Chladný dotek hvězd

Chladný dotek Hvězd

Slunce zapadalo. Krajina byla ozářená teplým oranžovým světlem, které se táhlo všude, kam jen oko dohlédlo. Moře se třpytilo oslnivou září, jak se od vlnek odráželo sluneční světlo. Písčitá pláž byla zbarvená do tmavě oranžové a vlnky smývaly stopy zanechané v písku. Svěží večerní větřík se mi zaplétal do vlasů a příjemně chladil rozpálenou kůži od slunce. Šla jsem po okraji pláže a sem tam se mi chladná vlnka roztříštila o bosé nohy. Milovala jsem to. Milovala jsem záři zapadajícího slunce, tu vůni nastávajícího večera, šourání nohou v písku, prostě všechno. Po dlouhé době, jsem zase se jednou šla projít po pláži. Už dlouhou dobu jsem se takhle nebyla projít, nyní mě to však znovu naplňovalo tím zvláštním pocitem klidu a pohody. Nevím proč jsem sem chtěla jít zrovna dnes, ale měla jsem prostě takovou vnitřní představu, že musím. Byla to touha, možná i instinkt, něco mě sem prostě táhlo strašnou silou a já věděla, že to nepočká. Tak jsem tedy šla a nelitovala jsem toho.
Vlny už dávno smyly stopy v zanechané v písku, všechno přede mnou bylo nedotčené. Přede mnou se tyčila skaliska vzdálená asi dvacet metrů. Šla jsem k nim, chtěla jsem se na nich posadit a dívat se na to, až konečně slunce zapadne za obzor.
Šla jsem dál a dívala se na vlnky, které se mi tříštily o nohy, měly průzračnou, trochu naoranžovělou barvu, jak je prosvěcovalo slunce, najednou však dostaly podivnou nachovou barvu, která se mi sem vůbec nehodila, čím blíže jsem se blížila ke skále, tím tmavší byly. Sehnula jsem se a nabrala vodu do dlaní, byla tmavě růžová. Hlavou mi proletěla zběsilá myšlenka, ta voda, kterou mám v rukou, není jen voda, je to krev. Voda mi protekla mezi prsty a já vzhlédla ke skaliskům, chtělo se mi řvát. Projelo mnou strašně zděšení. Sice jsem nevěděla co to je, ale něco mě táhlo k těm skaliskům, možná jsem tušila co se za nimi skrývá, ale stejně jsem se nedokázala přimět k útěku. Rozběhla jsem se ke skaliskům.
Když jsem k nim doběhla do břicha mě udeřila obrovská vlna a smýkla se mnou o skálu. Hned jsem se však postavila a pokusila se dostat blíž k spleti malých skal. Voda byla nyní temně rudá a poskakovala okolo mě, jako by mě chtěla polapit. Přebrodila jsem se ke skaliskům a vylezla na jeden výčnělek. Nohy mi podkluzovaly po chaluhách, kterými byly výčnělky obrostlé. Přelezla jsem přes skalku a s hrůzou jsem se zastavila. Mezi dvěma výčnělky přede mnou, ležel člověk. Rudá voda se okolo něj obepínala a šplouchala mu do obličeje. Ten člověk měl zavřené oči a nehýbal se. Rychle jsem slezla ze skály a skočila do vody k němu. Popadla jsem toho člověka a pokusila se ho vytáhnout na skálu. Podklouzly mi nohy a já se zřítila i s ním do chladné vody. Rychle jsem se vzpamatovala a šáhla do vody, abych ho vytáhla zase nad hladinu. Tentokrát jsem ho chytla pevněji a podařilo se mi ho vytáhnout na malý skalní výčnělek, který byl dost plochý a velký, abychom se tam vešli oba dva a vlny nám nestříkaly do obličeje. Položila jsem toho člověka na záda na skálu. Podívala jsem se na něj. Byl to muž, spíše ještě kluk, mohlo mu být tak kolem osmnácti víc ne, měl černé vlasy, které mu padaly do obličeje, jak byly mokré. Odhrnula jsem mu je opatrně z čela.
Ten kluk měl na sobě lehké letní oblečení, jeho bílá košile byla však celá od krve. Nečekala jsem na nic, roztrhla jsem mu ji s podívala se, jaká jsou jeho zranění. Přitiskla jsem mu ucho k hrudi. Nedýchal. Rychle jsem začala s oživováním, věděla jsem asi zhruba jak se to dělá, párkrát jsem byla na nějakém záchranářském kurzu. Rychle jsem mu stlačovala hrudník a potom vdýchla co nejvíce vzduchu do plic, toto jsem musela zopakovat pětkrát, než se konečně jeho hrudník sám zachvěl a ten kluk začal kašlat. Převrátil se na bok a já mu pomohla, aby mohl vydávit všechnu vodu, kterou měl v sobě, když se mu to podařilo, zase upadl do bezvědomí, tentokrát však dýchal, skoro neslyšně ale přeci. Jeho srdce tlouklo tichým rytmem do západu slunce. Prohlédla jsem si jeho zranění. Měl obrovskou řeznou ránu na předloktí a roztržené levé obočí, to jak s ním vlny smýkaly o skály. Z rány na předloktí stále vytékala spousta krve, rychle jsem si roztrhla košili, kterou jsem měla ovázanou kolem pasu, kdyby mi náhodou byla zima a ovázala mu s ní ránu, pevně jsem ji stlačila, aby se tím zastavilo krvácení. Měl ošklivě sedřený hrudník, ale nebylo to tak hrozné, určitě bude mít hodně pohmožděnin. Musela jsem dojít pro pomoc, ale rychle. Nechtělo se mi ho tady nechávat samotného, co kdyby zase přestal dýchat, ale pokud jsem ho chtěla zachránit, musela jsem něco podniknout. Podle mého prohmatu neměl nic zlomeného, ale pohmožděný byl dost. Opatrně jsem ho objala ze zadu kolem krku a stáhla do vody, potom jsem nejrychleji jak to šlo s ním plavala ke břehu, bylo to kousek, ale stejně mě to stálo docela dost síly. Odtáhla jsem ho na písek dál od vln. Položila jsem ho a zkontrolovala, jestli stále dýchá.
Dýchal. Rychle jsem se tedy zvedla a běžela po pláži. Poprvé v životě jsem litovala, že u sebe nemám mobil, kterým bych mohla zavolat pomoc. Nejbližší dům byl odsud vzdálený asi kilometr, naštěstí jsem byla vytrénovaná a běhání mi působilo spíše radost než zátěž. Běžela jsem rychle, mnohem rychleji, než běhali moji spolužáci a nyní mé rychlosti přidával ještě fakt, že moje rychlost někomu zachrání život. Běžela jsem co mi síly stačily, mokré vlasy mi pleskaly o obličej. Konečně se přede mnou objevil plážový domek. Ještě jsem přidala a skoro jsem vyrazila dveře, jak jsem do nich nalítla. Z kuchyně se ozval šramot a v mžiku byl u dveří postarší pán v letním oděvu.
