Smutný konec

„Sam,“ slyšela zavolání z koupelny.
„Ano,“ odpověděla dalším křikem z kuchyně.
Zrovna připravovala večeři. Dnes podávala vepřové kotlety na pepři s bramborovou kaší. Nejoblíbenější jídlo Jacka.
„Mohla bys mi přinést náplast. Říznul jsem se při holení.“
Jistě, odpověděla si v duchu a ze zásuvky linky vytáhla náplast. Bylo to neobvyklé místo, ale ze zkušeností věděla, že pro Jacka by bylo nejlepší mít náplasti po celém bytě. Pokaždé se mu totiž podařilo něco, při čem je neodkladně potřeboval – říznul se při holení do tváře jako právě teď, jindy zakopl o práh nebo se pořezal nožem, když něco krájel. Sam se tomu už jen smála, i když někdy to opravdu nebylo vhodné. A Jack jí to dával pořádně najevo. Její smích ho urážel, připadal si vždycky jako blbec. Věděl, že je tak trochu nemotora, ale nebylo to nic, s čím by se nedalo žít.
Sam vešla do koupelny a protočila oči. Umyvadlo bylo celé zašpiněné a Jack se vyděšeně díval do zrcadla jako by snad nikdy neviděl krev.
„Tu máš,“ řekla a při pohledu na něj, mu ji raději sama nalepila.
„Děkuji, krásná vílo,“ pochválil ji Jack a opláchl si ruce od pěny.
Sam mezitím odešla do kuchyně a znovu se věnovala přípravě jídla. Jack za chvíli ladně připlul do kuchyně a opřel se svůdně o rám dveří. Na odiv dával především svou hladce oholenou tvář, kterou zdobila malá bílá náplast. Sam si ho nejprve nevšimla, ale když zakašlal a ona ho spatřila, musela se začít smát.
„Něco je ti k smíchu,“ rozčílil se na oko Jack.
Ona ale věděla, že to tak nemyslí a smála se dál. Jack k ní přistoupil a letmo ji políbil na tvář. Chytil ji za pas.
„Dnes vám to moc sluší, paní O’Neillová,“ zašeptal jí do ucha.
Musela se pro sebe usmát. Nevěděla ani proč, ale měla ráda, když ji takhle oslovoval. Jejich svatba a to, že konečně směla nosit jeho jméno, pro ni bylo určité zadostiučinění. Bylo to už pár desítek let, co se vzali. Jejich manželství bylo velmi šťastné, byli jeden na druhém v podstatě závislí a milovali se pořád stejně silně. Vychovali dvě děti – dceru Viktorii a syna Jacka. Své děti milovali nade vše, byli jejich splněným snem a pýchou. Jack byl celý svůj otec. Měl ten samý sarkastický humor i jeho hnědé hluboké oči. To Vicky byla po Sam. Vlasy sice měla mnohem delší a jejich odstín nebyl až tak plavý, ale ty velké modré oči jí každý jen záviděl. Už odmala se chlubila tím, že je má po mámě. Sam si z ní už začala utahovat, že bude až do smrti vyprávět, že má oči modré po ní.
Po svatbě a narození Vicky Sam odešla od SGC. Jen občas zaskočila vypomoct, pokud se objevil nějaký závažný problém. Jack v SGC setrval ještě pár let, ale poté usoudil, že už má armády dost a dost pro ni také obětoval. Pro jeho spolupracovníky Daniela a Teal’ca byl jeho odchod velmi složitý, nesčetněkrát ho přemlouvali, aby přece jen zůstal, zkoušeli to na něj různými taktikami. Ale on si byl jistý, což brzo poznali. Byl neoblomný a konečně si chtěl užívat života. Našel si poklidnou práci, domů nosil celkem slušný plat a spolu se Sam a dětmi byli šťastná rodinka. A tak plynul čas, děti vyrůstaly, on se Sam stárnul, až se nachýlil čas důchodu.
Na Jackovi ovšem jeho věk nezanechal žádné stopy. Možná mu přibylo pár vrásek na čele, vlasy ještě více zešedivěly a začínalo se mu dělat bříško, ale jinak to byl ten starý dobrý Jack O’Neill. Plný odhodlání, energie, aktivní a vtipný. I jeho hnědé oči zůstaly stejné a neustále se v nich zachovávalo cosi z jeho mládí. Určitý druh vzdoru, ale také oddanosti pouze jedné ženě. Sam pro něj byla osudovou láskou a po mnoha překážkách, které spolu museli překonat, byl opravdu rád, když mohl večer co večer ulehat po jejím boku. Když mohli společně zestárnout.
„Jacku pojď už, jídlo je na stole,“ zavolala Sam na Jacka už potřetí, ale on pořád nikde. Vydala se tedy za ním. Našla ho v ložnici, jak lepí další ze svých papírových modelů. Nejprve nevstoupila, jen pootevřela dveře a musela se pousmát nad úsilím, jaké Jack do práce věnuje. Tu něco ustřihl, támhle přilepil – a když mu něco nevyšlo, nevybíravě zaklel. Sam se bezděky musela usmívat. V těchto chvílích si uvědomovala, jak moc svého muže miluje a jak smutně by jí bez něj bylo. Její život by najednou ztratil světlo. Jistě – pořád měla své milované děti, ale ty už vylétli dávno z hnízda a chtěli si žít po svém. Jen málokdy si našli čas na své „staré rodiče“, jak Sam často říkala, když v telefonu kárala Viktorii, že se nezastavila. Sam potichoučku zaklepala na dveře. Jack se lekl, ale jakmile vstoupila do dveří, jeho zádumčivý výraz se změnil v zářivý úsměv.
„Pojď k večeři, miláčku,“ řekla Sam a pohladila ho po rameni.
Jack se naposled podíval na své dílo na stole a tiše si povzdechl. Vůbec se mu nepovedlo. Měl chuť vyhodit ho do koše. Ale nechtěl se vzdávat - řekl si, že se na model ještě podívá po večeři. Možná něco poupraví…
„Jacku,“ zavolala znovu Sam a vytrhla ho z myšlenek.
Velmi rychle se probral a doslova běžel do kuchyně. Dosedl ke stolu, Sam mezitím nandala. Posadila se vedle něj, popřáli si dobrou chuť a chystali se k jídlu, když vtom začal zvonit telefon.
„Kruci,“ řekla Sam rozčileně, „my se snad nikdy nenajíme.“
Chystala se zvednout a telefon vzít, ale Jack ji zadržel. Znal Sam velmi dobře a věděl, že v tomhle rozpoložení je lepší, když s nikým nemluví.
