Danielova nemoc

„Kód SG-1, generále,“ řekl Siler.
„Otevřete Iris,“ odvětil mu okamžitě Hammond a společně sledovali, co se bude dít, až se Iris opravdu otevře. SG-1 se měla z mise vrátit až za dva dny, došlo jim tedy, že se muselo na planetě stát něco vážného. Jejich domněnka byla za chvíli potvrzena. Z červí díry vyběhl nejprve Teal’c, ale hned si lehl. Možná očekával salvu munice, která následovala těsně za ním. Hammond začínal být nervózní. Kde je zbytek týmu? Chvíli se ještě nic nedělo, ale po těch nekonečných vteřinách z brány vyběhli i Carterová s O’Neillem a v rukou nesli zraněného Daniela.
„Zavřít Iris,“zavelel Hammond a vydal se do místnosti s bránou, kde nyní leželi čtyři udýchaní lidé.
„Co se stalo plukovníku,“ zeptal se Jacka ihned, jak vstoupil.
Jack, který do té doby ležel a snažil se dýchat zhluboka, se posadil, ošil se a odsekl: „ Místní nebyli tak přátelští, jak jsme mysleli, pane.“ Nedělal si starosti, že mluví s nadřízeným. Byl prostě naštvaný. Měla to být obyčejná nudná mise. Nesli s sebou minimum munice, pohybovali se neobezřetně – jednoduše řečeno nečekali žádný útok. Jakmile se však přiblížili k vesnici, ocitli se pod palbou. Daniel to schytal do nohy. Co ale bylo ještě divnější – omdlel. Skácel se k zemi jako pytel brambor a za nic na světě ho nemohli probudit. Nezbývalo jim nic jiného, než ho dotáhnout do bezpečí, zadat adresu a zmizet. Bylo to na něm a na Sam…vlastně majoru Carterové. Po tom, co se stalo před dvěma dny, pro něj bylo čím dál těžší nazývat ji tím „pracovním“ jménem…