,,Proboha co vyvádíš?‘‘ Zeptal se mě trochu naštvaně, ale i vylekaně, jak nevěděl co se děje. Chvilku mi trvalo než jsem odpověděla, jak jsem popadala dech.
,,Tam na útesech je kluk, asi spadl ze skály, je zraněný, potřebuju pomoct.‘‘ Vychrlila jsem na něj na jeden nádech. Jakmile jsem tohle řekla, muž začal okamžitě reagovat. Popadl telefon a zavolal záchranou službu. Já jsem se zatím opírala o rám dveří a snažila se popadnout dech, zatím vteřiny nemilosrdně ubíhaly. Za chvilku se ten pán objevil ve dveřích a řekl.
,,Tak mě k němu honem zaveď, sanitka už je na cestě.‘‘ Nic jsem na to neřekla a začala utíkat zase nazpět. Muž za mnou pomalu poskakoval, jak už mu moc nohy nesloužily, ale neříkal nic, nestěžoval si, jen běžel poslušně dál za mnou.
Asi za pět, šest minut jsme doběhli k tomu místu. Kluk na písku ležel stále ve stejné poloze, jak jsem ho tam dala. Padla jsem k němu do písku a znovu zkontrolovala jeho tep a jestli dýchá. Byl v pořádku, dýchal a tep měl hmatatelný. Rukávem od mé košile už prosakovala krev, stále krvácel.
Když mě starý muž doběhnul, přisedl si také k tomu klukovi. Chvilku ho prohmatával a potom konstatoval.
,,Dobře si ho ošetřila. Nejspíš si mu zachránila život, ztratil hodně krve.‘‘ Jen jsem přikývla. Stále jsem se nějak nezmohla na slovo.
,,Býval jsem lékař,‘‘ řekl ten muž. ,,Tohle je velice dobré, myslím že nemá nic zlomeného, ale nejspíš se hodně praštil do hlavy a udělal si četná pohmoždění. Je prochladlý, ale za chvíli by tu měla být sanitka a už by mělo být vše v pořádku.‘‘
,,To je dobře.‘‘ Opověděla jsem. A opravdu za chvilku se z dálky začaly ozývat houkačky sanitek. Po chvíli na nás dopadlo modro bílé světlo z majáčků sanitek. Všechno šlo ráz na ráz. Z vozu vyskákali dva sanitáři a okamžitě popadli nosítka a přinesli je k zraněnému. Zkontrolovali životní funkce, naložili ho na nosítka, šoupli do sanitky, prohodili pár slov s tím mužem. Nevnímala jsem, jen jsem to postřehla jako obrázky z filmu. O něčem si povídali a při tom ukazovali na mě. Jen jsem tam tak stála a pozorovala je. Potom ke mně přišel jeden sanitář a řekl.
,,Zachránila si mu život, ještě chvíli a byl by mrtvý, díky tobě, ale přežije.‘‘ Řekl a popleskal mě po ramennou.
,,Udělal by to každý.‘‘ Řekla jsem. Sanitář se na mě tak zvláštně podíval, jeho pohled říkal ,,To si jen myslíš‘‘ a potom mi věnoval úsměv a dal mi do ruky číslo.
,,To kdyby ses chtěla dozvědět jak na tom je.‘‘ Řekl jen tak mimochodem a mrkl na mě. ,,Jo ještě mi dej prosím svojí adresu, to kdyby se náhodou přišel někdo vyptávat, jako policie a tak.‘‘ Řekl a já mu na malý ústřižek papíru napsala propiskou svojí adresu. ,,Tady je.‘‘ Řekla jsem a podala mu propisku i lístek. ,,Díky a hodně štěstí v životě.‘‘ Řekl, potom se otočil a zmizel v sanitce. Ta se rychle s houkáním rozjela do nemocnice. Za chvíli zmizela v dáli. Starý muž mi dal ruku na rameno.
,,Měla bys jít domů, už je docela pozdě.‘‘ Řekl a mírně se usmál.
,,Asi máte pravdu.‘‘ Řekla jsem a odtrhla pohled od lesknoucího se moře, které potemnělo, jak zapadlo slunce.
,,Dneska už si zachránila dost životů, měla by ses jít vyspat.‘‘ Řekl.
Přikývla jsem. ,,Ano, to udělám, tak vám přeji dobrou noc.‘‘ Řekla jsem.
,,I tobě, dítě, i tobě.‘‘ Řekl muž a vydal se vlastním směrem. Já jsem ještě chvilku zůstala stát na pláži, než jsem se konečně rozhodla odejít. Na nebi se začaly probouzet první hvězdy. Šla jsem směrem k domu, konečně se vyspat, tohle byl velice náročný den.

Probudilo mě sluníčko, které mi dopadalo do pokoje. Otevřela jsem oči, začínal další pěkný letní den. Vstala jsem a oblékla se. Upoutal mě malý lísteček, který ležel na nočním stolku. Byla na něm vizitka nemocnice. Vzala jsem ho do ruky a přečetla si ho. Chvilku mi trvalo, než mi to všechno docvaklo a přejela jsem si v mozku co se vlastně včera stalo. Ten kluk. Zajímalo mě, jak to s ním vlastně dopadlo a přišlo mi jako dobrý nápad se za ním jít podívat, koneckonců jsem to byla já, kdo ho vytáhl z vody a poskytl mu první pomoc. Seběhla jsem po schodech dolů do kuchyně a řekla mamce, že se jdu projít, potom jsem rychle vypadla ze dveří. Šla jsem směrem k nemocnici, nebyla daleko, asi tak pět kilometrů, popojela jsem autobusem čtyři stanice. Přede mnou se tyčila velká bílá budova s nápisem Nemocnice. Vešla jsem dovnitř automatickými dveřmi. Došla jsem na informace a zeptala se sekretářky na toho kluka.
,,Dobrý den, prosím vás, leží tady nějaký kluk, kterého sem včera přivezli, který spadl z útesu?‘‘ Zeptala jsem se a trochu se při tom zapletla do vlastních slov, protože jsem se vždy styděla mluvit s cizími lidmi.
Sekretářka otevřela nějaký spis a zeptala se. ,,A vy jste v jakém příbuzenském vztahu?‘‘
,,V žádném,‘‘ řekla jsem. ,,Já jsem ho včera zachránila.‘‘
Sekretářka se na mě podívala a sundala si brýle. ,,Je mi líto,‘‘ řekla. ,,Ale pokud nejste v příbuzenském vztahu, tak vám o něm nemohu poskytnout bližší informace.‘‘ Smutně jsem se na ni podívala.
