Byl čtvrtek

"Vyprávěj něco. Třeba o lásce. O tom, jak jste se potkali, když jste byli mladí.."

"Byl čtvrtek."

"Já vím, ráno bylo studené a foukal ošklivý vítr, kapky deště bodaly do tváří jako ostré nože..."

Nádech. Výdech.

"Byla to láska na první pohled."

"Ano!Ano! Tys měla na sobě květovanou sukni a on měl na sobě zelené kalhoty s dírou na koleni, nemělas deštník a mokré vlasy ti lepily na holá ramena."

"Třásla jsem se."

"Nedočkavostí! Nabídl ti deštník a svůj šedivý kabát!"

"Je mi zima."

"Mrazí tě v zádech, když o tom mluvíš... žejo?"

"Všechno bylo tak nové.."

"Mluvíš o kavárně za rohem, vzal tě na horkou čokoládu a vyprávěl, čím se živí, tys mu říkala, že má upřímné oči a když odcházel, zapomnělas mu vrátit kabát, že ano?"

Chápavý úsměv. Těžký nádech.

"Vrátil se v pátek."

"Potají si vdechovala vůni kabátu a nosilas ho potají večer na procházky..."

"Přišel si pro kabát."

"A vzal si i tvé srdce, že? Že ano?"

"Ano.."

"A pak přišel znovu, seděla jsi venku pod stromem a četla jsi Šrámkův Splav. Říkal, že se nemůžete stýkat, že má závazky a že nejsi ta pravá... Zlomil ti srdce, knihu jsi upustila někde v trávě a nikdy jsi jí nedočetla, potmě jsi chodila do skříně hledat vůni jeho šedivého kabátu..."

"Byl čtvrtek."

"Já vím, ráno bylo studené a foukal ošklivý vítr, kapky deště bodaly do tváří jako ostré nože..."
Nádech. Výdech.

"Už nikdy ses tak nezamilovala. Nemilovalas sebe samu. A proto je to ten nejkrásnější milostný příběh, jaký jsem kdy slyšela."

"Jistě, děťátko... jistě.."