/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/
„Plukovníku O’Neille,“ řekla Sam, když vstoupila k němu do kanceláře. Seděl na židli a díval se do prázdna, jakoby o něčem přemýšlel. V první chvíli si myslela, že ji ani neslyší.
„Pane…,“ řekla tedy znovu a tentokrát se Jack probral ze svého snění s otevřenýma očima a pobídl ji, aby se posadila naproti němu.
„Prosím posaďte se, majore,“ řekl ihned a uvědomil si, jak musí vypadat – jako pitomec. Ušklíbl se. Zrovna takhle si to nepředstavoval. Vlastně chtěl být sebejistý a pevný. Prozatím se to nedařilo. Pořád se musel přemlouvat, aby k ní vůbec promluvil. Dnes totiž nešlo jen o nějaké obyčejné hlášení nebo snad úkol. Chtěl řešit něco osobního. Velmi osobního, co ho zevnitř sžíralo už dlouhou dobu a čemu myslel, že se ubrání. Musel, vlastně to byla jeho povinnost. On musel dodržovat předpisy. Před nedávnem ale zjistil, že se neubránil ničemu, naopak propadal tomu čím dál víc. Bez Samanthy Carterové, majora, ale hlavně ženy, si už nedokázal představit život. Ani ten v SGC ani žádný jiný…Dlouhou dobu nad tím přemýšlel, hledal správná slova a dodával si odvahy. Dnes byl rozhodnutý prozradit Sam narovinu své city a možná očekával něco podobného i od ní…
Z myšlenek ho vyrušilo Samino taktní zakašlání. Ano, byla úžasná. Trpělivě tam seděla a zírala do jeho tváře, jak nad něčím usilovně dumá. Ovšem i tohle bylo k ničemu – jakmile získal zpět svou ztracenou pozornost a podíval se na ni, jako by mu došla slova. Ústa otevíral naprázdno. Pohyb byl sice znatelný, ale nebyla slyšet ani hláska. Nechápal, co se to s ním děje. On – jindy tak nekompromisní a cynický Jack O’Neill, který se s nikým a ničím nepáře, tu má co dělat, aby neomdlel jen proto, že v jeho blízkosti sedí nějaká ženská.
„Pane, jste v pořádku,“ zeptala se Sam a začínala vypadat ustrašeně.
„Já…jo, Carterová,“ vysoukal ze sebe a tím se trochu uklidnil. Tak přece jen umí mluvit!
„Carterová já…mohl bych vám říkat Sam,“ zeptal se a všiml si, že ji tím dost vyvedl z míry. Měl pravdu. Sam byla značně v šoku. Co že to po ní chce? Nepřeslechla se náhodou? Oklepala se a snažila si v hlavě urovnat, jestli to, co se teď děje, je jen její sen nebo je to opravdu skutečnost.
„No… můžete… pane,“ vykoktala ze sebe nakonec poté, co se štípla vší silou do ruky. Ono se jí to vážně nezdálo!
„Tak Sam…mohla byste mi tedy říkat Jacku,“ našel znovu ztracenou půdu pod nohama a pochvaloval si slušný začátek.
Sam – teď už téměř omráčená – jen kývla a čekala, co přijde dál. Srdce jí zběsile bušilo.
„Chtěl bych si s vámi promluvit, Sam,“ začal. Už se nadechoval k další větě, když najednou ho nabytá odvaha opustila a on nevěděl jak dál.
Chvíli se na sebe dívali, ve vzduchu cítili to napětí a jiskření, ale ani jeden se na nic nezmohl. Nenašli odvahu prolomit ticho. Možná by tam na sebe zírali ještě dlouhé minuty, kdyby někdo nezaťukal na dveře.
„Vstupte,“ opět ožil Jack, ale oči ze Sam nespouštěl.
Do kanceláře vstoupil jakýsi malý muž ve vojenských šatech a vyzval Jacka, aby přišel za generálem. Jedná se prý o nějakou nadcházející misi a je nutné něco dořešit.
„Jistě hned jsem tam,“ řekl téměř neslyšně Jack a očima pozoroval dveře, dokud se nezavřely úplně.
Věděl, že teď má poslední šanci něco udělat a tak znenadání vstal a vydal se kolem stolu k židli, kde seděla ona.
„Sakra Sam…Nemůžu najít ta správná slova,“ zašeptal a naklonil se k ní. Její obličej chytil do dlaní, něžně ho k sobě přitáhnul a nechal jejich ústa splynout ve sladkém polibku. Sam byla nejprve v šoku. Nechápala celou tuhle scénu, všechny ty pauzy a minuty ticha. Když už se chtěla zvednout k odchodu, stalo se tohle. Nebránila se - ani to neměla v úmyslu. Byla to tak okouzlující chvíle, že hodila za hlavu všechna pravidla, vše co by jí v tom bránilo. Polibek s Jackem jí chutnal sladce jako med, užívala si všechnu tu potlačenou lásku a touhu. Přála si, aby ten okamžik trval věčně. Aby se od sebe nikdy neodtrhli.
Jack to cítil podobně. Všechny starosti, obavy a nejistoty utopil v jejích krásných rtech a tahle chvíle patřila jen jim. Nikdo jim ji nemohl vzít. A kdyby snad chtěl – zabil by ho. Byl rád, že udělal tenhle krok a nesnažil se lásku k ní vyjádřit jen několika větami. Ten polibek byl výmluvnější než tisíc slov a na chvíli je spojil. Tak moc se mu nechtělo ji teď opustit, ale věděl, že musí. Pomalu ji od sebe odtáhl a podíval se jí zblízka do očí. Teď vypadaly mnohem krásnější a víc modré než jak je viděl doposud. Objímaly ho svou něhou a našel v nich přesně to, co chtěl. Klid, lásku, pocit štěstí…
„Sam…já teď musím jít. Promluvíme si potom, ok,“ zašeptal.
„Dobře, Jacku,“ opětovala mu to a neodpustila si pohladit ho po krku.
Její dotek mu dělal tak dobře. Vléval do něj klid a mír. Nechal by se tu takhle hladit po krku až do smrti, ale musel jít. Když odcházel, ještě se na ni ve dveřích otočil a malinko usmál…