,,Řekněte mi tedy alespoň je na živu?‘‘ Zeptala jsem se ji.
,,Bohužel.‘‘ Řekla. ,,Nemohu vám nic říct.‘‘ Úplně jsem uviděla před očima rudou mlhu, nesnášela jsem tohle, vždyť jsem ho přece zachránila a najednou o něm nesmím nic vědět? Nejraději bych tu sekretářku praštila tím spisem po hlavě. Překvapilo mě, že mám najednou o toho vlastně cizího člověka takový zájem a že mi záleží na tom, jestli přežil nebo ne, vždyť ještě včera to byl naprosto cizí člověk, o kterém jsem neměla ani tušení že existuje, natož abych se nějak zajímala o to, jestli žije, nebo jestli umře.
,,Promiňte Evo, můžete mi dát prosím ten spis toho mladíka, kterého sem včera přivezli?‘‘ Zeptal se hlas vedle mě. Otočila jsem se. Byl to doktor, muž středního věku, kterému už začínaly šedivět vlasy. Zareagovala jsem.
,,Na shledanou.‘‘ Řekla jsem sekretářce, která mi stejně nevěnovala pozornost a odstoupila. Sekretářka podala doktorovi spis a ten se vydal dlouhou chodbou do prava. Rozhlédla jsem se, jestli mě nikdo nesleduje a šla za ním. Bílý plášť za ním vlál a on šel sebejistým krokem stále vpřed. Potom se podíval do spisu a zastavil se. Nakonec vešel do dveří s číslem 436. Chvilku jsem počkala, přitiskla jsem ucho na dveře. Ozývaly se tiché hlasy, nakonec se však dveře z nenadání otevřely a ten doktor co vešel dovnitř do mě vrazil.
,,Ach proboha, omlouvám se.‘‘ Řekl a chytil mě za ramena, jakoby mě ještě stále chtěl uchránit před pádem, z toho jak do mě vrazil.
,,Ech, to je v pořádku, to já se omlouvám.‘‘ Řekla jsem. Doktor ruce spustil a zeptal se.
,,A co tu vlastně hledáte slečno?‘‘ Nemluvil naštvaně, jen tak trochu na oko přísně.
,,No já hledám jednoho kluka, přivezli ho sem včera večer, spadl ze skály.‘‘ Řekla jsem okamžitě.
,,Ach ano, to je tenhle, jdete ho navštívit?‘‘ Zeptal se mě a tázavě se na mě podíval.
,,Ano.‘‘ Řekla jsem. ,,Asi bych se měl zeptat na příbuzenský vztah, ale myslím, že vím co byste mi odpověděla, tak se raději nebudu ptát a pustím vás dovnitř, zachránců je málo.‘‘ Řekl a spiklenecky na mě mrkl. Trochu mě to vykolejilo.
,,Jak, jak…‘‘ zakoktala jsem.
,,Kdo se moc ptá, moc se dozví.‘‘ Řekl a rukou mě přerušil. Jen jsem na něj dívala a spadla mi brada.
,,Nebuď tam déle než čtvrt hodiny, je ještě hodně unavený.‘‘ Řekl mi, otočil se a odešel.
Chvilku jsem se za ním ještě dívala a potom se otočila a stiskla kliku. To, že ten záhadný doktor uhodl, kdo jsem a proč tu jsem mi nepřestávalo vrtat hlavou, okamžitě jsem začala přemýšlet kdo to byl a začala pracovat moje fantazie, možná to byl nějaký Upír, který dokáže číst myšlenky, nebo snad nějaký čaroděj? Ptala jsem se sama sebe, tento můj tichý rozhovor v hlavě však ustal v okamžiku, kdy jsem vešla do dveří a podívala se na jedinou postel v místnosti.
Ležel na ni ten kluk, kterého jsem vytáhla z vody. Byl potlučený, na levé tváři se mu začínala vybarvovat modřina, obočí měl sešité. Ruku, měl obvázanou fáčem a pravou nohu měl zavěšenou v závěsu. Díval se do stropu unavenýma očima. Když však uslyšel vrznutí dveří, jeho zrak se otočil ke mně. Díval se na mě trochu nechápavě, ale se zájmem, určitě si nepamatoval, kdo ho z té vody vytáhl.
,,Eh…Ahoj.‘‘ Řekla jsem. Neodpověděl, jen mě dál zkoumavě probodával pohledem. Popošla jsem trochu blíž k němu a zastavila se u nohou nemocničního lůžka.
,,Já jsem se jen přišla zeptat jak se máš.‘‘ Řekla jsem a v ten moment jsem si uvědomila, jak je ta otázka debilní. On se na mě trochu nechápavě podíval a co si budeme namlouvat, podíval se na mě tak trochu jako na úplnýho idiota, ale to jsem tak nějak přešla.
,,Tak, myslím že není nutný se ptát jak se mám, sama to vidíš.‘‘ Řekl trochu naštvaně. Jen jsem pokývala hlavou.
,,Mě to jen zajímalo, totiž já jsem tě včera vytáhla z tý vody a chtěla jsem vědět, jak to s tebou dopadlo.‘‘ Řekla jsem jen tak mimochodem. Jeho pohled se v tu ránu změnil. Podívala jsem se mu do očí a ony byly jantarové, takové oči jsem v životě neviděla, byly tak hluboké, jiskřivé, odráželo se v nich tolik různých pocitů. Výraz v jeho obličeji se však změnil, zpřísněl.
,,Takže to tys mě vytáhla z tý vody?‘‘ Zeptal se ostře.
,,No jo.‘‘ Řekla jsem nejistě, zdál se být rozzuřený.
,,A nenapadlo tě, že jsem o to třeba vůbec nestál?‘‘ Skoro se rozkřičel. ,,Že jsem tam chtěl být? Že to bylo naschvál?‘‘ Zeptal se mě, ale nejspíš na to žádnou odpověď nečekal. Já jsem však okamžitě zareagovala.
,,A jak jsem to asi mohla vědět? Když s tebou ty vlny třískaly o skaliska, každý by takhle zareagoval a vytáhl tě ven. Je jen náhoda, že jsem to byla zrovna já. Pokud ses chtěl zabít, měl sis tedy najít jinou a lepší metodu, než skákat z útesu, to se totiž občas stává, že se prochází někdo po pláži a jde se podívat na skály. Holt sis měl vybrat jinej čas.‘‘ Řekla jsem mu na to stejně drsným hlasem.
Vzala jsem mu tím vítr z plachet, viděla jsem, že mu to v hlavě šrotovalo, co by mi na to řekl. Nakonec řekl.
,,Nestál jsem o to, měla si mě tam nechat, nenávidím tě za to!‘‘ Řekl a zvedl při tom tu méně zpustošenou ruku a komicky s ní zašermoval ve vzduchu.
