Původ jména

Byl jednou jeden chlapík a byl už docela starý – to víte, život mu proklouznul mezi prsty ani nevěděl jak. To ale není důležité. Důležité je to, co měl v puse. Samozřejmě, že tam měl jazyk, sliny a podobné vymoženosti. Ale hlavně, hlavně tam měl zuby. Respektive jeden zub. Ten jediný, který mu zbyl. Který přežil jeho oblibu ve sladkostech, hospodských rvačkách a ve žvýkání tabáku. A právě tenhle zub mu dopomohl ke jménu. Jeho známí mu totiž přezdívali Pan Zoubek. Nikdy to nebral jako urážku – věděl, že to myslí dobře a vlastně mají pravdu. Nikdy neproklínal ani svůj poslední zub – měl ho rád. Ale netušil, jak důležitý pro něj ještě bude…
Tenkrát se ve městě konala velká sláva. Nepamatuji si jaká – kdo si to má taky po těch letech vybavit? Ale byla to slavnost obrovská a vyhlášená. Sjížděli se na ni místní i lidé z daleka. Nakupovali cukrátka, pentle, tančili a zpívali – no prostě si užívali prosté zábavy a radovali se. Protože událost to byla opravdu výjimečná, účastnil se jí i jeden německý pán. Procházel se tak po trhu, rozhlížel se, co by si koupil, co by měl přivézt své manželce a dcerám, jestli raději perníkové srdce nebo nějakou barevnou mašličku, když vtom do něj někdo vrazil. Pán se lekl, uklouzl po blátě a svalil se na zem. Pan Zoubek se vyděsil, ale neutekl a úslužně pomohl německému pánovi na nohy. Ten si očistil kalhoty a sako, poděkoval Panu Zoubkovi a zavolal na svého sluhu, který čirou náhodou pocházel z Čech.
„Ja dankeschenovat tomuto herr..he…deine name ist?“
Pan Zoubek pánovi nerozuměl, chtěl se uklonit a odejít, když v tom promluvil sluha.
„Můj pán ti děkuje, starý muži a ptá se na tvé jméno.“
Pan Zoubek byl rád, že se na něj pán nezlobí a tak se na něj usmál a prozradil sluhovi svou přezdívku.
„Jméno jsem zapomněl a příjmení nemám. Říkají mi Pan Zoubek,“pravil.
Sluha to pánovi zopakoval. Ten starého muže zalitoval, chvíli přemýšlel a nakonec cosi řekl. Sluha začal překládat.
„Mému pánovi je tě velmi líto. Prý nikdo nemůže být beze jména. A proto se rozhodl, že ti vybere jméno a příjmení. A když ti tedy říkají Pan Zoubek – po našem Herr Zahn – ty se budeš jmenovat Herzahn. Souhlasíš?“
Jak by mohl Pan Zoubek – promiňte, teď už vlastně pan Herzahn nesouhlasit? S díky jméno přijal, rozloučil se a pyšně si vykračoval po ulici. Herzahn – že to je ale zajímavé jméno. A přímo od samotného velkého německého pána!
Od té doby, co měl Pan Zoubek příjmení, cítil se líp a nikdo už si nedovolil se mu smát.
Jak to tak ale bývá, i do jeho jména se zakousl zub času – H vypadlo, a když potomci Pana Zoubka emigrovali do Čech, nad A kdosi připsal čárku.