/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*

Dotáhli Daniela až k bráně, pořád byli silně pod palbou. Teal’c velmi rychle poslal na zem jejich kód a zadal symboly. Když se červí díra otevřela, nerozmýšleli se a vběhli přímo do ní. Mohli se jen domnívat, jak vypadá situace za nimi. Pak se ocitli na Zemi – konečně v bezpečí…
Jack dovyprávěl generálovi problémy spojené s planetou a zadoufal, že ji ze svého seznamu okamžitě vyškrtnou. Byl už trochu probraný a tak se hned začal starat, co je Danielovi a kde je. Jako na zavolanou do místnosti s bránou vstoupila doktorka Fraiserová.
„Doktorko, viděla jste už Daniela,“ promluvila tentokrát první Sam. Projevil se u ní její smysl pro pořádek a povinnost.
„Jistě majore. Vyzvedla a převezla jsem ho ve chvílích, kdy jste tu vzrušeně rozváděli své zážitky,“ odpověděla doktorka.
„A co je s ním,“ položil jí další otázku Jack.
Tentokrát ale doktorka Fraiserová tak sdílná nebyla – sama totiž nevěděla, co s Danielem je. Ránu mu ošetřila, ale nedokázala vysvětlit, proč pořád spí a ne a ne se vzbudit.
„Abych byla upřímná, plukovníku, ani já to nevím,“ řekla mu upřímně.
„Bezva,“ zamumlal si Jack a byl rozhodnutý potom za Danielem zajít. Doufal, že se už brzo vzbudí. Daniel byl Jackovým jediným bližším přítelem. Byl kliďas a snášel Jackovy špatné nálady, stejně jako cynické poznámky častokrát směřované na jeho osobu. Nikdy si své přátelství neuvědomovali nějak silně, ale přesto oba měli pocit, že když bude nejhůř, mají kam jít a komu věřit. To bylo pro Jacka velmi důležité – důvěra. Daniel si ji získal a proto našel odvahu se mu jednoho dne svěřit i o svém citu k Sam. Divil se, že to pro Daniela nebylo překvapení. Byl opravdu velmi pozorný a vnímavý. Nemohlo mu tedy uniknout Jackovo chování v přítomnosti kolegyně. Daniel podporoval Jacka a snažil se mu pomoci jeho a Samin vztah vyřešit. Zatím bezúspěšně, ale věřil, že jednou se mince obrátí a oni dosáhnou svého štěstí. Někdy ho Jack nazýval svým strážným andělem – ale jen ve své mysli, nahlas by to nevyslovil. Bylo to podle něj až moc zženštělé.
„Plukovníku,“ uslyšel náhle jemný hlas, a když se trochu probudil ze svého přemýšlení, spatřil ve své blízkosti modré oči na nejkrásnějším obličeji, jaký kdy spatřil. Sam…
Jak moc ho mrzelo a rozčilovalo zároveň, že si spolu od toho polibku nestihli promluvit. Věřil, že tentokrát by pro něj bylo mnohem jednodušší nalézt slova, už by nepociťoval strach z odmítnutí. Bohužel, nenadálý termín mise přerušil jeho plány a on se musel smířit s tím, že až někdy…
„Ano, Sa….majore,“ opravil se hned a v duchu zaklel. Kdy už jí konečně bude moci říkat jménem?
„Jestli mě tu nepotřebujete, ráda bych jela domů. Jsem po té misi dost vyčerpaná a všechny své povinnosti v laboratoři jsem stihla již před misí,“ pousmála se malinko a zdálo se mu, že se i začervenala.
„Žádný problém. Jen běžte… A víte co? Mám bezva nápad – odvezu vás!“
Jack byl nadšený tím, co vymyslel – tak přeci jen bude dnes ještě šance k hovoru! Naopak Sam byla vyvedená z míry tak jako minule. Zastyděla se a znervózněla. Vlastně ji taky mrzelo, že si spolu potom nepromluvili, ale namlouvala si, že to tak mělo být. Snad osud nebo něco podobného to tak zařídil. Vlastně na osud nevěřila, ale musela se na něco odvolat. Na něco, co by přebilo její zklamání.
„No dobře,“ hlesla jen a vypadala spíš zoufale. Když si však uvědomila, jak hloupě to musí vypadat, ihned se usmála a mnohem radostněji kývla hlavou. Vždyť ona s ním toužila být. Strašně s ním chtěla být a nejen tu chvíli v autě. Celý život. Kdyby tak nebyla svázaná pravidly, předpisy…Až dnes si uvědomila pouta, která jí byla nasazena vstupem do armády. Naplno pocítila jejich hořkou chuť, která naprosto přehlušila ten sladký polibek.
„Ok, za 10 minut u auta.“