,,Fajn, nic mi nedlužíš, dělej si se svým mizernym životem co chceš!‘‘ Zvýšila jsem na něj hlas. Zahleděl se mi zhluboka do očí a stáhl obočí k sobě, potlučený zjev mu přidával ještě na zlejším pohledu.
,,Fajn.‘‘ Řekl. ,,Fajn.‘‘ Řekla jsem a otočila se k odchodu. Stále se za mnou díval, cítila jsem jeho pohled na svých zádech. Otevřela jsem dveře a ještě se naposledy na něj ohlédla, díval se na mě. Podívala jsem se mu do očí, nesouhlasně se zamračila a zaklapla za sebou dveře. Chodba venku byla potemnělá, tak jsem se opřela o stěnu. Trochu vyjukaná z toho, že jsem včera zachránila člověka, který o to vůbec nestál a jak se zdálo, ještě by mi za to nejraději srazil hlavu. Prohrábla jsem si svoje dlouhé vlasy a řekla si šeptem sama pro sebe.
,,Blbec.‘‘ Potom jsem se odstrčila od stěny a šla směrem ven z nemocnice, jak se zdálo ten kluk je víc než v pořádku, tedy po fyzické stránce, po té psychické už bych to tolik netvrdila, jelikož jsem vždycky odsuzovala sebevrahy, předčasné ukončení života mi přišlo jako ta největší zbabělost na světě. Vyšla jsem z nemocnice do teplého poledne. Slunce hřálo a já si dala na hlavou slaměný klobouk, abych nedostala úžeh, čeká mě další sluneční den a teď už si o toho kluka nemusim dělat starosti, je v dobrých rukou, ale až ho pustí, tak bude jen na něm, jak se svým životem naloží, možná, že se znovu pokusí zabít, tak už to se sebevrahy bývá, jednou není nikdy dost. Vydala jsem se směrem domů a snažila se zapomenout na ten včerejší a dnešní zážitek.

Dny plynuly, uběhly už dva týdny od chvíle, kdy jsem toho kluka vytáhla z vody, snažila jsem se na něj nemyslet, docela už mi to poslední dobou vycházelo, řekla jsem si, že nemá cenu se zaobírat nějakým pomateným sebevrahem. Právě jsem seděla na lehátku na zahrádce a opalovala se, sice už jsem to docela nepotřebovala, jelikož moje kůže měla už tmavě bronzovou barvu, ale já neměla sluníčka nikdy dost, už od malička jsem ho milovala. Zvřela jsem oči a nechala sluneční paprsky, ať mě šimrají na kůži. Z pohody mě však za chvíli vyrušil mamčin hlas.
,,Melanie, někdo za tebou přišel.‘‘ Řekla a já se na ni tázavě otočila a dala si sluneční brýle z očí.
,,Za mnou?‘‘ Zeptala jsem se. ,,Ne asi za tím co stojí za tebou.‘‘ Řekla mamka sarkasticky a zmizela zase v domě. Zvedla jsem se z lehátka a šla dovnitř. Prošla jsem domem napříč a šla ke dveřím, které vedly na ulici. Zastavila jsem se v nich, když jsem viděl, kdo stojí před barákem na chodníku.
,,Ahoj.‘‘ Řekl a díval se na mě.
,,No nazdar.‘‘ Řekla jsem trochu naštvaně. Stál tam totiž on. Právě on, kdož mi před dvěmi týdny vynadal, že jsem ho vytáhla z vody. Stál na silnici a mhouřil oči proti sluníčku, jak se snažil na mě zaostřit. Měl na sobě hnědé kraťasy a bílé přiléhavé tričko, pravou ruku měl pomazanou tekutým obvazem v místě, kde ji měl roztrženou, když jsem ho vytáhla z vody, takže teď měl zelenou ruku, podlitiny v obličeji už skoro zmizely, jen na jednu tvář měl o něco žlutější než tu druhou, která byla opálená. V obočí měl růžovou jizvu. A trochu si odlehčoval pravou nohu, nejspíš ho ještě stále bolel kotník, od toho jak si ho vyvrknul.
,,Eh, já jsem se chtěl jen omluvit, za to jak jsem se choval, bylo to ode mě hnusný, děkuju že si mě zachránila.‘‘ Řekl a tvářil se omluvně, i jeho hlas byl jemný. Chvilku jsem si ho měřila pohledem.
,,Dobře, omluva přijata,‘‘ řekla jsem. ,,Ale řekni mi, jak si věděl, kde bydlim?‘‘ Zeptala jsem se ho.
,,No ten sanitář, který mě odsud odvážel měl tvojí adresu, tak jsem se ho na ni zeptal.‘‘ Řekl a pokrčil rameny.
,,To ses asi musel hodně vyptávat.‘‘ Řekla jsem mu. ,,No, mě to jen zajímalo, mrzelo mě jak jsem se choval, bylo to ode mě hnusný.‘‘ Řekl.
,,Jo to bylo.‘‘ Řekla jsem, ale trochu se pousmála. Taky se pousmál a zeptal se.
,,Nechceš se jít projít?‘‘ Zeptal se a zadíval se na mě. Chvilku jsem nic neřekla ale potom jsem lehce přikývla.
,,Mami, jdu ven.‘‘ Zakřičela jsem na ni.
,,Dobře, ale do setmění doma.‘‘ Řekla a dál už mi nevěnovala pozornost. Seběhla jsem na chodník.
,,Km půjdeme?‘‘ Zeptal se mě. Zasmála jsem se. ,,Zveš mě na procházku a potom nevíš, kam půjdeme?‘‘ Zeptala jsem se ho. Pokrčil rameny. ,,Já to tady moc neznám, veď mě, ale prosím pomalu, ještě nemůžu moc rychle chodit.‘‘ Řekl.
,,Dobrá, půjdeme pomalu, mohli bychom jít na pláž, znám tam pár míst, kde je stín jsou hezká.‘‘ Řekla jsem.
,,Tak fajn, nejsem proti.‘‘ Řekl a při tom pokrčil rameny. ,,Smím znát jméno mé statečné zachránkyně?‘‘ Zeptal se mě.
,,Smíš, jmenuji se Melanie a tvé ctěné jméno?‘‘ Zeptala jsem se ho zase já.
,,Jsem Jeremy.‘‘ Řekl a díval se před sebe. Šli jsme prázdnou ulicí, bylo odpoledne, slunce sice ještě pálilo, ale už ne tolik, jako v poledne, lidé byli buďto zalezlí ve svých domech s klimatizací, nebo byli někde u vody, popřípadě na zahradě u bazénů. Chvilku jsme šli mlčky, potom jsme sešli na pláž. Z vyhřátého písku sálalo horko. Dlouho jsme šli mlčky, a mě to a ni nevadilo, bylo to takové příjemné ticho, ne tísnivé, při kterém jste nervózní a přemýšlíte co rychle říct, aby nebylo trapné ticho, ne tohle bylo hezké ticho. Došli jsme do stínu, který vrhala velký skála, byl u ní naplavený kus kmenu ze stromu.
