…
Ten smích patří nám!
Na displejích v celé místnosti naskočí nové číslo. Opět o jedna nižší než to předchozí a vyvolávač hlásí: „Prosím číslo třicet!“
Třicítka se dál směje a křičí: „Vy ubohé chudinky… Vy a vaše povrchní problémy… Mor na vás!“
Křičí: „Celej život jsem vás okrádal a žil z vaší kapsy. A nikdy jste mě nedokázali zastavit… Stačilo se jen trochu líp naučit vašemu jazyku a vždycky se pak všechno dalo uhrát na chudinku…“
„Stačilo jenom říct, že nemůžu najít práci… Že mám na krku pět hladovejch dětí… Že jsem chudák, protože ve mně všichni viděj jenom cikána… Jó, stačilo zmínit slovo Rasismus a hnedka byl každej opatrnej a podělanej…“ Tohle na nás huláká a my ho všichni jen vytřeštěně pozorujeme.
„Prosím číslo třicet!“ opakuje vyvolávač svojí výzvu.
„Necháte si srát na hlavu a když jde do tuhýho vyprávíte si tady o svejch zpackanejch životech.“ Pokračuje Třicítka.
„Já jsem nad vámi vyzrál a užíval jsem si jako málokterej z vás. A s tímhle pocitem taky umřu. Nazdar Gadžové.“ A odchází směrem k vyvolávači.
Po pár krocích se ale rozeběhne směrem ke vchodu do budovy. Zabrzdí nárazem o dveře a snaží se je rychle otevřít. Jsou však zamčené!
To všichni víme.
Dva černě odění, vysocí muži pomalu přijdou ze zadu k Třicítce, který se stále snaží všemi možnými způsoby dveře vypáčit a od dveří ho odlepí. Za hlasitého řevu proudu slov, kterým nejspíš nikdo nerozumí, ho dotáhnou ke dveřím s číslem jednadvacet. Ty na ně již čekají dokořán otevřené a za několik okamžiků v nich všichni tři zmizí.
Dveře se zavřou a místností zavládne hrobové ticho.
To trvá odhadem pár minut, než ho přeruší známý zvukový signál a vyvolávač se svou žádostí: „Prosím číslo dvacet devět!“
Odchází další člověk ze skupinky kolem nedalekého sloupu.
Z naší, již značně prořídlé, skupiny všichni mlčí. Ani mě se v tuhle chvíli nechce nic říkat.
Mlčeti zlato. To teď platí několikanásobně!
„Prosím číslo dvacet osm!“
A znovu nastane ticho…
„Prosím číslo dvacet sedm!“ ozve se po dalších několika dlouhých minutách.
Všichni tři, co tu teď sedíme, víme, kdo je další na řadě. A na ní je to jasně znatelné… Skoro celá se klepe. Přejíždí lístečkem po prstech rychleji a rychleji. Lístečkem, na kterém je natištěno modrým písmem číslo 26. Číslo, které za několik minut znuděný vyvolávač vyvolá k Projednání.
A ona ví co jí tam čeká…
Zná Řád Národní čekárny…
Této Čekárny.
Díky našemu objevu zná Pátý bod řádu, který oznamuje, že Projednávání se provádí metodou elektrického šoku na moderním zařízení, vyrobeném přímo a pouze pro tento účel… Smrt, po zásahu elektrickým proudem, nastane okamžitě.
A zná i Šestý bod, který říká: Vaše tělo bude Vámi vybrané blízké osobě doručeno do několika pracovních dnů, na uvedenou kontaktní adresu.
Tohle všechno ona ví a proto právě teď, několik vteřin před očekávanou výzvou vyvolávače, přeruší již ubíjející ticho a říká: „Děkuji vám za vyslechnutí a také za to, že jste mi v posledních chvílích mého života dělali společnost. Snad se tam nahoře potkáme!“
Tím: Tam nahoře… Tím myslí nebe. Ale na to já nevěřím!
Zní zvukové znamení a vyvolávačův hlas: „Prosím číslo dvacet šest!“
Dívka se na nás křečovitě pousměje a odchází.
Jen pro úplnost… Ona byla odsouzená za to, že v zatopeném lomu, kousek od Berouna, skočila do vody v místech, kde nebyla jasná hloubka.
Kvůli tomu jí odsoudili k smrti.
