Lehčí bez vzpomínek

Jdu prázným městem a všude tě vidím. Všude vidím tvůj krásný obličej rámovaný tou neskrotností čených vlasů, vidím tvoje ústa, tvoje oči. Oči, co mě očarovaly, co mě spoutaly a už nikdy nepustí. Oči, co nepřestanu milovat, zrcadlo mojí duše, můj svět, můj život.
Jdu po těch šedých chodnících, a každý člověk mi připomíná tebe. Jeden má černé vlasy, jiný košili co je podobná tvojí oblíbené a další se ti nepodobá ničím, ale já tě v něm i tak vidím. Vidím tě všude a ve všem.
Vzpomínky se mi linou jako něžné tóny ukolébavky a přeci jsou tak ostré jako břitvy pochodových písní. Už nemohu dál. Vím, kde se stala chyba, ale jsem jen člověk a lidský faktor chybuje. Jenže lidé nejsou bozi, aby uměli odpouštět. A tak si odpustit nedovedu a ani snad nesmím.
To ráno, kdy to bylo? Včera? Před týdnem? A nebo snad přet dvěma lety? To už nevím, čas se zastavil, a nebo letí rychlostí, kterou nevnímám. Já vnímám jen jedno, a to že vesmír je konečný, končí tam, kde končí láska. To ráno, ještě vím, že jem ti chystala snídani, jsi se probudil a tvůj pohled se změnil. Jakobych ke spánku uléhala s tebou a probudila se s někým cizím. Dokonce si vzpomínám, že na stole byla kytice růží, co jsi mi den před tím přinesl spolu se slibem věrnosti, se slovy “a když zemřeme, zemřeme spolu“. Ty růže už dávno uschly.
Já byla šťastná. Jenže teď si uvědomuju, že ve skrytu duše jsem vždycky tušila, že já se pro štěstí nenarodila, že mi není souzené, že to jednou skončí, že mě nemůže potkat štastný osud až do smrti. Ne...
A já jdu a vidím tě na konci ulice, jak stojíš a láskyplně se na mě usmíváš jako tenkrát při naší první schůzce. Když ale příjdu blíž, už vím, že je to jen semafor na přechodu. Omylná, snad jak opiem omámené fantazie, vykreslí tě všude...
Tak si v hlavě zpívám písničku- naši písničku. Nemá slova, ani melodii, ani jméno, tu člověk pozná a naučí se, když se naučí milovat. Milovat, milovat tak, že vlastní život je míň než zrnko písku a sebemeší přání, toko koho miluje se stává nejvyšší svátostí. Cokoliv bych byla ochotna pro tebe udělat, tys to přeci vědl, musel jsi...
Ve vzpomínkách mě sladce na kůži pálí tvoje dotyky, na mé tváři si brázdí cestičky linky tvých slz, když jsi mi svěřoval svoje srdce a já ho do toho svého uzamkla pod nejtajnější zámek, na ústech mě mrazí tvoje polibky, pod prsty pořád cítím samet tvojí kůže. Z paměti bych napsala básně o tvém těle a do nejmenšího detailu nakreslila tvůj obličej. Vždyť jak bych mohla zapomenout takovou krásu. Byl jsi stělesněním anděla, andělské krásy a andělské čistoty, lásky, dobroty.
Teď jsi pro mě víc než kdy jindy tou přeludně éterickou bytostí, bytostí z jiných říší, kde nevládne světu zlo a skaženost ducha, kde se věří v hodnoty. V ty hodnoty, které jsi ty tak pevně uznával... A přesto...?
Prokletá pamnět. Tu Bůh dal člověku, aby ho mohl týrat. A přeci se každé ráno k němu obracím s prosbami v modlitbách. Neprosím za sebe, snad dost mě znáš, abys věděl, že můj osud mi nikdy nebyl dost cenný. Ne, já prosím, každé to ráno prosím za tebe, za tvé štěstí a naplnění tvých tužeb, cos potají choval v nitru svojí křehké duše. Snad, snad chováš je tam ještě...
Pořád přemýšlím proč, proč zrovna to čtvrteční ráno? Naše láska byla silnější než cokoliv, říkal jsi, že je silnější než smrt, že nás přežije a bude věčná. Proč jsi lhal? Mysle jsi to vážně, a nebo jsi mi chtěl jen splést hlavu na těch pár krátkých měsíců? Měsíců, ve které se súžil můj celý život. Měsíců, kdy jsem si na štěstí jen nehrála, kdy jsem byla šťastná. Byl jsi tady ty a já měla pro koho žít, komu se obětovat, pro koho zemřít. Kdyby tvoje štěstí záviselo na mém životě, na místě bych se ho vzdala jen pro tvůj prospěch. Tak proč? Nepřestanu si vyčítat, že to ráno jsem jít s tebou měla a nebo tě nikam neměla pouštět. I když osud se nedá obelhat, obejít, ani nad ním zvítězit. Je nezvratný, konstantně neměnný, předem pevně stanovený, a proto tak krutý...
Snad, snad nás ta naše láska přece přežije, snad... Snad to je psáno osudem.
