40.narozeniny Jacka O’Neilla

„Čau Sam,“ pozdravím Samanthu, která ještě stojí za dveřmi, protože teprve teď přišla.
„Pojď dál,“ dodávám téměř bleskově.
Byla poslední, kdo chyběl na mojí oslavě. Dnes mi je 40 let. Kupodivu neprocházím krizí středního věku. I když – nechci to zakřiknout. Naopak doufám, že po takovém věkovém milníku se rozeběhnou věci, které prozatím zůstaly ležet stranou. Třeba právě vztah se Sam. Když znovu procházím kolem ní, šibalsky na ni mrknu a usměju se. Ona jen trochu zrudne a obrátí oči v sloup. Je už taková. I kdybych se jí líbil, pořád by měla na paměti svou práci a pravidla v ní. Smutné, ne však pro mě. Protože já se nikdy nevzdávám.
Také by se mohla trochu rozhýbat moje práce. Přece jenom – už mám léta na to, abych povýšil ještě víc. Nevadilo by mi, mít tam všechno pod palcem. Teď jen vtipkuji – samozřejmě, že kdybych se opravdu stal generálem, musel bych trochu ubrat plyn ze svého pověstného sarkasmu a být zodpovědnější. Myslím, že bych to svedl. I když bych se ze začátku musel přemáhat, zvládl bych to.
Po čtyřicítce bych měl asi zvážnět. Pochopte – už se necítím jako ten mladíček s první číslicí 3. Teď už je ze mě vážený a starý pán. Vrásky na mé tváři už prozrazují léta, vlasy mi také šediví víc a víc. Jen uvnitř se cítím stále stejně mladý a plný energie. Tu mi dodává právě moje práce a bezpochyby také přítomnost Sam. Beztak nechápu, proč si teď lámu hlavu věkem. Místo abych slavil s ostatními, popíjel po skleničkách whisky – protože dnes si to můžu beztrestně dovolit, dokonce by se dalo říct, že dnes se musím napít – stojím tu sám opřený o stůl a zdá se, že snad medituji či co.
„Jacku, pojď si s námi připít,“ volají mě všichni.
Ano, to je ten moment, o kterém jsem mluvil. Přípitek. Poté co přijdu, naliji všem do skleničky trochu whisky. Sobě kapánek víc. Přiťukneme si a Daniel pronese slavnostní projev.
„Tak Jacku, příteli, vše nejlepší k tvým narozeninám a dál už to znáš. Hlavně bych ti chtěl popřát mnoho úspěchů v osobním životě,“ odkašle si a udělá významnou pomlku jako by snad chtěl na něco poukázat, „ a samozřejmě také v pracovním, co se týče naší SG-C.“
Daniel domluví a všichni si ťukneme. Já si se zvláštním důrazem přiťuknu pouze se Sam. Svou skleničku vyprázdním jedním lokem. Pití uvnitř mi velmi zachutná. Na chvíli se odpojím od hloučku svých přátel a zajdu se podívat na láhev. Nejsem zklamán - je to vynikající ročník. Rovnou si naliji další skleničku a vrátím se zpět.
Po dobu celého večera jen přilévám a dolévám, whisky v lahvi pomalu mizí a moje nálada je čím dál tím lepší, slavím, směji se a i já sám ostatní bavím svými – mnohdy nevybíravými – vtipy, které ale dnes všem přijdou k smíchu. Když se večer chýlí ke konci, jsem úplně opilý. Sotva se už držím na nohou a nemůžu se zbavit myšlenky, že jsem to opravdu přehnal a příště bych tolik pít rozhodně neměl. Ani si nevšimnu, že hosté už odchází. Sam se loučí s Danielem.
„Sam, jsi si jistá, že to zvládneš,“ dělá si Daniel starosti a přes její rameno se podívá na mě, jak se s prázdnou lahví v ruce jen potácím po obývacím pokoji.
Sotva tak slyším Samino ujištění, ať je v klidu, že to zvládne sama. Daniela toto tvrzení zřejmě uklidní, tudíž na mě jen mávne a mizí ze dveří. Sam dveře zavře a vydá se ke mně. Chci jí něco říct, ale jazyk mám tak zamotaný, že cokoli bych řekl, nedávalo by smysl. Tak j se jen nechám podepřít a dovést do postele. V mžiku jsem usínám…
…
Ráno mě probudila strašná bolest hlavy. Sotva jsem otevřel oči, věděl jsem, že něco není v pořádku, ale nemohl jsem si vůbec vzpomenout co. Až po chvíli jsem uviděl, že ležím v posteli pořád ještě oblečený a – vedle mě leží Sam! Prvotním šokem jsem se posadil. Vedle mě vážně ležela Sam! A já si nepamatoval vůbec nic z minulého večera nebo noci. Tím prudkým pohybem při mém šokovaném posazení, jsem zřejmě Sam také vzbudil. Otevřela oči a mile se na mě usmála. Vypadala unaveně, ale nebránilo jí to v tom vstát.
„Měla bych jít domů,“ řekla jen.
„Počkej, Sam… Já…co se vlastně stalo,“ zeptal jsem se zmateně.
„Večer si se opil a já tě uložila. Usnul si v minutě. Když jsem trochu poklidila, lehla jsem si vedle tebe a asi taky usnula,“ vysvětlila mi.
„Aha,“ hlesl jsem zklamaně, protože jsem očekával trochu jinou odpověď.
„Tak já mizím, čtyřicátníku…A příště ty narozeniny tolik neslav,“ řekla a nečekaně mi vlepila pusu na tvář. V tu chvíli mě napadlo, že to byl nejkrásnější dárek k 40. narozeninám, jaký jsem dostal.