„Co je tohle za svět?“ povzdechnu si…
„Co je tohle za lidi?“ zakřičím. A myslím tím lidi, kteří tu pracují. Kteří tu dokáží pracovat. Kterým to tu není odporné…
„Copak pane?“ osloví mě Devítka. „Zdá se vám snad takový trest neúměrně krutý? Příliš přísný… Nesmyslný… Nebo snad nespravedlivý?“
A já na něj jen vytřeštěně civím.
„Říkáte si, že takovou maličkost trestat smrtí není normální?“ vybalí na mě prošedivělý muž další otázku.
Je oblečený v černém kvalitním obleku s bílou košilí a černou kravatou. Když si odmyslím ty šedivé vlasy, vypadá maximálně na čtyřicet let.
„Ano, to si myslím…“ dostanu ze sebe.
„No tak si představte,“ říkám, „kolik úsilí dala do toho, aby se stala tím, čím se od dětství chtěla stát… Tolik úsilí vložila do svého životního cíle, jehož dosažení jí bylo znemožněno… Jen kvůli takové maličkosti. Jen kvůli tomu, že udělala jednu malou chybu.“
„A já…“
„Prosím číslo dvacet pět!“ přeruší mě vyvolávač.
„Já jsem za svůj život prožil takových věcí,“ pokračuji vyčítavě, „a ještě jsem měl spoustu dalších plánů, co bych chtěl zažít… Příští rok jsem se chtěl podívat do Ameriky… Na Aljašku. Chtěl jsem vidět polární záři… Ještě nikdy v životě jsem neletěl letadlem… A víte…“ Odmlčím se na moment, abych nabral odvahu, vypovědět mu svoje největší tajemství, které jsem ještě nikdy nikomu neřekl… „Já jsem ještě panic…“ Říkám úplně cizímu člověku se sklopenýma očima. „A už dlouho se mi líbí jedna slečna, která pracovala v baru u nás v ulici. A moc jsem si přál, aby ona byla moje první…“
„Ale to se už nestane!“
„Protože jsem udělal hloupost, která je nyní už zakázaná…“
„Udělal jsem to, protože jsem pospíchal…“ snažím se před Devítkou ospravedlnit. „A myslel jsem si, že mě nikdo nevidí.“
„Přešel jsem přes silnici na nevyznačeném místě… Prostě mimo přechod.“
„Ale to přece není důvod mě odsoudit k smrti, sakra…“ říkám. „Dobře, vím, že jsem riskoval, ale je to můj život, ne?“
A Devítka okamžitě reaguje: „Tak právě v tom nemáte pravdu!“
A bohužel má pravdu!
„Já samozřejmě chápu vaše rozhořčení,“ říká, „a také je mi moc líto té slečny, ale zákon je zákon… A ten říká, že váš život, je dnem a hodinou vašeho narození, majetkem státu. A pokud s ním budete riskovat, nemáte právo na život.“
Zase má pravdu, tak to je…
„Prosím číslo dvacet čtyři!“ zazní čekárnou.
A Devítka pokračuje: „Já tento zákon také nemám rád, myslím si o něm své, ale respektuji ho, protože chápu podnět, kvůli kterému vznikl…“
Pak mi vypráví o době, kdy si lidé přestávali vážit svých životů a zbytečně s nimi riskovali.
„Bylo to na začátku tohoto tisíciletí,“ říká.
V té době prý enormně vzrostl zájem o takzvané adrenalinové sporty.
Říká: „Jak jistě víte, ty jsou už dnes bez výjimky zakázány.“
Vypráví o tom, jak vznikali další a další takové aktivity a lidé se úplně přestali bát riskovat, protože v nich zakořenil pocit, který nabyli po úspěšném zvládnutí takových činností či atrakcí.
„Pocit nesmrtelnosti, tak se to nazývá...“ Říká zamyšleně Číslo 9.
Pocit nesmrtelnosti vede k tomu, že lidé riskují i v běžném životě, víc než kdy předtím. Je to duševní porucha, které podléhají zpravidla mladí lidé.
A tak počet různých typů nehod prudce stoupal…
V roce 2007 byla ještě úmrtnost v České republice v rovnováze s porodností. Sto tisíc narozených a sto tisíc zemřelých.
Ale o pár let později, v roce 2012, se tady podle statistik narodilo jen asi devadesát tisíc dětí a zemřelo víc než milion lidí, většinou ve věku do pětadvaceti let. V té době se s naprosto stejným problémem potýkali všechny vyspělé země světa.
Vedlejším důsledkem toho bylo, že nastala další finanční krize!
Hledala se nejlepší řešení tohoto problému, ale stejně nakonec zvítězilo to nejradikálnější…
„Nový zákon!“ řekne a podívá se mi do očí.
