Dítě zimy

Celé město ztichlo. Šedé těžké mraky pomalu, ale jistě získaly nadvládu nad zářícím sluncem a jeho modrým mořem. Zima už se blíží a sníh si probije cestu na zem.
Andrea Bloomfield sedí na valu sněhu, který sem naskládali rodiče a jejich rozradostněné děti. Nikdo se teď ovšem neodváží na val ani omylem stoupnout, je tam přece Andrea, královna ledu. Všechno pozoruje svýma průzračně modrýma očima, a i když jí hlavu nechrání čepice a zimní bundu nechala doma, mráz se k ní nedostává. Prohledává chumel dětí, které se pustily do bitky a najde svou malou sestřičku. Když k ní stočí zrak, Andrea na ni zamává a naznačí, aby přišla k ní.
"Co chceš?" utrhne se na ní sestra drze: "Zrovna se koulujem´, nevidíš?"
"Vlastně už nic. Běž si pokračovat v té své dětinské hře." pronese Andrea chladně a pohrdavě se podívá směrem k dětem. Nikdy je neměla ráda a vědomí, že jím jednou také byla, se jí hnusí. Přece nemohla být tak malá a chovat se tak, tak... bezstarostně, o ničem nepřemýšlet a využít každý daný okamžik.
Andrea si lehne na ztvrdlý sníh, nechává si dopadat vločky na svou tvář, ale ty neroztají. Za chvíli je Andrea v obležení sněhu, bezmocná a chycená.
"Pozor!" ozve se najednou pískavý dětský hlas, který Andreu tak rozhodí, že se v mžiku posadí. Už jen vidí, jak jí sněhová koule dopadá na tvář a padá přímo za kapuci lehké bundy.
Chvilku trvalo, než si děti uvědomily, co se stalo, ale vzápětí se na jejich růžových tvářičkách objevila děs a hrůza. Někteří utekly a nechaly ty statečnější napospas Andreinu pohledu. Nebyl rozčílený, to ne. Ale tak chladný a mrazivý až se i on propaloval do morku kostí. Andrea vstala, vyndala kouli a zamířila přesně k tomu, kdo jí odpálil.
"Já... já... já nechtěl A-Andreo. Fakt n-nechtěl. Promiň." soukal ze sebe vystrašený kluk.
"Svoje omluvy si schovej pro někoho jiného. Ať už tě tady ani nikde jinde nevidím." sykla v odpověď a odešla jako královna, královna ledu.