Dá se zachytit celý příběh v jediném obrazu?

Dá se zachytit celý příběh v jediném obrázku? Odpověď na tuhle otázku do dneška nevím.
Říká se, že před smrtí se vám promítne život před očima. Víte co? Je to pravda.
Je teplá letní noc, sedmnáctého června. Je zataženo a mezi mraky jen občas probleskne osamělá hvězda. Jsem ve městě. Jdu z kina. Po levé ruce se rýsuje temný park. Když se zdvihne vítr, listí ve stromech šumí a šeptá. V uších mám sluchátka, z nichž se line tlumená hudba. Zatočím do parku, hlavu mám plnou dojmů z filmu, který jsem právě shlédl. Minu sochu Jana Husa, která se tyčí proti obloze jako kamenný vykřičník. Seběhnu schody, které jsou v půli rozdělené krátkým odpočívadlem. Zahnu doprava. Jdu podél kamenné zdi a nalevo ode mě je strmý sráz. Pod ním je Nežárka. Štěrk mi pod nohama jemně vrže. Dole projede kolem řeky cyklista a světlo na jeho kole pomrkává do tmy. Vzpomínám na vtip, který mi kdysi někdo řekl a nemůžu si vybavit pointu. Vytáhnu empétrojku z kapsy a přepnu na svou oblíbenou píseň.
Pak za mnou něco třeskne. Svět se mi rozhoupe před očima. Všechno se najednou zamlží a vybledne. Necítím žádnou bolest. Zdvihnu nohu k dalšímu kroku a najednou ležím na zemi. Nos a tváře mám rozedřené o malé kamínky. Špatně se mi dýchá. Otočím hlavu a nic se nestane. Zkusím to znovu, ale je to, jako by ke mě nepatřila. Hledím někam k řece, zoufale se snažím pohnout a ptám se sám sebe, co se děje.Pak mi do zorného pole vejdou dvě hnědé kožené boty. Chraptivě se nadechnu. Čísi ruce mě hrubě popadnou a otočí na záda. Hledím na mladíka s kapucí na hlavě. Je nanejvýš o tři roky starší než já. V ruce drží malý revolver. Položí jej na zem a začne se mi přehrabovat v kapsách. Povede se mi nadzvihnout na loktech a rozhlédnout se. Asi pět centimetrů nad pupíkem mám malou rudou dírku. Zurčí z ní horká krev a prosakuje trikem. Pomyslím si : jako podle kružítka . Nemám tušení, co to znamená. Když zloděj najde mou peněženku letmo do ní nahlédne. Pak ji strčí do kapsy. Vytrhne mi sluchátka z uší a strčí je i s přehrávačem k peněžence. Obejde mne, takže ho nevidím. Ucítím jak mne chytne za ramena. Táhne mě ke kraji srázu a supí, z dechu mu cítím větrové bonbóny. Napřímí se a nohou mne shodí dolů. Svět kolem mne se rozmaže a začne se točit zběsilou rychlostí. Cestou do mne šlehají větvičky a drásají mi kůži.
Když se konečně dokutálím, jsem asi deset metrů od řeky, všude možně poškrábaný, a mám pocit, že mi v břiše vybuchla sopka. Ležím na zádech, hledím do pošmourného nebe a ztěžka oddechuji. Nemůžu si vzpomenout na své jméno a to je na tom z nějakého důvodu nejhorší. Nevím jak dlouho tam ležím bez hnutí a cítím, jak mi po tvářích stékají slzy. Vím jen, že najednou, v oslnivé chvíli prozření se mi všechno vybaví.
Vím, že se jmenuji Martin Korát a narodil jsem se devatenáctého ledna v roce devatenáct set devadesát tři. Můj otec je lékař, a matka kuchařka v restauraci. Mám dvě sestry, které jsou stejně staré jako já. Spolu s nimi a se svými rodiči žiji v Jindřichově Hradci, kde jsem se také narodil. Kde jsem v letech 1999-2004 navštěvoval základní uměleckou školu.
