Ten starý dům

Hodiny na nočním stolku zrovna odbíjely poledne, když zavírala červenou krabici s nápisem Afroditina skříňka. V ložnici bylo příjemně teplo a oranžovo. V tu dobu bylo léto, noci bývaly teplé a vlažné, rána zase studená, mokrá a klidná. S rozbřeskem vycházela na zápraží v dlouhé bílé košili, pustila psa a bosými chodidly přeběhla kamenné dlaždice, do kterých paprsky vtiskly svůj žár. Dostala se do aleje jabloní. Ty vysázel její dědeček a ona milovala jejich koruny víc, než cokoliv jiného. Ráda se do nich schovávala s ústy plnými malin a náušnicemi z rybízu před babičkou, která svolávala k obědu. Přesně v poledne.
Orosená tráva se Jí otírala o lýtka, když procházela sadem dozadu k řece. Když došla ke kovové brance, vnikla Ji do nosu vůně rzi. Jak přívětivá a uklidňující dokázala být! Byl to pach domova. Přála si ukrást z kredence malou zavařovací sklenici, když přišel odpolední čas čtení novin a zavřít ho do ni, uchovat si jej a až bude zpět v zaplivané Ostravě, každé ráno si přivonět a tím si připomenout, kam patří a kým je.
Ze zvyku přeskočila plot.
„Počkej tu na mě, vrátím se!“, řekla psovi a ten si oddaně sedl. Utrhla list lopuchu a zapíchla do něj malý klacíček jako stožár. Opřela se o železné zábradlí a chvíli vnímala proud řeky, její šumění a vlhkost vzduchu kolem. Pouštění lodiček pro Ní mnohdy znamenalo zábavu na polovinu dne, ráda si představovala, že z malé říčky doplují do velké řeky a odtud možná do moře, které je donese až na oceán, aby se pak vrátily, stejně jako Ona pro svého psa…
Jenže se tak nestalo. Pokoj s Afroditinou skříňkou už není oranžový a ve starém domě už není teplo, protože ho prodali. Srdce psa přestalo bít stejně jako budík v ložnici, který skončil v harampádí na půdě. Jabloně pokáceli, aby na jejich místo mohli postavit luxusní bazén, ve kterém plavou listy a mrtvý hmyz. A ten most? Tomu utrhli jeho železné rameno, aby jej mohli zpeněžit ve sběru a teď se žalem rozpadá.
Jen ty noci a rána bývají pořád stejné. Jen zase o něco prázdnější.