Smrt světla

Lampa vrhala svou chladnou, mrtvou zář na promáčený asfalt, který se leskl v jejím obětí. Jeho jednotlivé kusy odrážely toto světlo do všech koutů. Vítr si hrál se spadlým listem na hladině kaluže uprostřed silnice. Chladný podzimní večer. Ve kterém se lidí choulí do jarních kabátů a nadávají si, pochopitelně jen v duchu, protože by vypadali nenormálně, že si již měli vzít podzimní výbavu. Ale jako by si nepřáli změnu počasí z přijatelného tepla na nepříjemný chlad, tak se snažili tímto trikem změnit nevyhnutelné. Většina svým počínáním doplatila jen promrzlými dlaněmi, které si ohřáli doma když zvyšovali topení a nervózně si třeli ruku o ruku a chodili v bludném kruhu, než jejich topení zahřeje byt, nebo než si jejich nervová soustava uvědomí, že jsou v teple? Jiní to přešli s ledovím klidem jako následné nastydnutí.
Jedny ruce nezapínali topení. Jedny ruce se netřeli. Jedny ruce nechoulili zbytek pod jarní kabát i když byli společně se svým majitelem venku v tom nečase. Naopak leželi klidně na stehnech. Stehna byla zakotvena na lavičce ze které se pomalu sloupával bílý lak a ukazoval syrové ne dost ošetřené dřevo pod ním. Ty stehna se dál připojovali na trup ten ústil v ruce a hlavu. Celý komplet, nazývaný člověk, seděl klidně až hypnoticky sledoval prázdné místo na zemi. Někdo by řekl že je to socha, takové to moderní umění co má působit jako živé, ale nebyla to socha. Dýchala. V pravidelných intervalech zvedala hrudník krátkými ale silnými nádechy. Muž seděl mlčky a bez sebemenšího pohybu i když si k němu, nezvykle blízko, přisedl jiný člověk, pan neznámý. Ten si urovnal šaty letmo pohlédl na muže vedle, který byl jemně nakloněn do předu proto mu nemohl pohlédnout zpříma do obličeje. Sám pan neznámý se opřel, spojil ruce jako při modlitbě, složil je v klín a hleděl na rozdíl od svého souseda před sebe do dálky. Chvíli tak oba seděli, mlčky. Vítr kolem nich hvízdal a hrál si s prvními listy na zemi. Lampa, která osvětlovala silnici, problikla.
„ Stálo Vám to za to?“ pronesl pan neznámý jako by čekal na bliknutí světla aniž by nějak změnil své postavení na lavičce.
„ Ještě před hodinou bych řekl ano. Teď? Nevím“ odpověděl první muž roztřeseným hlasem. Pan neznámý se jemně usmál koutkem úst, ale tím koutkem, aby to první muž neviděl. A zůstal pro něj stejně kamenný jako on sám. „ Jak jste mě vlastně našel?“ doplnil svou odpověď první muž když viděl že neznámý mlčí.
„ Budete se divit ale nejste první a myslím ani poslední kdo skončil tady.“a poklepal na dřevo. „ Myslím že tohle místo má v sobě zvláštní magii. Přitahuje zbloudilé duše. Nebo jak jinak bych to měl říct.“
„ Duše? Duši jsem ztratil tak bych neřekl že přilákala zrovna jí.“
„ Přeháníte.“řekl neznámý
„ Vůbec. Ještě ráno jsem netušil… nedovedl jsem si představit co duše je. Myslíte že je to přehánění? Něco ze mě zmizelo. Po tom… Myslím že právě duše “ opáčil horlivě první.
„ Myslel jsme to obrazně…“
„ Já vím jak jste to myslel. Já jen… nevím.“ A první se za celou dobu pohnul a schoval si tvář do dlaní. „ Já bych chtěl jen věřit že to vše má nějaký smysl. Že to co jsem dnes viděl… že to má sakra nějaký smysl. Musí mít!“ jeho hlas byl stále zoufalejší.
„ Smysl to má. Ale pokud ho ještě teď hledáte už ho nenajdete. Víte, byl jste celkem nadějný. Víc než kdokoliv před vámi. Byl jste opravdu blízko. Nebude vám to vadit?“ a neznámý vyndal z kapsy pláště stříbrnou tabatěrku a otevřel jí. Byla poloplná cigaretami.
„ Ne nebude“ špitl první.
„ Dáte si taky? Uklidní vás to.“
„ Děkuji ne. Jsem nekuřák“
„ Dobře tedy.“ Neznámý si zapálil sám. Silně potáhl a vyfoukl kouř. „ Víte jak to bude pokračovat?“
„ Vím. Mou smrtí “ jedním dechem vydal ze sebe první.
„ Ano“ neznámý si podruhé sáhnul do kapsy a z ní již nevytasil tabatěrku, ale pistol stejné barvy. Položil ji vedle sebe a dál se věnoval kouření.
„ Díkybohu.“ Nadějně řekl první. „ Bude to bolet?“
„ Myslím že ne“ slova neznámého byla doprovázena obláčkem dýmu.
„ Ale jistě to nevíte.“
„ A vy něco víte jistě? Záleží vůbec na tom?“ otočil neznámý hlavu k prvnímu.
„ Ne asi ne. Už teď?“
Lampa problikla po druhé. Oba muži upnuli své pohledy na ten úkaz jako můry.
„ Máte asi stejně času jako ta lampa. Sledujte. Bliká. Loučí se.“ Neznámý si z kapsy kalhot vyndal kovový váleček a začal jej šroubovat ha hlaveň zbraně.
„ Tak takhle to skončí?“
„ Pro vás ano,“ a již kompletní svůj nástroj držel v pravé ruce „ ale pro někoho jiného to začíná.“ Pouliční světlo probliklo dvakrát rychle za sebou.
„ Čas se krátí“
„ Ano krátí“ pravá ruka neznámého se zvedla a nástroj v ní zamířil na skloněnou hlavu prvního.
„ Mám strach“ zvedl oči i hlavu první nenašel však odvahu pohlédnout na svého souseda.
„ Slibuji že strach zmizí se světlem“ klidně a důvěryhodně řekl neznámý.
„ Děkuji že jste se mnou… nechtěl bych být sám.“ odevzdaně poděkoval první. „ Rád bych si naposledy vychutnal ticho. Pokud vám to nevadí?“
„ Nevadí. Je to vaše chvíle. Víte kdy skončí.“
Oba muži tak mlčky seděli ve své pozici. První sledoval pouliční lampu jak pomalu slábne a slábne. Neznámý seděl stočen k prvnímu. Dech střídal dech. Tlukot dvou srdcí. Zvuk větru v korunách stromů, které se pozvolna ukládali ke spánku. List na hladině kaluže se pohupoval jako loď na klidném moři. Nastalo opravdové ticho. Opravdový klid. Jedno srdce začalo bít rychleji. Lampa nabrala sil na poslední svůj výstup. Rozsvítila se jako snad nikdy a pak se ponořila do věčné tmy. Vzala sebou lavičku s oprýskaným lakem i dvě postavy. První zavřel oči. Ortel byl vynesen. Slabý záblesk a ještě slabší zvuk. První ho slyšel. Poslední zvuk co mu narušil jeho ticho. Připomněl mu dětství. Bubínek, který dostal od babičky… Následoval dutý tón jako by spadnul pytel s pískem. Ticho. Kroky mířící pryč. Surové, odkryté dřevo se nasálo novou barvou…