O naději

O naději

Byla noc.Většina lidí už měla dávno zavřené oči a odcestovala do říše snů.Našli se ovšem i takoví, co z různých důvodů usnout nemohli.
To byl zrovna i můj případ.Netuším, co mi tehdy mohlo zapříčinit nespavost.Snad to, že mělo přijít něco zázračného.Ležel jsem, koukal
do zdi a jen tak přemýšlel.Kolem mě tma, ticho.Jen hodiny tu atmosféru dokázaly narušit."Tik - tak".Obrátil jsem oči v sloup a zanadával:
"To bude zas jednou noc".Pohled na budík:"Hm, skoro dvě hodiny, tak už bych mohl konečně zabrat".Zavřel jsem oči a následoval další
beznadějný pokus o spánek.Po chvíli jsem je zase otevřel a pohledem sklouznul k oknu.Na střeše domu naproti ležela sněhová čepice a z
okapu visely dlouhé rampouchy.Byl to nádherný pohled.Zima přišla a nahlas říkala: "Teď tu vládnu já!".Topení hezky sálalo a i mě začalo
být pod peřinou docela slušné vedro."Tak tohle mi ještě chybělo", proklel jsem všechny kotelníky a poslal je do míst, kde by se jim asi
moc nelíbilo.Né, že by mi potom bylo líp, ale aspoň jsem našel důvod, proč ještě nespím.Uprostřed všeho toho nadávání jako bych najednou
zaslech zvuk:"Ťuk- ťuk", snad mi někdo klepal na okno."Asi už blázním, kdo by mi tu v noci ťukal?", ptal jsem se sám sebe.Ani jsem to
nestačil domyslet a: "Ťuk- ťuk", jako by se mi ten zvuk chtěl vysmívat, ozval se znovu."Asi padají vločky na okno", uklidňoval jsem se.
Když se však známý zvuk ozval potřetí už mi to nedalo.Z vyhřáté postele se mi sice hodně nechtělo, ale zvednul jsem se a pohledem zjistil,
kdo,nebo co to vlastně ťuká.Jestli teď čekáte nějakou neodbytnou nápadnici, je docela možné, že vás zklamu.Ale všechno mělo být jinak.

