osahat si svět po svém

první část



zdeněk vlakem už teď vidí to veliké španělsko, vidí moře a hory a cítí ten mořský vzduch a poslouchá ten jazyk, a ještě nedojel do prahy. někdo vidí dál a přitom poloslepcem může být, jak sám o sobě říká. a jen půl bílé hole a kousek vodicího psa mu chybí. jeho oči mohou jen slabounce z blízka, anebo v dáli jen stíny, spousty stínů. zdeněk byl dítě štěstěny, a tak to i bral. když šípkovej keř, tak radost z červených slaďoučkých plodů než hrození z bodlinek. a tato jednoduchá filozofie ho zatím bezstarostně nosila životem mladého, urostlého, vysokého a schopného vytěžit si to své, protože měl nárok. užíval si a jeho krásný hluboký hlas a sebevědomí a spolužačky z pajdáku padaly v mateřských citech a právě shodou okolností pod jeho hruď. hlas, který jemně rozechvíval, hlas, se kterým se naučil jako s hudebním nástrojem u malého glena, v jazzové jeskyni, kde intimní prostředí ti nedovolí ani jen pomyslet na život někde jinde. náhlé zpomalení slova v půlce věty a zbytek téměř pošeptán doháněl tyto kamarádky dávno předtím, než mohly něco vůbec zažít, do sladkého nevědomí. a vlastně všichni byli spokojeni.
a protože nikdy není nic jednou barvou, začaly pozvolna přicházet postupně větší a pořádné frustrace. pocity zmaru a nevědět kam dál. odešel ze školy, kde mu svět byl nakloněn, kde mu svět přál. zázemí a jistota najednou byly balvanem a úzkostlivá maminka důkazem, že něco musí udělat. něco musí změnit. a když hledáš a jsi nastaven, máš i šanci. dostaneš něco, o čem tušíš, nový rozměr a po kouskách, jako mozaiku. jako obří mozaiku, uprostřed které stojíš a vidíš jen na ty kamínky kolem a jen tušíš, že každým krokem kamkoli uvidíš víc. uděláš krok a skládané kamínky postupně nabývají tvar a barvy. a pak vedle uvidíš jiný obrazec a jdeš za ním a chceš ho vidět celý. nakonec tě napadne, co jsi ztratil na opačné straně, a otočíš se a obrazy mají náhle jiný tvar a říkáš si, pane bože, a začneš utíkat na začátek s utkvělou představou nalézt a neztratit. nakonec se uklidníš, protože už jsi v moři, v oceánu barevných kamínků, obrazů života, o jakém jsi ani nesnil, a skloníš se k jednomu a začneš obdivovat a ten jeden jediný kamínek ti odhalí tu krásu mrňavého velikána.
a ten nový zdeněk teď na prahu nového poznání a sám životem. oblaka mohou mít a mají svá kouzla, ale těžké kapky deště tě stejně přinutí k realitě dneška. první rána na hranicích, které dnes ani hranicemi konečně nejsou, a přeci jenom v jeho případě padají otázky a dokola. - jedete sám? a kdo vás očekává, a kdo se o vás postará? stupidní otázky, které určitě posílá příliš starostlivá maminka.
a zdeňkův otec jen tiše ohromen a neměl slov a jeho ustarané ruce truhláře najednou nevěděly co. měl pochopení pro synka a obdiv, ale! veliké ALE se mu tlačilo do vrásek, a přesto dvacetipětiletého synka neměl sílu zrazovat.