,,Posadíme se?‘‘ Zeptal se mě. ,,Jasně, právě proto sem jdeme.‘‘ Řekla jsem a posadila se vedle něj. On, když si sedal, tak mu při tom mezi zuby uteklo zasyknutí, jak ho bolelo celé tělo.
,,Bolí to moc?‘‘ Zeptala jsem se ho. On jen pokrčil rameny a našpulil rty. ,,Teď už ani ne, bylo to horší, když jsem se probral. To bylo nejhorší, bolelo mě celé tělo, ale možná ještě horší než ta bolest, bylo to, když jsem padal, ta bolest před skokem na ty útesy.‘‘ Řekl a na chvíli se odmlčel. Potom řekl.
,,Proč si mě zachránila? Proč si mě tam prostě nenechala? Proč si nepřišla o chvíli později? To už by se nedalo nic dělat.‘‘ Já jsem se na něj dívala, nakonec jsem odpověděla otázkou.
,,Proč jsi skočil?‘‘ Zeptala jsem se ho vyzývavě. On si jen povzdechl, ale při tom se smutně usmál.
,,Když ti to řeknu, odpovíš mi na moje otázky?‘‘ Zeptala se mě.
,,Možná.‘‘ Řekla jsem a pokrčila rameny. On se na mě tak zvláštně podíval a potom si prohrábl zdravou rukou černé vlasy.
,,Dobrá tedy,‘‘ řekl a díval se na své ruce. ,,Chtěl jsem skočit. Už jsem neměl pro co žít, všechno zmizelo, ale je to složité, asi bys to nepochopila.‘‘ Řekl a zavrtěl hlavou.
,,Ne asi bych to nepochopila, když mi to neřekneš, navíc já mám času dost.‘‘ Řekla jsem a povzbudivě jsem se na něj usmála. On jen lehce zdvihl koutky úst a nadechl se, že bude pokračovat.
,,Když jsem byl malý, moji rodiče se zabili při autonehodě, byl jsem jediný, kdo byl v tom autě a přežil. Vyrůstal jsem u babičky s dědou, byli pro mě všechno a před nedávnem, se stala taková blbá věc, přišli exekutoři a všechno jim zabavili, nakonec je i vykopli z domu, protože nic neplatili, babička se z toho zhroutila a za pár dní umřela a děda, ten šel potom do banky vyzvednout si poslední peníze, které měl, aby mi mohl koupit alespoň nějaké jídlo, když v tom tam vtrhnul bankovní lupič a postřelil ho. Děda umřel v nemocnici. Váš já jsem prostě už nemohl dál, každý koho jsem kdy miloval zemřel. Každý kdo se mnou měl kdy něco společného zemřel, tak jsem si řekl, že když zemřu já, už to přestane. Skočil jsem, ale ty jsi mě zachránila.‘‘ Řekl a poškrábal se na ruce. Nic jsem na to neříkala tak pokračoval.
,,Proto jsem se na tebe tak utrhnul v té nemocnici, měl jsem vztek na všechno, ale hlavně na sebe, že jsem to neudělal líp, kdyby ano, už by bylo po všem.‘‘ Řekl a zachmuřeně stáhl obočí k sobě. Prohlédla jsem si ho, měl hezké rysy, ostře řezanou bradu, trochu vystouplé lícní kosti, souměrný nos, trochu plnější rty, zvedaly se mu stále tak trochu koutky úst, i když se neusmíval, měl husté černé obočí, v jednom měl jizvu, nejzajímavější však byly jeho oči, jantarové, jiskřivé, svůdné, tajemné. Černé vlasy mu spadaly do očí, jak měl trochu přerostlou ofinu, proto musel často házet hlavou na stranu, aby mu nelezly do očí. On pokračoval.
,,Ještě jednou se za to omlouvám, choval jsem se hrubě.‘‘ Řekl a zadíval se na mě. Jen jsem přikývla a řekla.
,,No zatím na tom není nic k nepochopení, jak si tvrdil.‘‘ On se trochu pobaveně usmál.
,,Je to ještě složitější, pro mě, pro tebe asi ne, nečekám že to pochopíš, když ti ještě nikdo nikdy nezemřel, nebo alespoň všichni blízcí, bylo to prostě jediné možné řešení, které se nabízelo, ale stejně nevyšlo, zachránila si mně. Možná, že to byl osud. I to, že si mě našla v poslední chvíli.‘‘ Řekl a sjel mě pohledem.
,,Možná,‘‘ řekla jsem. ,,Říkal si, že ta fyzická bolest nebyla tak strašná, ale psychická před tím skokem, jak jsi to přesně myslel?‘‘
,,No, myslel jsem to tak, jak jsem řekl. Bylo to strašné, stál jsem tam tak na kraji útesu, díval jsem se na to moře, bylo klidné, až nezvykle klidné, díval jsem se do dáli, jak se slunce kloní k západu, všechno mi to přišlo tak krásné, krásné, jako ještě nikdy, zvlášť když jsem věděl, že mi zbývá už jen pár minut života, jen pár úderů srdce, byl to pocit, který nikdo nezažije, dokud se nerozhodne dobrovolně zemřít. Už jsem byl však pevně rozhodnutý, věděl jsem co musím udělat. Udělal jsem poslední krok a skočil, najednou mnou projel strašný pocit, když jsem padal, svět okolo mě jako by se zastavil, zpomalil. Hlavou se mi mihnul celý můj život, od narození až po tu chvilku, kdy jsem skočil z útesu. Najednou jsem tak strašně zatoužil mít křídla a nedopadnout. Nikdy. Chtěl jsem zamávat křídly a vzlétnout, nebo jen vrátit čas o pár vteřin vzad, abych mohl stát zase pevně nohama na zemi a otočit se a odejít, jenže to nešlo. Řítil jsem se vpřed a jenom vpřed, už to nešlo vrátit a já věděl že je konec, že už nikdy nic nezažiju. Když jsem dopadl mezi kameny do vody, strašně to bolelo, ale skoro okamžitě jsem ztratil vědomí. Byl jsem v temnotě, ale vnímal jsem. Viděl jsem světlo, daleké světlo v temnotě, které neoslepovalo. Šel jsem mu vstříc, i když jsem věděl, že když do něj vejdu, už nebude cesty zpět. Už jsem byl skoro u něj, když v tom se přede mě postavila podivná zeď, nemohl jsem se hnout dál. Cítil jsem na hrudníku tlak a ústa jsem měl v jednom ohni. Z toho světla najednou vyšel děda s babičkou a oba dva mi říkali. ,,Ještě není tvůj čas.‘‘ Poslechl jsem je a otočil se. Šel jsem zpět do temnoty, ale najednou jsem se přenesl zase do skutečnosti, na chvíli jsem se probral, viděl jsem rozmazaně, jen siluetu, cítil jsem jak se mi voda žene z plic, potom jsem jen zahlédl záblesk očí, tvých očí a zase jsem upadl do temna, ale tentokrát to temno nepohlcovalo, jen mě obklopovalo. Probral jsem se pak až v nemocnici, kde mi řekli co se stalo a že mě někdo zachránil.‘‘ Řekl a mnul si oči.