U nás a ve většině zemí začal platit začátkem roku 2013. A každým rokem zavádí tento zákon i ostatní země, které nejdříve takové nařízení kritizovali a odmítali.
„Zavádí ho už jen kvůli tomu, aby se vyhnuli náporu přistěhovalců ze zemí, kde je již zákon zaveden.“ vysvětluje mi Devítka.
„Zákon o vyvlastnění života. Tak se to jmenuje!“
Říká: „A Národní čekárny, jako je tato, byly postaveny do několika týdnů po celém světě. V každém hlavním městě jedna.“
Během jeho vyprávění stačil vyvolávač vyvolat číslo dvacet tři a dvacet dva.
„Ať se nám to líbí nebo ne, tento zákon nás chrání před námi samými!“ dokončí svou obhajobu člověk, kterého dnes čeká to samé co mě.
Smrt.
„Ale proč trestání nejvyšším trestem?“ ptám se.
„A jak myslíte, že by jste dopadl, kdybyste neměl štěstí? Jak by dopadla ta dívka? A jak ten opilec?“ odpoví mi otázkou, ale hned doplní: „Zemřeli by jste!“
„Zemřeli!“ opakuje. „Vás by srazilo auto, ona by si zlomila vaz o nějaký kámen pod hladinou a chlapovi v továrně, by stroj useknul ruce, a během několika minut by vykrvácel na špinavé podlaze.“
„Vyšlo by to prostě úplně nastejno,“ říká, „ale díky tomuhle zařízení, díky Čekárnám, lidé znovu získávají pocit strachu. Naše případy ostatní lidi děsí. A Pocit nesmrtelnost vyprchává. To není výmysl!“
„To je nyní už statisticky potvrzená teze!“ zdůrazňuje vážně. „Počet úmrtí v tomto roce klesl o polovinu.“
A mě v tuhle chvíli napadá jen jediná otázka: „A za co jste tu vy pane? Jestli se mohu zeptat…“
Devítku otázka překvapí, ale i přesto odpovídá: „Ano, můžete…“ přisvědčí. „Stalo se to před necelým měsícem. Můj syn, poté, co jsem ho vyzvedl ze školy, se mi začal dusit v autě. Byla to alergická reakce na nějakou potravinu, kterou ve škole snědl. Když jsem ho viděl, jak začíná pomalu natékat a rudnout, odvezl jsem ho, co nejrychleji, do nemocnice, kde mu také pomohli. Cestou jsem však projel jednu křižovatkou na červenou.“
„Věděl jsem, že mě za to čeká trest, ale pro mě je důležitější život mých dětí než ten můj!“ doplňuje svou odpověď inteligentní a velmi dobrý člověk přede mnou.
A já nevím, co říct.
Ze zamyšlení mě probere až zvukový signál a prosba vyvolávače: „Prosím číslo dvacet jedna!“
„A ještě bych vás chtěl vyvést z jednoho omylu,“ říká mi přátelsky, „a to z toho, když si myslíte, že ti lidé, kteří zde pracují, jsou lidé bez charakteru, lidé bez citů a bez výčitek… Protože tak jste přesvědčen, že?“
„Ano, to tedy jsem!“ odpovídám mu bez váhání.
Devítka se ke mně nakloní a říká: „Tak si zkuste představit, že by jste se dostal do situace, ve které nemáte na výběr a musíte tu pracovat…“
Nic neříkám, protože tuším, že tím jistě někam míří.
„Co kdyby vás třeba propustili z vašeho zaměstnání, kde jste pracoval poctivě celých deset let… Ze dne na den. Kvůli snižování stavu, zaviněnému nastávající krizí… Víte, že vaše manželka rozhodně nepobírá plat, který by uživil vás dva a ještě vaše dvě děti. A po třech měsících marného hledání by jediná pracovní příležitost byla v téhle čekárně… Dejme tomu, jako vyvolávač osob odsouzených k popravě…“
„Dejme tomu...“ opakuje, aby zdůraznil už tak dost jasnou ironii, bývalý zdejší vyvolávač.
Nyní Číslo 9.
„Prosím číslo dvacet!“ hlásí současný vyvolávač.
A já se loučím s člověkem v tmavém obleku a odcházím ke dveřím, které jsou možná náhodou, možná záměrně, označeny číslem dvacet jedna. Číslem, jakým byla v Terezíně označena Brána smrti. Tedy brána, kterou dozorci přiváděli vězně na popraviště. Židy. Nevinné lidi...
Tak jsem se to alespoň kdysi dávno učil.