„O’Neill,“ představil se stroze.
„Dobrý den, mluvím s plukovníkem Jackem O’Neillem,“ zeptal se neznámý mužský hlas v telefonu.
„Mluvíte s Jackem O’Neillem, ovšem v záloze… vlastně už na penzi,“ odpověděl Jack a z toho úřednického tónu neměl dobrý pocit.
„To jsem rád. Jsem generál Johnson a velím základně SGC,“ ozvalo se v telefonu.
Jacka začínalo zajímat, o co jde.
„No…já už ale se základnou nemám nic společného, jak jistě víte, když jste generál,“ reagoval na jeho větu.
„Já vím. A právě o to jde. Potřeboval bych, abyste do základny znovu patřil. Mám pro vás velmi zajímavou nabídku, plukovníku O’Neille,“ vyslovil generál Johnson.
„Ojeje…koukám, že vy neztrácíte čas,“ zasmál se Jack, ale byl připraven generála vyslechnout. „Mluvte, zajímá mě, o co se jedná.“
Přestože Jack už s SGC neměl nic společného, pořád ho k programu Hvězdné brány a k armádě cosi táhlo.
„Omlouvám se, ale je to velmi…ehm…zvláštní informace a nechci ji probírat po telefonu. Proto bych vás rád pozval na naši základnu.“
Jack se na chvíli zamyslel, ale nakonec souhlasil. Zítra v devět hodin s ním počítají. Poté se s generálem rozloučil a vrátil se zpět do kuchyně. Všiml si, že Sam nezačala jíst. Počkala na něj, až se vrátí.
„Tak kdo to byl,“zeptala se Sam zamyšleně. Zdálo se jí, že Jack telefonoval nějak dlouho. Odpověď jí ale doslova vyrazila dech.
„Generál Johnson z SGC. Zítra v devět se u něj mám stavit,“řekl jí Jack.
Sam zůstala sedět naprosto v šoku. Čekala cokoli, ale tohle ji vážně překvapilo. Po tolika letech, kdy o bráně a celé základně neměli žádné zprávy – jako civilisté ani nemohli - se Jackovi ozve sám generál!
„Vážně? A co říkal,“ zeptala se jako omámená.
„No, jen že zítra se mám stavit. Prý potřebuje projednat nějakou záležitost,“odpověděl Jack a vidličkou nabral trochu kaše.
„Aha.“
Na víc se Sam nevzmohla.
Když snědli večeři, společně umyli nádobí, dívali se na televizi a poté ulehli ke spánku. Sam ale nemohla spát. Dívala se neustále do tmavého stropu, sledovala stíny a světla z ulice a přemýšlela. I když se o to pokoušela, nemohla zastavit tok svých myšlenek. Proč se tak náhle ozval generál? A proč zrovna jim? Pokud měla správné informace, Daniel s SGC neustále spolupracoval. Mohli se tedy obrátit na něj! A co to bylo za záležitost? Proč to tolik spěchalo? Tolik otázek, na které nedokázala nalézt odpovědi. Od mládí neztratila nic ze svého racionálního myšlení.
Nakonec přece jen usnula, ale její spánek nebyl klidný…

Jack se ráno probudil už velmi brzy. Znovu poznal tu dětskou nedočkavost, jakou si pamatoval ze svých ranných let, kdy vždy na Vánoce nemohl dospat. Holit se již nemusel, ale i sám výběr oblečení mu zabral moře času. Nakonec se ubezpečen Sam, že mu to sluší jako málokdy, přesně v devět vydal před dům, kde na něj už čekalo přistavěné auto. Ve dveřích políbil Sam, a když nastoupil, neodpustil si ještě zamávání přes okénko. I Sam mávla. Auto se již vzdálilo, ale ona pořád zůstávala opřená o rám. Přemýšlela o tom, jaký je Jack pořád štramák. Když si na sebe vzal kvádro, nemohla z něj spustit oči. Pro sebe se usmála, když si promítla před očima ráno. Choval se jak malý, poletoval tam a sem. Tahle košile se mu nezdála, potom zase byla špatná každá kravata. Nakonec všechny kravaty hodil zpátky do skříně a rozhodl se, že půjde bez ní. I přesto ale Sam věděla, jak moc chce vypadat dobře a jak mu na dnešním dni záleží. Jako by v něm spatřoval nějakou šanci, pojítko s minulostí. Když vycházel z domu, spatřila to zablýsknutí v očích – šibalské a rebelské zablýsknutí z jeho mládí. Musela přiznat, že se vůbec nezměnil. Ale ona přes všechno jeho nadšení nedokázala potlačit špatné pocity…

„Vítejte Jacku,“ potřásl Jackovi rukou generál Johnson.
Nemohl přehlédnout, jak si Jack základnu prohlíží. Tehdy nabyl dojmu, že Jacka sem nezavolal zbytečně a že jeho návrh má slušnou šanci na úspěch.
Jack byl opravdu úplně zaujatý. Prohlížel si každý kout a vybavoval si spoustu vzpomínek. Jak po chodbách bloudil a povídal si s Danielem, kolikrát tudy prošel se Sam v pouhém nezávazném rozhovoru, kdy ona se na něj jen nesměle dívala. Vzpomínal si i na to, kolikrát chodbami běžel na ošetřovnu nebo do ní někoho vedl. Ano, tato budova byla jím a jeho životem tak trochu protkaná. I když už si přesně nepamatoval, která místnost se kde nachází, něco si naopak vybavil přesně. Ihned tedy poznal, že jdou do zasedačky.
Generál Johnson otevřel dveře a Jack spatřil staré známé tváře. Na židli seděl Daniel – v typickém zeleném oblečku, který nosili snad všichni pracující v SGC. Po jeho pravici seděl Teal’c. Pak tu bylo ještě několik mužů, ale ty neznal.
„Danieli, Teal’cu,“ neubránil se emocím a přátelsky se s kamarády pozdravil.
Teal’c povstal a lehce uklonil hlavou.
„Dobrý den, O’Neille,“ pronesl svým typickým hlasem.
„Sakra Teal’cu, pojď sem,“ přitáhl si ho k sobě Jack a v chlapském objetí ho několikrát poplácal po zádech.
Teal’c se jen zmateně díval, nebyl připraven na takovou dávku lidských emocí, vlastně jim nikdy tak úplně nerozuměl. Nakonec ale Jacka taky párkrát poplácal.
„Danieli,“ skoro zakřičel Jack a ihned se s přítelem pozdravil jejich dávným pozdravem.