V pokoji se mezitím Daniel konečně začal probouzet. Jak postupně přicházel k sobě, snažil se otevřít oči a vnímat, kde je a co se s ním stalo. Jeho první pokus ale skončil ostrou ranou do zornic. Přestože světlo v místnosti bylo tlumené, bodalo ho a působilo strašnou bolest hlavy. Na druhý pokus už byl připraven, co ho čeká a nikam nepospíchal. Pomalu zvedal víčka, snažil se přivyknout a najednou – se už díval bez problémů kolem sebe. Uvědomil si, že je na ošetřovně. Nikdo u něj nebyl. Nedivil se – mise byla opravdu velmi náročná a ostatní jistě musí být unavení. Nebo jsou snad taky zranění? Od té doby, kdy ho postřelili, si nic nepamatoval. Poslední vzpomínkou, kterou si vybavil celkem ostře a bez otazníků, bylo to, jak padá k zemi a noha ho bolí na místě, kde ji provrtala kulka. Pak vše upadlo do tmy…

„Sam, tak kde jste? Copak vás na vysoký neučili hodiny,“ řekl Jack trochu nervózně. Pod pojmem 10 minut si asi představoval něco jiného než Sam, která se za necelou půl hodinu doploužila k jeho autu. To, že jí řekl Sam, si už skoro ani neuvědomil – přišlo mu to prostě normální.
„Pane já...,“začala Sam, ale Jack ji okamžitě přerušil.
„Snad Jacku, ne,“ pronesl káravě.
„Jacku….“
Jak lehce se Sam to jméno vyslovilo. A jak očisťující to bylo. Jakoby jí spadl ze srdce těžký kámen. Měla pocit, že právě teď ta pouta trochu povolila a vymanila se ze svých řetězů.
„Jacku, já…promiňte, ale ještě mě volala doktorka Fraiserová. Daniel se probral.“
„Vážně,“ zaradoval se Jack, „tak to vaše zpoždění omlouvá. Ale teď už pojedeme.“
Galantně jí otevřel auto, a když nastoupila, oběhl ho a usedl za volant. Prvních pár minut spolu nepromluvili ani slovo. Atmosféra zhoustla. Jack se soustředil na řízení – nebo to aspoň předstíral a Sam, ta zírala před sebe z okénka a snažila se počítat stromy, které minuli. Bylo to k nevydržení.
„Tak Sam…,“ odvážil se Jack, „myslím, že máte něco slíbeného.“
„Vážně,“ vyhrkla Sam, protože v první chvíli si neuvědomila, o čem mluví. Když jí to hned vzápětí došlo, cítila se hloupě, ale musela se rozesmát. Jack se začal smát spolu s ní a za chvíli se vzduch trochu pročistil.
„Sam…já…víte, že nejsem moc „citlivej“ typ. Neumím hledat ta správná slova. Ale chtěl bych vám říct, jak moc pro mě znamenáte…“
Řekl to! Zvládl to a teď je to venku! Sice ne tak jak plánoval, ale nechtěl na ni nějak spěchat.
„Jacku…,“hlesla Sam a měla chuť se na něj vrhnout.
Neudělala to, ale přesto neodolala tomu se k němu mírně naklonit a velmi jemně ho políbit na rty. Víc se neodvážila, vždyť řídil a byla si jistá, že tohle by ho vyvedlo z míry. Když se od něj odtáhla, tvářil se spokojeně.
„Tohle byla odpověď,“ zeptal se se šibalským úsměvem.
Sam vesele přikývla.
„Takhle vyznávám lásku já,“ dodala tiše a tváře se jí zalily červení.
Jak je roztomilá, pomyslel si Jack a neubránil se dalšímu úsměvu. Když byla silnice přehledná a rovná, naklonil se k ní a věnoval jí další letmý polibek. Opětovala ho.