Vzpomínám si na den, kdy jsem dělal přijímačky. Dostali jsme za úkol nakreslit pohádku o červené řepě. Seděl jsem v lavici a uvažoval, jak se dá zachytit celý příběh v jediném obrázku. Ostatní okolo mne už kreslili a já si s tím pořád lámal hlavu. Nakonec jsem se musel otočit, a podívat se, co kreslí chlapec za mnou. Jeho obrázek jsem pak obkreslil. Ironie je, že já se na školu dostal, a on ne. Cítil jsem se kvůli tomu trochu provinile, ale ne moc. Od první do páté třídy jsem prospíval se samými jedničkami, stejně jako mé sestry. Na výsledcích mi záleželo. Když jsem dostal svou první trojku, oplakal jsem ji.
V páté třídě jsem se dostal na gymnázium. O přijímačkách jsme nemuseli nic kreslit, takže jsem neopisoval. Skončil jsem jedenáctý. Na konci páté třídy jsem dostal vysvědčení.S většinou spolužáků jsem od té doby nepromluvil. Také to bylo naposledy, co jsem měl samé jedničky. Poslední prázdninový týden se konal seznamovací víkend pro nové studenty gymnázia. Přespávali jsme v tělocvičně. Když jsme leželi ve spacích pytlech, jeden z mých budoucích spolužáků mi vyprávěl o knize, kterou zrovna četl. Byla o upírech.
Druhý týden v září 2004 jsem šel do kina a cestou domů jsem potkal malou holčičku. Hlavu jsem měl plnou upírů z knížky mého kamaráda. A tak jsem jí namluvil, že jsem upír a za dva týdny si pro ni přijdu . O dva dny později jsem to samé tvrdil nějakému klukovi, kterého jsem potkal, když jsem šel vynést odpadky. A o další tři dny později to prasklo. Děvče, které jsem vystrašil, to prozradilo doma, když ji rodiče přistihli, jak si odškrtává dny, které jí zbývaly, než pro ni přijdu a vysaju jí krev. Když to řekli na škole, kterou navštěvovala ( a kterou jsem ještě před čtvrtrokem navštěvoval i já) , holčička popsala toho strašného upíra a moje bývalá učitelka jí ukázala mojí fotku. A bylo to. Největší průšvih mého života. Když tu teď ležím a na břiše mi zasychá vlastní krev, rád bych se té holčičce omluvil, řekl jí, že upíří neexistují. I když teď už to asi ví sama, nebo ne?
Ve škole jsem se nejvíc zhoršil v matematice, a další špatné známky jsem měl hlavně z fyziky a z biologie. Naopak se mi celkem dařilo v jazycích. Mezi mé koníčky patřily sporty (hlavně florbal, který od jsem ve třinácti začal hrát závodně), rybaření, čtení knih a především filmy. Mnohdy jsem do kina chodil na úkor školy a vlastně to dělám dodnes. Zatímco umírám , čeká na mne doma otevřený sešit zeměpisu, ze kterého se na zítřek musím naučit dvacet stránek. Doma jsem řekl, že už to umím. Docela depresivní, ne? V dubnu minulého roku jsem si našel brigádu, jednou za týden roznáším reklamní letáky po Jindřichově Hradci. Lehká, nudná práce.
Před očima se mi míhají útržky mého života, nepodstatné události roztroušené do sedmnácti let . A já si uvědomuji, že jsem ještě nic nezažil. Kdybych měl napsat životopis, byl by nejspíš směšně krátký. Co do něj taky uvést, když je vám sedmnáct? Máte do něj psát, kdy se vám začal měnit hlas, nebo kdy jste si začali všímat dívek? Kdy jste se poprvé opili? K smíchu. Tohle všechno mě napadá , zatímco mé srdce zpomaluje a stále silněji odmítá konat práci, kterou tak spolehlivě dělalo víc než šest tisíc dnů. Doufám, že neumřu. Doufám, že cyklista, kterého jsem viděl se tudy za chvíli bude vracet a uvidí mne. Strašně si přeju, aby někdo zavolal sanitku, aby někdo zavolal k nám domů, aby mě někdo zachránil. V duchu proklínam toho, kdo mě střelil. Ptám se Boha, proč mi tohle dělá, a uvědomuji si, že na něj nevěřím. Proklínám sám sebe za to, že poslední, co jsem řekl, než jsem odešel do kina, byla lež. A přemýšlím, jestli je možné zachytit celý příběh v jediném obrázku. To je všechno co můžu udělat. Zbytek už je na jiných.