„Ahoj Jacku, rád tě vidím,“ odpověděl Daniel se smíchem a pozdrav opětoval.
„Tak co se to tu dnes koná? Mejdan důchodců,“ pokusil se zavtipkovat Jack a pak už se pokorně usadil do křesla po Danielově levici. Do čela stolu se posadil generál.
„Rád vás tu vidím, pánové. Nejprve bych vás měl představit. Jacka O’Neilla, Daniela Jacksona a Teal’ca – členy legendární SG1 snad ani představovat nemusím. Rád bych vám ale představil „posily“ týmu. Tohle je major Ed Simons, major Michael Spears a plukovník Matt Smith. Tito páni tvoří s majorkou Clarkovou tým SG 23. Teď ale byli vybráni pro speciální misi, kterou plánujeme. Abych vám prozradil víc,“ podíval se na Jacka, Michaela a Teal’ca, „ máme velký problém a potřebujeme pomoci. Je to už pár let, kdy jsme si mysleli, že Goaldi jsou absolutně vymíceni a nám nehrozí žádné nebezpečí. Zaměřili jsme tedy svou pozornost na replikátory. Ukázalo se, že se nejednalo o tak silného soupeře, jak jsme si mysleli. Vyrobili jsme speciální zbraň a vyslali ji na planetu, která dle zpráv Asgardů byla rodištěm právě replikátorů. Tohoto problému jsme se tedy zbavili. Jenže – objevil se jiný a mnohem závažnější problém. Goaldi totiž nikdy nevymřeli – stáhli se do ústraní, do velmi vzdálených galaxií, kde se připravovali na svůj návrat. Vylepšili své technologie, jejich mateřské lodi jsou teď mnohem hůře zničitelné a odhalitelné. Povstalo několik nových bohů – mezi nimi Rámé a Sfáré. Začali ničit planety, zotročovat a vyvražďovat celé národy. To vše – jak jsem již zmínil – ve velmi vzdálených místech vesmíru. My – Země – jsme nic netušili a žili jsme v relativním bezpečí. Při jedné obyčejné misi, ale náš tým narazil na velmi zpustošenou planetu, načež byli bohužel všichni zabiti. O jejich osudu víme z malé skříňky, kterou nosí s sebou – řekněme něco jako černá skříňka letadla, jen tahle přenáší i obraz. Zůstali jsme stát jako opaření. Bylo na nás vymyslet nějaký plán,“ skončil svou řeč generál.
Jack byl více než překvapený. Po letech klidného života se dozvídá o další generaci Goaldů, kteří jsou podle všeho ještě chytřejší a možná i krutější než jejich předchůdci. Najednou pocítil zvláštní touhu opět je zničit, jako se to podařilo už kdysi.
„Součástí toho plánu jste i vy. Jistě vám nemusím vysvětlovat proč. Myslím, že vaše velikost, je dobrým důvodem. Jako SG1 jste tolikrát dokázali zachránit Zemi a my vám věříme i teď,“ pokračoval generál, když v tom ho Jack přerušil. Nestál o tyhle kecy, potřeboval slyšet plán. Probudilo se v něm to zapálení pro věc.
„I my vám věříme… Tak jaký je plán?“
„ Sestrojili jsme velmi zvláštní zbraň – jakousi atomovou bombu. Ale mnohem silnější, účinnější - a to především na Goaldy. Podařilo se nám jednoho zajmout a pokusy jsme zjistili, proti jakým látkám Goaldi nejsou odolní. Vaším úkolem je zbraň dopravit na planetu, kde je velká líheň těch potvor.“
Jack už chtěl něco namítnout, ale generál ho nepustil ke slovu. Ihned mu poskytl odpověď.
„Máme stoprocentní jistotu, že nejde o planý poplach jako mnohokrát. Ten plán má totiž jeden háček – od dob SG1 Goaldi zmoudřeli, stali se mnohem vychytralejšími a už nejsou na nějaké léčky. Svou líheň si dobře hlídají a zatím nikdo neměl tu možnost se k ní přiblížit.“
„Nejsme na takové mise už trochu staří,“ zeptal se Jack a podíval se na bříško, které se mu rýsovalo pod košilí. Jeho fyzička už dávno nebyla to, co bývala. Nedovedl si představit, jak běží možná i několik kilometrů a musí bojovat s Jaffy.
„No…jde tu i o vaše zkušenosti, pokud to nazýváte stářím, budiž. Přišli jste sem, abyste vyslechli situaci a mou nabídku. To jestli ji přijmete nebo odmítnete, nechám už jen na vás,“ odvětil mu generál Johnson.
„Myslím, že víc už není co dodat, pokud vy tři z SG1 chcete, máte zasedačku k dispozici. A opravdu vážně popřemýšlejte nad mým návrhem. Tady už nejde jen o naši budoucnost, ale o budoucnost vašich dětí a vnoučat,“ domluvil generál a odešel spolu s týmem SG23.
„Rád vás vidím,“ podotknul Jack k Danielovi a Teal’covi, když ostatní opustili zasedačku.
„Jdete do toho, pánové,“ zeptal se Daniel a v jeho očích se jiskřilo rozhodnutí zachránit tento svět i pro tentokrát.
Teal’c jen kývnul hlavou - a Jack? Pokrčil rameny a uvědomil si, že mu na bedrech leží velmi těžké rozhodnutí.

„Jacku, jsi to ty,“ zeptala se Sam, když slyšela chrastění klíčů v zámku.
„Ahoj drahoušku,“ ozvalo se za chvíli a ona jasně slyšela kroky do kuchyně.
Byl to Jack a políbil ji na tvář.
„Tak jaké to bylo, co ti tam říkali, co po tobě chtějí? Byl tam někdo známý,“ Sam nemohla potlačit zvědavost.
„Klid lásko, všechno ti v klidu povím,“ musel se Jack zasmát nad její zvědavostí a nedočkavostí, i když ve skutečnosti mu do smíchu nebylo. Vlastně cítil uvnitř podivné sevření.
Nejprve Sam vylíčil, že se setkal s Danielem a Teal’cem. Musel jí popsat všechny detaily - jak vypadají, o kolik zestárli, jakým směrem se vydali a tak podobně. Celou tu dobu Sam svírala jeho ruku ve své. Když ovšem začal vysvětlovat pravý důvod jeho návštěvy, stisk čím dál víc povoloval a Samin obličej se kabonil stále víc. Na konci jeho vyprávění se úplně mračila.
„Jacku…,“ jen vzdechla a pokračovala, „neplánuješ tam jít, že ne?“
Z hlasu jí znělo očekávání odpovědi ne, ale i ona sama někde v nitru tušila, že on se nevzdá toho, být ještě jednou hrdinou. Na to byl pořád moc ješitný.