„Danieli? Tak jak vám je,“ uslyšel Daniel ženský hlas.
Otevřel oči, přivyknul na světlo – už to nebylo tak těžké jako poprvé - a rozeznal doktorku Fraiserovou.
„Je mi…překvapivě fajn,“ odpověděl s náznakem úsměvu.
„To jsem moc ráda. Dělali jsme si o vás starosti. Ten váš spánek…,“ konstatovala doktorka a dále zapisovala něco do složky.
„No…konečně se cítím odpočinutý,“pokusil se Daniel zažertovat, i když věděl, že tohle jeho silná stránka není.
„To je dobře. Vlastně se mi zdá, že se brzy uzdravíte. Žádné vážnější problémy nemáte a to zranění na noze myslím nebude problém. Pokud vše půjde dobře, do 14 dní jste z toho venku,“ usmála se doktorka. Byla vždy ráda, když mohla pacientům sdělovat jen dobré zprávy a neobávat se možných následků.
„Fajn,“ řekl Daniel a zavřel oči.
Když říkal, že se cítí odpočinutý, měl pravdu. Vlastně se takhle dobře necítil už dlouhou dobu. Měl pocit a – zdálo se mu, že trochu přehání – jako by byl novým člověkem…

„Jacku…mám pocit, že můj dům jsme právě minuli,“ řekla Sam a měla co dělat, aby se nesmála. Jack byl tak krásně zmatený.
„No jo Sam, máte pravdu,“ zasmál se sám sobě, jak je roztržitý a na nejbližším vhodném místě to otočil.
„Jacku...víte,“ začala Sam, protože měla pocit, že Jackovi přece jen musí ještě něco říct a pár věcí si ujasnit. Neměla ale šanci větu dokončit.
„Sam…možná není vhodná příležitost, ale chtěl bych vám nabídnout tykání. Vždyť to, co je teď mezi námi…teda – chodíme spolu, nebo ne?“
Otázka, kterou vyslovil, zněla tak vesele, jakoby ani nepřipouštěla jinou odpověď než ano. Jack tím ale jen zakrýval svou nejistotu, protože si byl moc dobře vědom toho, že může slyšet i jinou možnost.
„No…vlastně… asi ano. A to tykání přijímám moc ráda,“ odpověděla mu Sam. „Tak tedy, Jacku…mám na tebe otázku a myslím, že je pro nás dost zásadní. My a práce – nevím, jak to jde skloubit. Spoustu předpisů už jsme dnes porušili a myslím, že nebyly poslední. Nemám z nich strach, dlouhou dobu jsem kvůli nim nežila svůj život – ale ostatní na to asi budou mít jiný názor.“
Jistě, tohle Jacka taky napadlo. Mnohokrát, když v uplynulých měsících přemýšlel, co bude se Sam dál. Ale rozhodl se nebrat na nadřízené a nějaká jejich lejstra ohled.
„Já vím, Sam, bude to asi problém. Ale my to zvládneme a všem ukážeme, jaký jsme tým! Nic nás nerozhodí, na práci náš vztah nebude mít vůbec žádný vliv,“ ujistil ji a věřil tomu.
I ona mu věřila, ale přesto navrhla, aby si v příštích měsících v práci drželi odstup a uhráli to na vztah nadřízeného a podřízené. Jack souhlasil, chápal ji a i on si myslel, že to tak bude prozatím nejlepší.
„Tak ahoj Jacku,“ rozloučila se Sam, když Jack zastavil před jejím domem.
„Zatím ahoj, Sam,“ odpověděl jí a naposled se políbili.