,,To je tedy něco, já tu vlastně mluvím s někým, kdo na vlastní kůži poznal jak chutná smrt.‘‘ Řekla jsem a fascinovalo mě to.
,,Smrt je jednoduchá, život je těžší.‘‘ Řekl mi na to. ,,A teď odpověz na otázku ty mě, proč si mě zachránila?‘‘ Zeptal se a probodával mě jantarovýma očima.
,,Já, ani nevím. Prostě jsem se jen procházela po pláži a cítila se tak zvláštně, něco mě táhlo k těm útesům, nemohla jsem se obrátit a jít zpět, byla to nějaká zvláštní skrytá touha, možná instinkt, musela jsem tam jít. Když jsem tam došla, viděla jsem jak si s tebou pohrává moře, rychle jsem tě vytáhla z vody. Nedýchal si, tak jsem ti poskytla první pomoc, potom jsem tě vytáhla na břeh a rychle běžela pro pomoc, za chvíli přijela sanitka a odvezla tě. Druhý den jsem se jen chtěla zeptat jak se máš, byla jsem zvědavá jestli jsi přežil a jak ti je, toť vše.‘‘ Řekla jsem a poslední slova jsem řekla trochu hruběji, než jsem zamýšlela. On se usmál. Zase jsme chvilku mlčeli a potom jsem se zeptala já.
,,Proč jsi najednou změnil názor a přišel za mnou, myslela jsem si, že si o mě myslíš, že jsem naprosto blbá, alespoň ses tak na mě díval.‘‘ Řekla jsem. On jen pokrčil rameny.
,,Nevím, ale měl jsem takový zvláštní vnitřní pocit, že bych za tebou měl jít, možná také ten instinkt, nebo touha.‘‘ Řekl a pokřiveně se usmál, takže se mu kolem koutku úst vytvořily takové svůdné vrásky. Usmála jsem se na něj také, protože nešlo se na něj neusmát.
Slunce začalo zapadat, proseděli jsme tu dlouhou dobu. Nyní byla pláž zase zbarvená do tmavě oranžova, tomuhle se říkalo ráj na zemi. Krásný západ slunce. Mlčeli jsme, nakonec jsem se zeptala. ,,Takže, nepokusíš se znovu spáchat sebevraždu?‘‘ Ptala jsem se ho a podívala se na něj. On se díval do dálky na moře, jeho obličej byl ozářen světlem zapadajícího slunce a vlasy mu povlávaly v jemném večerním vánku.
,,Ne,‘‘ řekl a díval se dál na moře. ,,Protože teď mám znovu pro co žít.‘‘ Při těch slovech se na mě podíval a já si byla jistá, že se mu očima prokmitl záblesk laškovných jiskřiček.

Zase byl večer, stmívalo se a já na něj čekala na našem místě. Na tom starém vyplaveném kmeni na pláži. Uplynul už měsíc od chvíle, kdy se znovu objevil v mých dveřích a poděkoval mi za záchranu života. Od té doby za mnou stále chodil. Den co den, každé odpoledne jsme trávili společně. Povídali jsme si, procházeli se, poznávali se, povídali si o naší minulosti, ale i o tom co bychom chtěli do budoucnosti. O našich snech a ideálech. Povídali jsme si o jeho minulosti, znala jsem každý příběh z jeho dětství a on zase všechny mé. Pozorovali jsme společně západy slunce a nemohli jsme se toho nabažit. Smáli jsme se spolu. Za tu dobu co jsme se scházeli jsem ho začala brát naprosto jinak. Ze začátku to byl jen někdo, komu jsem zachránila život, byl to pro mě někdo, kdo mi byl nejspíše do jisté míry zavázán. Cizí člověk, který se kvůli nepřízni svého osudu dostal do toho mého a stal se tudíž i mým osudem. Nyní mezi námi však vzniklo něco, co bylo hlubší. Bylo to to nejčistší přátelství, jaké mohlo kdy vzniknout. Je zvláštní jak se cesty osudu proplétají a vzdalují, zkrátka a dobře jsou nevyzpytatelné. Každý den jsem se těšila na odpoledne, kdy ho zase uvidím. Nedočkavě jsem ho vyhlížela v dálce. Seděla jsem na kmeni a dívala se do dálky. Pláž ze leskla zapadajícím sluncem, jako každý den se střídal den s nocí, stejně tak jsme se my scházeli. Oba dva jsme také byli jako den a noc, tak strašně rozdílní, ale na konci všeho si podobní tak, jako nikomu jinému. Byli jsme jako odraz v zrcadle, ve kterém se odráží naše duše. Byly jsme dvě duše, které spojil nevypočitatelný osud.
Konečně jsem ho uviděla. Šel po pláži, přes rameno měl přehozenou bavlněnou košili a na sobě měl klasické ustřižené džínové kraťasy a černé tričko, které zvýrazňovalo jeho křivky, černé vlasy mu vlály ve větru a jantarové oči mu svítily do dálky. Kráčel ke mně a už z dálky se usmíval, usmála jsem se na něj také. Když ke mně přišel a posadil se na kmen řekl jen.
,,Ahoj.‘‘ A já mu své ahoj věnovala s tím největším a nejupřímnějším úsměvem. Opřel se zády o skálu a zaklonil hlavu.
,,To byl zase den.‘‘ Řekl a odfrkl si. ,,Co se stalo?‘‘ Zeptala jsem se ho a zkoumavě se na něj dívala.
,,Ale, jak jsem si našel tu brigádu, abych si mohl pronajmout byt, tak šéf mě trochu sjel za to, že jsem udělal jednu chybičku v deseti stránkovém protokolu, jednu jedinou chybku, jeden malý překlik a on? Vyhodil mě.‘‘ Řekl a zavrtěl hlavou.
,,To mě mrzí,‘‘ řekla jsem. ,,Ale určitě si najdeš nějakou jinou, lepší práci.‘‘ Řekla jsem a povzbudivě se na něj usmála. ,,Doufám.‘‘ Řekl. ,,No ale co ty? Jak ses dnes měla?‘‘
,,Já se měla normálně, mám prázdniny, takže si můžu dělat co se mi zlíbí, byla jsem s kámoškama nakupovat nějaké nové věci, ukecaly mě.‘‘ Řekla jsem a on se na mě šibalsky usmál. ,,Nesnášíš nakupování.‘‘ Řekl. ,,No jo, sice nesnáším, ale čas od času se musím nechat překecat, aby to nevypadalo, že jsem divná.‘‘ Řekla jsem a společně jsme se zasmáli.