„Já nevím, Sam,“odpověděl jí upřímně. Nemělo cenu jí lhát. Ale kdyby hned řekl, že se rozhodl kladně, vyvolalo by to mezi nimi konflikty.
Sam pustila jeho ruku, vstala a nyní se nad ním tyčila s výrazem bohyně pomsty.
„Jacku, to snad nemůžeš myslet vážně,“ povzdechla si a raději odešla do koupelny zchladit si obličej.
Jack zůstal sedět v kuchyni. Vůbec nebyl překvapený, přesně tuhle reakci čekal. Nezklamala ho. Po několika minutách se Sam vrátila.
„Sam…,“ oslovil ji.
„Já vím, co mi chceš říct. Chceš ještě jednou zachránit svět. Chceš být za každou cenu hrdina. Jacku, ale co já? Co naše děti? Myslíš na nás? Myslela jsem, že tohle byl jeden z těch důvodů, proč si tenkrát před lety odešel od SGC. Ani nevíš, jaké to je, prožívat při každé tvé misi na cizí planetu pořád ten samý strach, tu strašnou úzkost, že se už nevrátíš nebo se ti stane něco zlého. A přesně tenhle pocit mám z téhle mise,“ řekla mu chvějícím se hlasem plným emocí. Opravdu ho v tuhle chvíli nedokázala pochopit.
„Ale Sam, bude tam přece Daniel, Teal’c – my byli vždycky dobrý tým! A taky ti mladí chlápci…Sami nemají šanci to zvládnout, vždyť vůbec neví, s kým mají tu čest. Goaldi jsou pro ně jedna velká neznámá. Nic se nestane, věř mi,“ snažil se ji uklidnit Jack.
„Ale jak si můžeš být tak jistý? Jak? Vidíš snad do budoucnosti? Jacku, sám moc dobře víš, že na každé misi se může něco stát! Sami jsme to přece tolikrát zažili…“
„Sam – tohle je přece jiné,“ přerušil ji Jack, ale nedostal od ní vůbec žádnou šanci.
„ Máš pravdu, je to jiné. Už ti není 20. Dokonce ti není ani 40. Už jsi starší pán, Jacku! Veškerá tvoje fyzička je pryč, přiznej si to. Koukni se na vzdouvající se břicho – s tímhle snad chceš honit Goaldy? Vždyť už ti nebudou sloužit ani nohy, Jacku! Jen ty máš pořád ten chtíč naplnit svoje mužské ego a být hrdinou. Jako by ti nestačilo, že už jsi jím byl tolikrát,“ doslova křičela Sam.
A opravdu se dotkla ega, o kterém mluvila. Jack nesnášel, když mu někdo předhazoval jeho věk. Věděl sice, že není nejmladší, ale stále se cítil dobře. Sám sobě nechtěl připustit, že už je děda. Chtěl si pořád zachovat něco ze svého mládí. Když Sam domluvila, ani neodpověděl, jen se otočil na patě a zmizel v ložnici za hlasitého zavření dveří. Sam až teď došlo, jak krutě muselo znít to, co řekla – ale nehodlala to vzít zpátky ani se omluvit! Byla radši, když s ní Jack nebude mluvit, hlavně když nepůjde na tu hloupou misi! Sedla si na gauč, otevřela knihu a chvíli si četla. Nemohla ale přestat myslet na Jacka a tu hádku. Šla za ním do ložnice. Našla ho před zrcadlem, jak sám na sebe salutuje a dává si rozkazy. V prvních chvílích jí to přišlo k smíchu, ale když uviděla Jackův smutný výraz, okamžitě ji to přešlo. Bylo jí líto, co všechno mu řekla. Zaklepala tichounce na dveře, ale Jack neodpovídal. Ani se na ni nepodíval, prostě si jen sedl na postel.
„Jacku,“ promluvila na něj tiše a pak si všimla, že se mu po tváři koulí slza. Jedna jediná si sama razila cestu po jeho tváři.
„Miláčku, co se děje,“ zeptala se konejšivě a bez váhání k němu přisedla. Objala mu ramena a byla připravená naslouchat.
„Sam…asi máš pravdu. Už jsem starý. Můj hlas už není, co býval. Dokonce ani to salutování mi nejde jako dřív. Možná bych se na tu misi měl vykašlat. Možná na ni už nemám,“ jeho hlas zněl tak jinak než obvykle. Zmizela všechno radost, vypadal jako zlomený starý muž.
„Jacku, ale tohle nesmíš říkat. Všichni stárneme, měníme se…A jedna mise – vždyť o nic nejde,“ chlácholila ho Sam.
„Nebo ty nejsi spokojený se svým životem,“ zeptala se vzápětí a trochu se odtáhla.
„Jak si tohle můžeš myslet, Sam? Jsem spokojený a jak,“ přitáhnul si ji zpět. Teď potřeboval cítit její blízkost, dodávala mu sílu. „ Jen…chtěl jsem se asi ještě jednou cítit jako mladý. Zažít to dobrodružství a pak radost z návratu. Možná jsi měla pravdu a já chtěl naposledy být hrdinou a zachránit svět.“
„Ach Jacku,“ vzdychla Sam tiše a položila si jeho hlavu na své rameno.

Následující týden byl velmi divný. Jack byl vidět pořád zachmuřený a na těch pár dní se z něj stal zádumčivý muž. Přemýšlel nad tím, co má dělat. Poslechnout Sam nebo zachránit svět? Bylo to velmi těžké rozhodnutí. Sam měla pravdu – nemá jistotu, že se nic nestane. Mise byly vždy opředeny jakýmsi nebezpečím, které číhalo ve všech koutech. Mohlo se mu něco vážného stát. Dokonce se ani nemusí vrátit. A on ještě nechce Sam opustit. Chce se dočkat vnoučat, užívat si klidného stáří s ženou, kterou moc miluje. Ale na druhou stranu – tolik nenáviděl Goaldy! Představa, že někde jsou a jednoho hezkého dne mohou znovu zaútočit na Zemi. Možná právě v čase, kdy tu budou žít jeho vnoučata! Ne, opravdu nevěděl… Sam se také tvářila divně. Dělala si velké starosti, hlavně proto, že svého muže dobře znala. Věděla, jak moc by pro něj poslední mise znamenala. Ale nedovedla pochopit, proč chce tolik riskovat. Den ode dne se mračila čím dál víc. Ubíjela ji ta nejistota. Až jednoho dne jí Jack řekl, že si s ní potřebuje promluvit.