Podívej, tohle je ta kavárna, kde jsi seděl u toho zapadlého stolku s kopretinami v modré váze, kde já si k tobě tenkrát přisedla, protože mě přitahoval ten nadpozemsky silný magnet v tvých očích. A tady je strom, kam jsme vyryli svoje iniciály a kolem srdíčko, byly jsme jako malí puberťáci. A jaký v tom byl vlastně rozdíl, vždyť já si jako puberťačka připadám pořád. Pořád nosím ty staré onošené conversky, a když na chodníku vidím panáka, tak si skočím. Ale od toho ráno, už jsem stejně žádného panáka nepotkala, už je nehledám. Potkávám už jen přeludy tvojí tváře všude, kam padne můj pohled...
Nad ulicemi visí mlha, stejně jako tehdy, je totiž brzy ráno. Jdu tím opuštěným bulvárem a koukám do oken domů, některé jsou prázdné, přes jiné jsou přetažené závěsy a v dalších kvetou kytky, ze všech těch oken se na mě koukáš a přeci v žádném nejsi. Jsi v mé mysli, v mých vzpomínkách, v mé duši a v mém srdci. V srdci, co už srdcem dávno není, je jen kusem čehosi, rozlámaným, zničeným, umučeným. Mé srdce je jen věcí- pouhým stínem, který touží proměnit se v kámen a nemít city.
Čas, ten zvláštní pojem, jsem nikdy nechtěla vracet, ale teď bych ráda. Ne snad proto, abych zamezila tomu, co se stalo, vím, že jednou by to tak jako tak přišlo, to ten osud, já bych jen chtěla znát tvoji odpověď na moji otázku proč.
Proč si mi jenom nezlomil srdce? Bylo by to snazší, než mi ho vyrvat a rozdupat, vzít s sebou a nevrátit. To moje krvácejscí srdce tam leží s tebou hned vedle tvého srdce, padlo do těch hlubit tehdy co ty. Ale co já? Já tu zůstala. Sama zničená, umírajcí na lásku, jen s rozmláceným stínem kdysi pro tebe bijícího srdce. Snad možná zním i sobecky, že neumím, nebo se snad bojím vidět tvoje důvody, ale jak víc se dá vyjádřit láska, než nekonečným steskem?
Už nikdy nebudu schopna milovat, nemám čím a nemám proč. Už nikdy si nebudu moci myslet, že jsem šťastná, protože není na světě člověka, který alespoň z poloviny by se vyrovnal tobě. Byl, jsi a budeš tím jediným, nenahraditelným. Má láska bude vždycky patřit jenom tobě, je věčná...
Ta černá kovaná brána je každý den stejná, nemění se, stejně jako se nemění atmosféra tohohle místa. Jdu se sklopenou hlavou a míjím jen jedno kamenné lůžko za druhým, zvadlé květy a smutně se sklánějcí koruny starých stromů.
A vídíš, teď si zase hledíme z očí do očí, a ani tak tě nemohu spatřit. Přinesla jsem ti třináct rudých růží, tvé oblíbené květiny, tvá oblíbená barva a tvoje oblíbené číslo- naše číslo. Přeci to byl pátek třináctého, kdy se prvně protnuly dráhy našich pohledů. Protnuly a už nerozdělily.
A tak jsem se sklonila a položila ty růže na tvůj skromný hrob, kde ležíš ty- padlý anděl. Na náhrobek ti vytesali výrok, cos mi vždycky říkával: „La tristesse durera toujours“ řekl ho Vincent van Gogh před svou smrtí. Znamená: Smutek zůstane navždy. Snad ani Gogh netušil, jakou tehdy pronesl pravdu. Však ale ty jsi tu hlubokou uhrančivou pravdivost v tom málu slov znal. Snad znal si svůj, náš osud už roky dopředu... Možná jsi mě tím varoval...
A tak jdu dál ulící podél hřbitovní zdi. Už vidím ten most, má magicky mystickou sílu, přiznávám, ale pořád neznám odpověď. Nesu si s sebou knížku, co jsi mi tři dny před tím věnoval. Proč právě Sezónu v pekle? A proč tehdy? Už si věděl, co máš v plánu? Nebo to byla jen chvilková pohnutka? Proč jsi mi to nevysvětlil? Chtěls mě mučit? Nebo se snad za něco pomstít? Snad za moji bezmeznou lásku? Nebo jsi to udělal z pomatení mysli? Nevěděl jsi snad, že tě budu následovat kamkoliv půjdeš? To jsem ti přeci slíbila. A nebo jsi to naopak chtěl? Sezóna v pekle, už ten název je spoutavajcí, tak jako tvoje oči. Snad tam mám tedy hledat odpověď?
Tvou rukou na předsádce stojí dvě slova “Miluju tě“ ta slova nyní patří tobě.
A tak stojím tam, co jsi stál tehdy ty a hledím na tu černou hladinu přesně jako ty a sama sebe se ptám, jaké myšlenky se ti honily hlavou a cos cítil?
Vodní hladina je jako zrcadlo, stejně tak dokáže zračit to, co chceme, aby zůstalo ukryto. Já vždycky toužila poznat, jaké to je zemřít, vždy mě přitahovala smrt a její záhady. Záhady, co když je smrt jen branou do nového lepšího života, vždyť se ještě nikdo nevrátil. Snad ta hladina se stala branou pro tvůj nový, lepší život.
Jen jsem se zadívala dál ve vlny a tu knížku hodila do té vodní černé díry, co kdysi pohltila i tebe. Už odpověď v ní nehledám, ani v knize a ani v té temné nekonečně propastné hlubině, odpověď připluje, jako tys odplul.
A tak se teď stejnou cestou vracím zase domů, kde před otevřeným oknem do ranního ruchu budu zase o tobě trochu snít a přemýšlet...