,,Ty a divná? Nikdy.‘‘ Řekl a mrknul na mě. Znali jsme se opravdu dobře.
,,Co kdybychom se šli projít? Objevil jsem jedno místo, kde by se ti mohlo líbit, není to daleko.‘‘ Řekl a zvedl se.
,,Já nejsem proti. Stejně jsem tady všechno vždycky vedla já, takže teď je taky čas trochu na tobě.‘‘ Řekla jsem a zvedla se také.
,,Máš pravdu, teď je řada na mě.‘‘ Šli jsme po pláži, slunce už skoro zapadlo. Zase jsme mlčeli, ale bylo to hezké, naplněné přátelstvím a náklonností. Ušli jsme asi kilometr, když jsem se ho zeptala. ,,Kam to jdeme?‘‘ Usmál se a jeho zuby se zablýskly v šeru.
,,Nebuď zvědavá, budeš brzo stará.‘‘ Řekl a pobaveně zavrtěl hlavou. Zamračila jsem se na něj, ale nic jsem neřekla. Ušli jsme asi další kilometr a došli na konec pláže, nikdy jsem tu ještě nebyla. Stoupali jsme na kopec, který byl porostlý trávou, která byla nezvykle svěží i když už mnoho dní sužovalo tuto oblast horko a nedostatek vláhy. Vylezli jsme nahoru a zůstali stát. stáli jsme na vysokém kopci. Okolo nás se rozprostírala asi třicet metrů dlouhá travnatá plocha, byl to naprosto jiný svět. Bylo odtud vidět moře, ale nebylo vidět město, tomu stínil malý les, která byl za kopcem z druhé strany. Bylo to, jako bychom byli odříznuti od lidského světa, někde daleko, jen my dva. Dovedl mě až skoro ke kraji kopce a tam se zastavil.
,,Jsme tady.‘‘ Řekl a podíval se na mě. Moře se lesklo a odráželo poslední zbytky světla.
,,Jere, to je nádhera.‘‘ Řekla jsem a opravdu to nádhera byla, nic krásnějšího jsem v životě neviděla. ,,Kdy jsi to objevil?‘‘ Zeptala jsem se.
,,Objevil jsem to už dřív, jednou mě sem děda vzal, když jsem byl malý, zapomněl jsem cestu, ale nyní jsem se znovu rozpomněl a říkal jsem si, že bych tady s tebou chtěl být a všechno ti to ukázal, je to nejhezčí místo, které jsem viděl.‘‘ Řekl a pokrčil rameny.
,,To je nejhezčí místo tedy.‘‘ Řekla jsem souhlasně. Dívali jsme se do dálky a nebe ztmavlo. Začaly se objevovat první hvězdy.
,,Posadíme se?‘‘ Zeptal se, ale na odpověď nečekal, rozložil košili na trávu a posadil se. Mě udělal větší místo na košili. Posadila jsem se vedle něho.
,,Je to opravdu krása, je to zvláštní, ale nikdy bych neřekla, že může být takový krásný kus přírody hned za městem.‘‘ Řekla jsem a nechala tu větu vyset ve vzduchu.
,,Ano, je to nádhera. Zvlášť, když tady mohu být s tebou, když jsem tu byl s dědou, nebylo to ono, teď nějak cítím, že tahle louka patří nám.‘‘ Řekl a zahleděl se na mě. Usmála jsem se na něj. On se ke mně trochu natočil a řekl.
,,Já bych zase na začátku nikdy neřekl, že tu s tebou teď budu takhle sedět. Když jsem tě poprvé opravdu uviděl, měl jsem na tebe jen vztek a popravdě, jak jsem řekl, že tě nenávidim, tak v ten moment jsem to tak opravdu myslela, proto bych si nikdy nepomyslel, že tu teď s tebou takhle budu sedět, jenomže potom se všechno změnilo. Časem, když jsem tě poznal. Ty jsi mi dala něco, co ještě nikdo. Dala jsi mi vůli žít. Jsem ti za to vděčný a nevím co bych bez tebe dělal. Jsi někdo, kdo mi ukázal, jakou cestou mám jít, kudy se vydat. Ukázala si mi směr. Ukázala si mi nový svět, díky kterému se těším na každý další den, na východ slunce. Těším se na život. Na samotné bytí. Těším se na tebe. Protože ty jsi to, kvůli čemu žiju.‘‘ Řekl a díval se mi hluboko do očí. Dívala jsem se na něj a nevěděla co říct. On se mi díval tak hluboko do očí a viděla jsem v nich takovou něhu a jak se v mu v hlavě honí myšlenky, jak přemýšlí nad něčím. V očích mu trochu jiskřilo, byl to ten pohled jeho očí, který mě vždy přimrazil na místě. Jiskřivé jantarové oči. Jeremy zvedl pomalu ruku a položil mi ji na tvář, jemně mi přejel palcem po spánku a pohladil mě. Jeho měkká ruka mi sjela pod bradu a Jere mě za ni jemně uchopil. Nehnula jsem se. Potom si můj obličej lehce přitáhl ke svému a začal se ke mně pomalu přibližovat. Pomalu, po malých kousíčkách, ovanul mě jeho sladký dech a Jeremy se přisunul ještě trošku blíž. Naše obličeje dělily už jen milimetry. Přitáhl si mě ještě blíž a přejel mi svými teplými a měkkými rty po těch mích, měl je lehce pootevřené. Moje tělo na to zareagovalo a když se naklonil ještě blíž, naše rty se spojily v jedny. Rty jsem měla v jednom ohni a oba dva jsme se sladili do stejného rytmu, rty měl něžné a přesto v tom byla skrývaná vášeň. Přisunula jsem se blíž a dotkla se jeho krku. Ze rtů se mu vydral letmý povzdech, když jsem se ho dotkla a přitáhnul si mě ještě blíž. Objal mě, byli jsme u sebe co nejtěsněji to šlo. Objal mě kolem pasu a potom mi přejel rty po tváři, nakonec se zase vrátil zpět k těm mým, oba dva jsme je měli pootevřené a on se o centimetr odtáhl, potom se znovu naklonil a přejel mi po nich, nakonec mi vtiskl teplý polibek. Položil mě na trávu a pustil. Lehl si také na záda vedle mě. Chytil mě za ruku a objal. Položila jsem si hlavu na jeho prsa a oba dva jsme se dívali na oblohu, která byla poseta hvězdami. Miliony hvězd, které zářily svým stříbřitým třpytem. Byla to nádhera. Natáhla jsem ruku k obloze, jako bych se jich chtěla dotknout. On natáhl tu svou druhou a pomalu ji posouval k té mé. Když ji měl už skoro u té mé, mezi našima rukama zářila jedna jediná hvězda, ta nejjasnější. Přiblížila jsem k němu ruku a naše prsty se propletly. Hvězda zmizela.