„Sam, miláčku,“ začal a její ruce sevřel ve svých. Měla je studené jako vždycky, když ji něco trápilo nebo stresovalo.
„Je mi líto, co ti teď řeknu, ale já…nemůžu jinak. Prostě jsem se rozhodl, že na tu misi půjdu,“ pokračoval a poslední slova už skoro šeptal.
„Jacku,“ vydechla Sam a sevřela jeho ruce ještě pevněji. Potřebovala cítit jeho přítomnost.
Víc neřekla, očima mu dala najevo, že to bere na vědomí, lehce kývla hlavou a odešla si lehnout.
Když položila hlavu na měkoučký polštář, z očí se jí začaly kutálet slzy. Nevěřila, že tohle ještě někdy zažije. Ale bylo to tu znovu – měla si zase prožít tu úzkost a tentokrát měla z té mise opravdu zlé pocity! Zavřela oči a snažila se slzy zatlačit. Chvíli se jí to nedařilo, ale když začala zhluboka dýchat, cítila se lépe. Na chvíli usnula.
Tak ji našel Jack. Schoulenou na jejich velkém letišti, jak spí s tím spokojeným výrazem a vypadá jako anděl. Jack vzal z pohovky lehkou deku a přikryl ji. Pohnula se, ale spala dál. On se na ni jen díval a přece jen se neubránil myšlenkám, jestli udělal správně. Pokusil se je zahnat. Marně. Pořád tu byly. Pak se Sam vzbudila.
„Jacku…já nevěděla, že jsi tu! Proč jsi mě nevzbudil,“ řekla rozespale.
„Spala jsi jako anděl, držel jsem nad tebou stráž,“ usmál se.
Hodila po něm polštář, ale on ho chytil – byl přece voják! Jindy by jí ho možná hodil zpět, ale dnes ne. Neměl náladu žertovat.
„Sam…jsi v pořádku? Měl jsem obavy z tvé reakce,“ zeptal se opatrně.
„Můj názor znáš. Ale zvládneme to spolu, Jacku, jako všechno,“ odpověděla mu.
„Já vím, Sam… Miluji tě,“ neubránil se Jack vyslovení těch krásných slov. Měl pocit, že Sam je potřebuje slyšet. A on je pro změnu musel říct. Teď nebo už nikdy, prolétlo mu hlavou.
„Já tebe taky… A kdy jdeš na tu misi,“ zeptala se.
„ Za dva dny Sam, už za dva. Jsem poslední, kdo nedal vědět. Dnes jsem jim měl zavolat své rozhodnutí. Zavolal jsem ráno,“ řekl.
Sam jen kývla a rukou mu naznačila, aby si přisedl k ní na postel. Několik hodin si povídali v objetí a pak oba usnuli…

„Dobrý den, plukovníku O’Neille. Och, Samantha Carterová…pardon O’Neillová, Rád vás vidím,“ pozdravil generál Johnson postarší pár, který právě vešel do jeho kanceláře. Muž byl oblečen v zeleném jako správný voják, žena mu zřejmě dělala doprovod.
„Dobrý den,“ pozdravili jednohlasně, podali si s generálem ruku a posadili se.
„Jsem rád, že jsem vás přemluvil, plukovníku,“ usmál se generál, ale nemohl si nevšimnout zvláštního pohledu Sam.
„Mise je do puntíku naplánovaná. Na planetě jsme našli druhou bránu, tou vás bezpečně dopravíme na místo. Pak už úkoly znáte,“ mluvil dál generál.
Jack se snažil ho vnímat, pokyvoval hlavou, ale myšlenky mu stále odbíhaly k tomu, jak se bude se Sam loučit. Už zapomněl, jak je to těžké.
Když vyšly z kanceláře, rozhodl se, že Sam ukáže SGC. Už se tu vyznal. Zato Sam byla úplně ztracená. Uvědomila si, že ztratila pojem o různých místnostech. Nevěděla, kde je ošetřovna, v jakém patře je zasedačka. Jistá si byla jen tím, kde je místnost s hvězdnou bránou. I tam ji Jack zavedl. Před bránou už čekal nastoupený celý tým. Sam se přivítala s Teal’cem i s Danielem. Nemohla popřít, že je ráda vidí.
„Slibte mi, že mi ho ohlídáte,“ řekla žertem, ale žaludek se jí sevřel, když tu větu vyslovila. A pak se začalo cosi dít. Iris se otevřela, v místnosti za sklem začal nějaký muž zadávat symboly. Už dávno tam neseděl Siler, zřejmě byl také v zaslouženém důchodu. Kola brány se točila a zámky pomalu zapadaly, až se nakonec objevila ta modrá hmota připomínající vodu. Sam zůstala ohromeně zírat na ten úkaz. Opravdu už zapomněla na kouzlo brány. Její pozornost ale moc dlouho neupoutávala. Objala Jacka, nechtě jí do očí stouply znovu slzy a tlačily se ven. Zamrkala. Jacka nepouštěla a cítila, že jeho objetí také nepovoluje.
„Miluji tě,“ zašeptal jí do ucha a ona jeho slova opětovala.
Stáli by tam v objetí snad až do konce světa, kdyby Daniel taktně nezakašlal a nevyzval Jacka k odchodu. Sam a Jack se od sebe jen velmi neradi odtáhli. Jack se otočil k odchodu, ale přece jen Sam ještě malý okamžik držel za ruku. Jejich prsty se dotýkaly a jemně hladily. Pak ale přišel moment, kdy i ony se odloučily a Jack zmizel v tom čarovném kruhu. Sam zůstala stát a dívala se do něj jako by mohla spatřit Jackovy kroky, i když věděla, že je mnoho světelných let od ní. Počkala, dokud brána nezhasla. Pak věděla, že muži jsou na místě. Otočila se k odchodu a ve dveřích se naposled ohlédla…

Byl to zvláštní pocit zase cestovat bránou, pomyslel si Jack. Trvalo to jen pár chvil a už byly na určené planetě. Vyšli do jakési jeskyně oranžovo-červené barvy. Zbraně měli připravené v ruce, zásobníky v kapsách. Ostražitě se dívali kolem sebe. Hledali zvědy schovávající se za rohem, krvelačné bestie se znakem na čele. Ale nikde nikdo. Všichni si oddechli a pak se vydali jeskyní dál. Netrvalo dlouho a uviděli světlo. Schovali se za kamenem a pozorovali dění venku. Žádné hlídky ani Jaffy neviděli. Museli uznat, že brána je opravdu dobře schovaná, zřejmě ani sami Goaldi o ní nemají ponětí.