Viděl jsem v záři pouličních lamp záplavu vloček, které roztančily přenádherný balet a zlehka se snášely k zemi.Nevim, co mě to tehdy napadlo,
snad jsem byl okouzlený tím pohledem, otevřel jsem okno, vystrčil ruku a pár těch bílých tanečnic baletek si nechal spadnout na dlaň.Najednou
se zvednul vítr.Možná byl taky kouzelný, jako celá tahle noc."Br, taková zima", otřásl jsem se a chystal utéct zpět do tepla.Aniž bych si
toho všimnul, právě v té chvíli ten kouzelný vítr znovu zavál o trošku silněji a jednu z těch vloček mi otevřeným oknem poslal dovnitř.
Zavřel jsem ho a vydal se zpět si lehnout.Jaké však bylo překvapení, když jsem se otočil a na té posteli, do které jsem se chystal uložit
někdo seděl.Ten někdo byla nádherná dívka.Koukala na mě smutnýma očima, v záplavě tmavých vlasů jako by se jí něco třpytilo.A na té půvabné
tváři se najednou objevil úsměv.Ale jen nepatrný.Byl jsem jak omámený."To je ale nádhera", vypadlo ze me.Najednou se mi vrátily na chvíli smysly.
"Ježíši já jsem se lekl".Její koutky rtů zase udělaly ten kouzelný úsměv."Tak kdo jsi a co tu hledáš?", zeptal jsem se jen tak na oko
přísně."Kdo jsem, na tom přece nezáleží", odpověděla mi sametovým hlasem, jaký jsem snad do té doby neslyšel."A jestli chceš vědět, proč
tu jsem, tak jsem Ti přinesla lásku".Teď jsem se začal smát já, však né pouze jen nepatrně.Kdybych jen tušil, že za chvíli už se tolik
bavit nebudu."To sis asi klidně mohla ušetřit cestu, láska to totiž není vůbec nic pro mě.Tolikrát už mě zklamala,nevěřím že nějaká pro mě
je", snažil jsem se to hodně rychle ukončit."Pleteš se, láska existuje a je přece tolik krásná", stejnou rychlostí mi odpověděla a rukou ukázala
na volné místo vedle sebe.Snad to bylo zvědavostí, přijal jsem tedy její nabídku, šel blíž a usedl k ní.Neříkala dál už nic.Jen mě vzala
za ruku a dlouze se mi zadívala do očí.Uhýbal jsem nejprve jejím pohledům, ale všechno bylo marné.Jeden malý okamžik, jeden krátký pohled a
všechno to začalo.Najednou jsem se ztrácel v těch nádherných očích.Topil v modrých tůních, třeba že jsem uměl plavat.Zaujal mě ten zvláštní třpyt
v jejích vlasech."Sníh", napadlo mě."Já už vím kdo Ty jsi. Ty jsi princezna sněhová vločka", zašeptal jsem."Možná ani princezna, ani vločka, možná
že jsem obojí." "Ale co Ty, už věříš na lásku?", zeptala se.Nebyl jsem si jistý a tak následovalo jen mé pokrčení rameny.Znovu se usmála, vstala,
šla k oknu, otevřela jej.Následoval jsem ji a zázračná noc pokračovala.Kouzelný vítr opět zavál a kolem nás začaly létat její sestry vločky.
Obejmula mě a začla mi šeptat do ucha:"Láska je v Tobě, láska je s Tebou, láska existuje", opakovala pořád.Najednou jsem opravdu věřil všemu, co mi
povídala.Chtěl jsem jí to dát vědět.Nějak se jí za vše odvděčit, poděkovat.Ale došly mi slova.Pak naposled zaúřadoval ten vítr.Napovídal
slova a já je jen opakoval:
"Až sníh napadá mi do vlásků,
a mráz zčervená mi líčka,
zas začnu věřit na lásku,
budeš má princeznička."
Pomalu mě dovedla k posteli.Jako smyslůzbavený jsem do ní ulehl.Sklonila se nade mnou, usmála se sned nekrásněji za ten večer.Bál jsem se dýchat, aby
se náhodou nerozpustila, kdyby opravdu byla ta vločka.Zlehka mě pohladila po tváři.Při tom mi jemně přejela prstem přes víčko.Usnul jsem.

Přišlo ráno."Jaký krásný sen se mi to zdál?", napadlo mě hned po probuzení."Škoda že to není pravda".Sklouznul jsem pohledem vedle sebe.Nebyla tam!
Jen vedle hlavy na polštáři ležel kousek papíru.Natáhl jsem ruku, sebral ho a četl:
"Až sníh napadá Ti do vlásků,
a mráz zčervená Tvá líčka,
zas začneš věřit na lásku,
sbohem,
Tvá Princeznička"
"Tak se mi to nezdálo?" V tu chvíli jako bych zaslechl:"Láska je v Tobě, láska je s Tebou, láska existuje." "Díky", odpověděl jsem tomu hlasu.Od té
doby uběhla spousta nocí.Nikdy už ke mě nepřišla.Mockrát jsem čekal.Chtěl jsem jí povědět, že mi moc chybí.Sice se mi po ní stýská, teď už ale vím,
že je na světě víc lidí, kteří přestali věřit v lásku.A ona zase rozdává trochu jim.Dnes věřím, že pro každého z nás je taková princezna.A nemusí
být ani sněhovou vločkou.A až vám jednou bude (třeba jen na malou chvíli) připadat, že pro vás už láska není, ona přijde.Tak dobře poslouchejte,
třeba vám právě teď šeptá:"Láska je v Tobě, láska je s Tebou, láska přece existuje!" Potom už se ani moc nebraňte.Nebylo by to krásné, kdyby opravdu
byly takové princezny?