,,Právě jsme se dotkli hvězd.‘‘ Řekl a přitáhl si mou ruku na hruď. Usmála jsem se a on mě políbil do vlasů.
,,Jsi můj život, Jere.‘‘ Řekla jsem. Cítila jsem, jak se mi usmál do vlasů. ,,Ty jsi můj smysl života.‘‘ Řekl a znovu mě políbil. Oblohou se kmitla hvězda.
,,Koukni Mel, spadla hvězda, něco si přej.‘‘ Řekl. ,,Už jsem si přála.‘‘ Řekla jsem.
,,A co?‘‘ Zeptal se mě. ,,To se neříká.‘‘ Odpověděla jsem a přitiskla se k němu blíž. Byli jsme tu jen my dva. My dva. Dvě duše, které se našly ve světě. Dvě duše, které dohromady svedl osud. Jen my dva a nic jiného pro nás v tuhle chvíli neexistovalo.

Byl slunečný den. Šla jsem po ulici, měli jsme se za chvíli s Jeremym sejít. Byla dopravní špička, všude vládl rozruch. Tu a tam na sebe nějací řidiči pokřikovali sprostá slova a troubili na sebe. Mě to bylo však jedno, představa že se uvidim s Jeremym pro mě předčila všechno ostatní. Těšila jsem se na něj, až ho obejmu. Toužila jsem po něm celým svým tělem. On byl opravdu můj život a nedokázala bych si představit, že by tomu někdy jindy bylo jinak. Konečně jsem přeběhla ulici a čekala mě poslední velká křižovat, měla jsem z ní vždycky vítr, protože tam jezdilo spoustu aut, nyní to však bylo vedlejší. Už jsem ho uviděla, stál na protější straně ulice a usmíval se na mě, také jsem se usmála a zamávala na něj, on na mě taky. Počkala jsem na zelenou a přecházela. Dav okolo mě se tlačil vpřed. Jeden chlap, který šel vedle mě, byl opravdu nevrlý a nadával. Snažila jsem se jít co nejrychleji, ale nešlo to a tak do mě strčil a s hlasitým ,,Co tady zacláníš krávo‘‘ mě od sebe odhodil. Odlétla jsem z davu a kymácela se na silnici, než jsem pobrala rovnováhu, už svítila červená a auta se dala do pohybu. Z vedlejší ulice vylítnul nějaký blbeček v černém fáru, které se na mě řítilo neskutečnou rychlostí, v životě jsem neměla šanci uhnout stranou. Viděla jsem, jak se proti mně řítí a věděla, že nedokáže zastavit, už byl skoro u mě, když v tom do mě vrazilo něco ještě dřív než do mě vrazilo to auto. Jeremy na mě skočil a odmrštil mě stranou, daleko od rychle blížícího se auta, tím pádem se však dostal pod kola toho vozu sám a auto se řítilo na něj. Viděla jsem to jako vteřiny, obrázky, záblesky. Jeremy stál před autem, které se na něj řítilo, slyšela jsem skřípění brzd a pach pálících se pneumatik, jak se auto snažilo zabrzdit. Pozdě však. Auto najelo Na Jeremyho, který se nedokázal dostat mimo jeho dosah. Srazilo ho a Jere přelétnul přes jeho kapotu a náraz ho vymrštil do vzduchu. Viděla jsem to jako ve zpomaleném filmu. Když Jeremy dopadl na silnici za tím autem, nehýbal se, jen se bezvládně překulil na záda. Auto odjíždělo dál, jakoby si ani nevšiml ten řidič,který ho řídil, že někoho srazil.
,,Néé!‘‘ Zakřičela jsem a vrhla se k Jeremymu. Byla jsem hned u něj a klekla si k němu. Byl ještě při vědomí. ,,Jeremy.‘‘ Zašeptala jsem a po tváři mi stekla slza. Jeremymu tekla z nosu krev a ruku měl podivně zkroucenou pod tělem.
,,Mel.‘‘ Zašeptal a jeho jantarové oči si mě našly. ,,Mel já..‘‘ Začal, já ho však přerušila.
,,Psst, nemluv, nevysiluj se, budeš v pořádku.‘‘ Řekla jsem mu a opatrně jsem ho pohladila a dala mu vlasy z očí. Podíval se na mě.
,,Miluju tě.‘‘ Řekl a chytil mě svou rukou za tu moji. Stiskla jsem mu ji.
,,Taky tě miluju Jeremy a vždycky budu.‘‘ Řekla jsem a hořké slzy mi stekly na rty, cítila jsem jejich slanou chuť. Jeremy se na mě z posledních sil usmál a zahleděl se na mě. Jeho oči potemněly.
,,Ne Jeremy! Ne! Nedávej mi ještě sbohem, ještě ne Jeremy! Miluju tě, nesmíš mě opustit!‘‘ Řvala jsem a nepřítomně ho hladila po tváři. Jeho oči se naposledy ještě vyjasnily a on se na mě podíval. ,,Navždycky budu s tebou má lásko.‘‘ Řekl a potom se jeho hrudník zachvěl, oči, kterými se mi ještě před chvílí díval do očí, najednou jakoby hleděly skrze mě, ztmavly, vytratila se jiskra. Jeho ruka ztěžkla a nakonec spadla na asfalt.
,,Nééé, Jeremy!‘‘ Slzy mi tekly proudem, ale bezvládné tělo Jeremyho už se ani nepohnulo. Jeremy byl pryč. Navždycky.

Stála jsem na kraji kopce. Právě toho kopce na kterém jsme byli s Jeremym. Byl to náš kopec a vždycky bude. Nebe bylo temné, hvězdy zářily a po nebi putovala kometa, dívala jsem se na ni. Byla to obrovská koule plynu a ledu, která putovala domů, stejně jako Jeremy. Už ho nic nebolí, už nikdy ho nic nebude bolet. Ale zato mě to bolelo. Milovala jsem ho a věděla jsem, že tak to zůstane navěky. Najednou se mnou rozechvěl zvláštní pocit, když jsem se dívala na tu kometu, jakoby tu se mnou Jeremy byl a říkal mi ať nepláču a nejsem smutná.Věděla jsem že ta kometa putuje domů, aby nalezla věčného klidu. Stejně tak, jako je teď Jeremy někde na cestě mrtvý, možná je to právě Jeremyho duše, která putuje po obleze. Právě on totiž pocítil, jaký je to chladný dotek hvězd. Stejně tak jako mnohých jiných lidí, teď i Jeremyho duše září na obloze a já věděla, že právě ta jeho duše tu září a bude zářit vždycky jen pro mě.