„Jdeme,“ řekl Jack polohlasně, ale jasně a pevně.
Celá skupina se vydala ven. Všichni si prošli výcvikem speciálně kvůli této misi. Museli být obezřetní, šlo o hodně a především o jejich bezpečí. U jeskyně se situace zdála klidná. Podle rozkazu se vydali trasou, kterou měli naplánovanou. Na jejím konci měli najít líheň Goaldů a zanechat jim tam malý dárek – maličkou bombu s nevyčíslitelnými následky. Po první –příjemné - cestě se museli prodírat hustým lesem. Bylo to velmi nepříjemné, hlavně proto, že museli mít zbraně pořád v pohotovosti. Každé polevení mohlo znamenat konec. Procházeli hustým porostem, křoví je bodala do nohou a ostré větve jim drásaly kůži. Vydrželi. Na okraji lesa – z velké dálky – slyšeli hlasy Jaffů a jejich pochodování. Došlo jim, že tady jde opravdu do tuhého. Zatím měli to štěstí, že žádného Goalda nepotkali osobně, ale nevěděli, kdy se to může změnit…

Sam mezitím seděla na základně. Jít domů si netroufla. Byla by tolik nervózní, stejně by myslela jen na Jacka a základnu. Raději zůstala tady, mezi lidmi a byla připravená konverzovat o čemkoli. Zavolal si jí generál Johnson, chtěl ji poslat domů, mise bude trvat několik hodin. Velmi stručně mu ale vysvětlila svoje pocity a důvody, proč tu chce zůstat. Chápal jí, nabídl jí, ať si základnu ještě jednou prohlédne a třeba zavzpomíná. Toho se ale bála nejvíc – vzpomínek. Při nich na ni padala nepopsatelná nostalgie. Přesto nabídku neodmítla a po schodech se vydala po celé budově. Nikdo ji nezdravil, ale jí to nevadilo. Neznala ty lidi a oni ji vlastně taky ne. Pokud ano – nepoznali by ji. Od dob, kdy byla legendou, přece jen zestárla. Musela se pro sebe jen pousmát. Její klidnou procházku po základně ukončil zvuk sirény, která hlásila neočekávanou mimozemskou aktivitu. Srdce jí začalo prudce bušit, žaludek jí ztěžkl a měla co dělat, aby zvládla své emoce. Nohy skoro nemohla ovládat, tak na ni zapůsobila nervozita, ale přesto se rozeběhla do skleněné místnosti. Najednou věděla, kde je, jako by tu pracovala každý den. Celá udýchaná rozrazila dveře a s „už“ na rtech doběhla ke sklu. V místnosti s bránou ale viděla jen nějaké neznámé lidi, kteří se právě vrátili z mise. Jack nebyl nikde. Vzdychla si. Tyhle chvíle nevědomosti byly příšerné. I ona za ta léta zapomněla, jaké to opravdu je mít v sobě strach. Jen matně si ho pamatovala, teď ji jeho úder málem položil k zemi.
„Ne, majore… paní O’Neillová, ještě se nevrátili. Ale nemějte strach, ta mise byla plánovaná na delší dobu,“ usmál se povzbudivě muž u počítače, i když jí právě nesdělil zrovna uklidňující zprávu.
„Mohla bych tu zůstat s vámi,“ zeptala se.
„Ale jistě. Rád vás poznávám,“ usmál se muž a přinesl jí židli přímo vedle své, tak aby měla dobrý výhled přes sklo na bránu.

Na planetě se situace přiostřila. Skupina mužů v čele s Jackem už potkala pár Jaffů a musela se s nimi vypořádat po svém. Naštěstí to zatím byly jen jakési „ztracené“ jednotky, kteřé zprávu o jejich přítomnosti nemohli poslat dále. I tak jim ale po zádech přejel mráz, když uslyšeli poprvé „Jaffa kree“. Teď se prodírali dalším lesem a cíl se čím dál víc přibližoval. Jejich napětí rostlo. Všichni už to chtěli mít za sebou a vracet se domů. Když vtom se najednou zezadu ozvala rána a major Simons padl na zem. Na zádech měl střelnou ránu od tyčové zbraně a kolem ní se mu začal dělat velký červený kruh. V okamžiku se zbývajících pět členů týmu otočilo a spatřilo hlídku Jaffů. Neváhali a začali po nich ihned střílet. Zasáhli je všechny. Ale majorovi to život nevrátilo…
„Sakra,“ zaklel Jack a znovu mu kontroloval pulz. Nic. Bez odezvy. Ležel tam mrtvý v tratolišti krve a nebylo mu pomoci. Odklidili ho do křoví, nechtěli, aby Jaffové ještě více pošpinili jeho smrt a vydali se dál. Všem teď došlo, jak vážné to je. Zrychlili. Vypadalo to, že skoro běží. Vepředu Jack O’Neill, za ním dva mladí muži evidentně vystrašení, Daniel a na konci to jistil Teal’c.. Vypadalo to, že je čeká ještě dlouhá cesta plná nebezpečí. Před nimi se objevili další Jaffové. Tentokrát ale byli rychlejší oni. Neváhali ani minutu a začali po nich střílet. Čtyři trefili, ale pátý jim utekl. Jack znovu zaklel.
„A jsme v kýblu… Tak honem, honem,“ křičel na zbytek týmu a teď už doslova utíkali. Najednou spatřili obrovskou budovu. Jack si pomyslel, že tohle bude ono. Nezaváhal a začal rozbalovat tašku. Jeho zkušenosti se teď opravdu hodili. Když z tašky vyndal malou bombu, cítil se zvláštně. Tušil, že právě teď má v rukách něco silného.
„Zůstaňte tady,“ řekl rozhodně a chtěl se vydat k budově.
„Ale Jacku…,“ pokusil se namítnout Daniel, který tušil něco nedobrého.
„Žádné ale. Je to rozkaz, Danieli!“
Jack se vůbec nezměnil, pomyslel si Daniel a nesouhlasně zakroutil hlavou. To ale už Jack utíkal k budově. Schovával se za keři a stromy, kryl se. Z větší blízkosti spatřil spoustu hlídek Jaffů, kteří se po nějaké chvíli střídali. To ho ještě víc utvrdilo, že jsou tu správně. Nechtěl nic uspěchat, i když nedočkavostí hořel. Ještě chvíli Jaffy pozoroval, aby lépe prokoukl princip jejich střídání. Došlo mu, že každá z hlídek jde vždy na určitou část budovy a pak se zase střídají. Vymyslel plán. Použil starý a jednoduchý trik, jak se ale ukázalo - stále účinný. Hodil kamenem na druhou stranu, než byl on. Jaffové to zaslechli a okamžitě se vydali tím směrem. To byla šance! Jack vyběhl z křoví, co mu síly stačily. Dostal se k budově a položil k ní bombu. Spínač byl nastavený na 10 minut – to byl čas, za který měli v běhu stihnout, vrátit se k bráně. Zahrabal bombu pod nějaké listí a zapnul ji.
„A je po vás, svině,“ zamumlal si pro sebe, načež začal znovu utíkat do křoví.
„Jaffa kree,“ uslyšel náhle a uslyšel ránu. Znenadání ucítil ostrou bolest v zádech, kterou dobře znal. Zasáhli ho. Strašně to bolelo, ale nevzdal se. Chtěl běžet dál, když dostal druhou do nohy. Skácel se na zem a svíjel se v obrovských křečích. Věděl, že to je jeho konec. A cítil se strašně! Nesplní slib, který dal Sam! Nevrátí se! Už nikdy ji neuvidí!
„Miluji tě Sam,“ zašeptal, i když věděl, že ho nemůže slyšet. Pak zavřel víčka a naposledy bolestně vydechl…

Sam, která na chvíli zavřela oči a snad i usnula, silně píchlo u srdce. Vzbudila se a snažila se popadnout dech.
„Sam, co se děje? Všechno v pořádku,“ zeptal se Peter – muž u počítače, s kterým seděla za sklem a společně očekávali návrat Jacka a jeho jednotky.
„Ano, zdá se, že už to je dobré, jen mě…,“ nestihla ani dokončit, co chtěla říct, protože siréna začala znovu houkat a červeně svítit.
„Nečekaná mimozemská aktivita,“ ohlásil Peter a do místnosti vběhl i generál.
„Kód SG23, generále,“ přidal ke svému hlášení.
„Otevřete Iris,“ křikl Johnson a železný kruh se otevřel. Objevila se červí díra.
Na rampu vyběhl major Spears a plukovník Smith. Sam se postavila a vyhlížela Jacka. Ale nikdo nešel. Generál začínal být nervózní. Podle časovače měla bomba za pár sekund vybouchnout. Tak kde sakra jsou? Už se chystal zavřít Iris, když bránou prošli doktor Daniel Jakcson a Teal’c. Jacka nesli mezi sebou.
„Zavřít Iris,“ zakřičel generál Johnson a jen tak tak to stihl, než celou bránou projelo ektoplazmatické peklo vyvolané bombou na zničení Goaldů. Oddechl si.
Sam jen bez dechu stála a přes okno pozorovala Daniela a Teal’ca celé od krve, jak pokládají na zem Jackovo tělo. Nehýbal se. Jen tak tam ležel. On je..Ne to snad ne, pomyslela si Sam. On nemůže být mrtvý! Vždyť jí dal slib! Říkal, že se vrátí!
„Ne,“ ozval se celou halou srdceryvný výkřik a skupinka mužů si teprve až teď uvědomila, kdo stál celou dobu za sklem a pozoroval je. Daniel zlomeně sklonil hlavu.
Sam klečela na zemi a po tvářích jí běhala jedna slza za druhou.
„Majore…,“pokusil se ji uklidnit generál Johnson.
„Už nejsem major,“ křikla na něj a plakala dál.
„Já…paní O’Neillová, pojďte se mnou,“ pokračoval, ale znovu byl umlčen.
„Už nikdy si neberte jeho jméno do úst! Už nikdy, rozumíte? Nebo vás zabiju. Vždyť jste to vy, ano VY, kdo mi ho vzal. Zmizte!“
Sam křičela z plných plic, i když jí selhával hlas.
Generál pokorně odešel. Byl si vědom své viny, čekal takovou reakci od postarší ženy, která právě přišla od manžela. Zasáhlo ho to, ale nyní musel zjistit, co se stalo.
„Co se kruci stalo,“ zeptal se, když vešel do místnosti s bránou.
„Generále…Jack montoval tu bombu, když náhle se objevily hlídky Jaffů. Už k nám nedoběhl, zastřelili ho. Všechny jsme je postříleli, sebrali jeho tělo a utíkali k bráně, co nám síly stačily. Zbývalo nějakých 6 minut. Stihli jsme to na poslední chvíli. Teď už je zřejmě po té planetě i všech těch zrůdách,“ vysvětloval Daniel, i když při pohledu na Jackovo bledé tělo těžko zadržoval slzy.
„A kde je Simons,“ zeptal se generál celkem zbytečně.
„Ztratili jsme ho,“ odpověděl znovu Daniel. Dva muži vedle něj byli zjevně ve velkém šoku a Teal’c neměl chuť mluvit. Ztratil přítele.
Jejich rozhovor přerušil tichý vzlyk, který se ozval za jejich zády. To do místnosti právě vstupovala Sam. Tváře měla mokré od všech těch slz a úplně se třásla po celém těle. Muži se rozestoupili a nechali ji projít až k Jackovi. Opravdu to byl on. Prozrazovalo to všechno, co na něm milovala. I když teď vypadal tak jinak – chladně, smutně, bez života…Hořce se pro sebe usmála. Jistěže vypadal bez života – byl mrtvý. Klekla si k němu a vzala ho do náruče, bez ohledu na to, že se téměř celá zašpinila krví. Chtěla mu věnovat poslední obětí. Letmo ho políbila na čelo a zašeptala „miluji tě, Jacku O’Neille.“ Pak propukla v nezastavitelný pláč. Jeho tělo stále držela. I těm nejtvrdším mužům, jakými muži v SGC jistě byli, v ten moment stouply slzy do očí.
„Ne,“ zakřičela znovu Sam a pokračovala, „proč si mě neposlechl ty starý blázne? Proč aspoň jednou si nedal na svou úzkostlivou ženu, proč? Mohl si tu teď být…“
Hlas jí selhal v dalším hlasitém vzlyku.
„Sam,“ přisedl k ní Daniel, „je mi to moc líto, ale snad bude mít ten zasloužený pohřeb.“
„Díky Danieli, aspoň za tohle,“ řekla, pohladila Jacka po vlasech a jako zlomená žena z místnosti odešla.
Když přišla do jejich domu, zaplavila ji další vlna bezmoci. Jak moc by teď chtěla být s ním! Povídat si, hladit ho po jeho vlasech. Ale už nikdy jí to nemělo být dopřáno. Z každého koutu místnosti na ni dýchal on. Byl jako duch tohoto domu. A jí se po něm tolik stýskalo už teď. Nedovedla si představit všechny ty studené večery, které bude trávit až do smrti sama. Bez něj, své životní lásky. Byla zoufalá, ale zároveň se strašně zlobila. Proč ji neposlechl? Její hrdina…Její Jack…
„Jacku,“ zakřičela přes celý dům, i když věděla, že ji nikdo nemá šanci slyšet. Ani on.
Usnula vyčerpáním.
Když se druhý den ráno vzbudila, myslela si, že to byl jen zlý sen a rukou vedle sebe hledala teplou kůži svého manžela. Ale ve vteřině si uvědomila, že to tak není – včerejšek není sen. Rozplakala se. Až do oběda ležela v posteli, nechtěla už nikdy vstát. Ale zazvonil jí telefon.
„Prosím, O’Neillová,“ řekla a při vyslovení jeho příjmení vzlykla.
„Mami? Děje se něco,“ zeptala se Vicky, „ ty pláčeš?“
„Viktorie…,“ vydala ze sebe Sam.“
„Mami…? Něco s tátou,“ zopakovala naléhavěji Viktorie.
Ale Sam na to neměla sílu. Raději telefon položila. Nemohla vyslovit tu větu, že její manžel a Viktoriin otec je mrtvý. Vrátila se do postele, ale za několik málo okamžiků se telefon rozdrnčel znovu. Nejprve ho nechtěla zvednout, ale pak přece jen vstala a přijala hovor. Myslela si, že to je znovu její dcera.
„Dobrý den, Sam. Tady generál Johnson,“ ozvalo se v telefonu.
„Vy? Jak si dovolujete mi volat? Co po mně ještě chcete, všechno co jsem měla, už jste mi vzal,“ dočkal se jen křiku místo odpovědi.
„Sam, já vím, jak se cítíte. Ale musím vás o něco požádat – vy nesmíte nikomu říct o hvězdné bráně. Vím, že máte děti, ale….,“ větu generál ani nedokončil.
„Já že něco musím? Ne – nemám s vámi nic společného a můžu si dělat, co chci! Nemusím se nikomu zpovídat. To VY se musíte stydět a pohrdat sám sebou! Jak myslíte, že mám asi svým dětem vysvětlit, že jejich čilý a zdravý otec najednou zemřel?“
„Sam, já chápu…“
„Ne nechápete nic,“ zakřičela Sam znovu, „a nikdy nepochopíte! Já si budu dělat, co chci a vy už mi nikdy nevolejte.“
„V tom případě budu muset udělat určitá opatření…,“ pokusil se generál Johnson Sam zastrašit.
„Dělejte si, co chcete! Třeba mě nechtě zabít! Ale nedonutíte mě mlčet. Sbohem,“ praštila Sam se sluchátkem. Nechtěla projektu hvězdné brány nijak ublížit, vždyť kdysi to byl i její smysl života, ale svým dětem prostě musela říct, co se stalo.
Viktorie s Jackem přišli odpoledne. Byli vyděšení, hlavně Viktorie, kterou vylekal rozhovor s matkou. Sam našli smutnou a ubrečenou. Když se zeptali, co se stalo, donutila je sednout si. Pak jim vše řekla – o hvězdné bráně i tom, že jejich otec Jack zemřel…
Dívali se na ni jako na blázna, nechtěli tomu uvěřit, ale když viděli její vážnou tvář, kterou u matky neznali, pochopili, že to co říká, myslí naprosto vážně. Viktorie začala plakat, Jack zůstal jako ochrnutý. Nakonec se všichni objali a společně překonávali tu bolest…

„Sam, jak se máš,“ zeptal se Daniel v telefonu.
„Fajn,“ odpověděla Sam, i když zas tak jistá si tím nebyla. Přesto tímhle jednoduchým slovem odpovídala téměř na všechny otázky týkající se jejího stavu.
Ve skutečnosti nemohlo být hůř. Vždyť je to teprve 14 dní, kdy pochovala svého milovaného Jacka. Teď trávila veškerý čas doma, buď se svými dětmi, nebo telefonáty s přáteli. Nemohla říct, že jí to vadilo, ale přesto se cítila nešťastná. Chyběl jí on – její Jack O’Neill a vše s ním spojené. Ať už to byl jeho sarkastický humor nebo to jeho soustředění na lepení modelů. Nemohla už bez něj žít, ale teď ji osud takové situaci vystavil.
„To jsem rád, Sam,“ usmál se Daniel, i když věděl, že Sam to nevidí.
„Já taky, Danieli,“ řekla Sam a najednou ucítila podivné píchnutí v prsou.
Poslední dny jí nebylo nejlépe. Stres na ni působil a obíral ji o poslední síly, které zbyly. Také ten věčný pláč jí nepřidával. Vždycky se cítila mladě, měla plno energie a ráda se vrhala do nových věcí. Teď ale neměla na nic chuť, nic ji nebavilo, ani jídlo jí nechutnalo.
Chtěla ještě něco říct, když v tom se jí stáhnul krk a bolest ještě vzrostla.
„Sam, jsi tam,“ zeptal se Daniel.
„Da..nieli,“ vydala ze sebe přiškrceně Sam a zhroutila se na zem. Daniel v tu chvíli věděl, že je zle. Neváhal a zavolal sanitku na jejich adresu. Sám se tam vydal a zavolal i Vicky a Jackovi…


Epilog
Byl jeden krásný podzimní den a po betonové cestičce zapadané listím kráčeli dva mladí lidé. Mladý muž s hnědýma očima, které dnes ale postrádaly pověstný lesk a krásná žena s blond vlasy a uslzenýma očima. Sourozenci O’Neillovi.
Po chvilce se zastavili před hrobem s nápisem Jack O’Neill, po jehož boku už pár dní stál další náhrobek – Samantha O’Neillová.
„Jacku…,“vydechla Viky a opřela se o svého bratra. Z očí se jí řinuly slzy.
„Já tomu taky nemůžu pořád ještě věřit, Viky,“ odpověděl ji Jack a přes svůj tvrďácký výraz jen stěží zadržoval slzy. Bylo to tak rychlé a kruté.
„Vždyť máma mi ještě říkala, že jí není dobře a já… proč jsem nebyla s ní,“ vzlykla Viky a vzpomněla si na chvíli, kdy jim lékař oznámil, že jejich matka zemřela na infarkt.
„Já nevím Viky, třeba to tak mělo být,“ odpověděl Jack a bezděky se podíval na oblohu.
A tam jako by se náhle zjevily šťastné a usměvavé tváře Jacka a Sam, kteří konečně byli navždy spolu…