*O 2 měsíce později*

Tolik věcí se za tak krátkou dobu změnilo, pomyslela si Sam. Byly to přesně 2 měsíce, kdy se s Jackem dali dohromady. Od té doby nebyla ona major Carterová a on plukovník O’Neill – ale oni: Sam a Jack. Konečně byli šťastní, měli to, po čem toužili a mohli si naplno užívat života. Konečně jim nic nechybělo a nemuseli v sobě dusit city. Ve dne spolu pracovali, snažili se ale nedávat nic najevo a chovat se k sobě jako dřív. Nikomu ještě o svém vztahu neřekli a měli dojem, že si toho ani nikdo nevšiml. Bylo to tak lepší. Předešli tím problémům. Večery pak trávili spolu. Jezdili do kina nebo zašli někam na večeři. Když se jim zrovna nikam nechtělo, prostě zůstali doma. Přespávali u sebe a ráno pak spolu jezdili do práce. Byl to krásný pocit, usínat vedle milované osoby a ráno jako první věc spatřit také ji.
Sam byla teď mnohem veselejší, už to nebyla ta vážná vědkyně. Žertovala s kolegy, často se smála. Přesto v práci neztratila nic ze své výkonnosti a naopak – zdálo se, že všechno jí jde od rukou ještě mnohem lépe než dříve. I generál si toho všiml a ona sklízela jednu pochvalu za druhou.
Jack se také změnil. Nebyl už tolik mrzutý, sice dál vtipkoval svým osobitým stylem – ale nedotýkal se tolik lidí. Už nebyl ten, koho nebavil život a byl schopný klidně riskovat život, protože se neměl kam vracet. Teď se těšil na společné večery se Sam, na to až se vrátí z misí a budou zase mít jen svůj soukromý a tajný svět, kam nikoho nepustili. Jediné, co mu dělalo starosti, bylo to, že těžko zvládal poměry v práci. Nedokázal se tak distancovat od svého nového života jako Sam a mnohokrát se v práci málem prozradil nebo aspoň měl chuť to udělat.
Daniel už se uzdravil a běhal po základně jako dřív. Dokonce mu ten dobrý pocit stále vydržel. Měl mnohem více síly a chuti pouštět se do nových výzkumů, zvládal i složitější mise a někdy se kromě těch s SG1 účastnil i jiných s dalšími týmy. Doktorka žasla nad tím, jak rychle se uzdravil a všichni obdivovali jeho výdrž a nadšení.
Vše vypadalo tak idylicky – skoro jako sen. Ale jednoho dne se to všechno mělo změnit…

„Takhle to ale řešit nemůžete,“ zařval Daniel z plných plic na majora Smitha.
„Proboha uklidněte se,“ odvětil major a tvářil se vystrašeně. Ne, že by se snad opravdu bál. Ale takhle Daniela neznal – musel tedy být opravdu naštvaný. Nechápal ale proč, šlo jen o maličkost na jedné planetě. Vlastně mu to přišel v klidu oznámit, když vtom se strhnula lavina křiku.
„Přestaňte mi říkat, co mám dělat. Jsem v tomhle oboru už dost dlouho na to, abych si nechal radit od takový nuly jako jste vy,“ pokračoval Daniel rozhořčeně a nic si nedělal z lidí, kteří procházeli kolem nich s povytaženým obočím, a když je minuli, začali si cosi šeptat.
„Promiňte, ale myslím, že dostat se do armády a udržet se v ní, navíc dostat se do SGC – to je dostatečný úspěch. Nevidím tedy důvod, proč bych měl poslouchat nějakého bláznivého archeologa, který si myslí, že všechno vyřeší kecama,“ reagoval nyní i major Smith.
„Vy…“zakřičel jen Daniel a vrhnul se na něj. Chytil ho pod krkem a začal s ním cloumat sem a tam. Před očima měl rudo. Major jen zalapal po dechu, tohle bylo už vážně moc! Nikdy by do Daniela nic takového neřekl, vždyť on byl největší flegmatik, jakého znal. Donedávna ho považoval také za největšího ňoumu. Teď se ale divil, kolik síly v sobě ten chlápek má. Měl co dělat, aby ho od sebe aspoň kousek odtlačil a to na tom s kondicí byl velmi dobře!
„Danieli,“ ozvalo se náhle a čísi ruce se ty dva pokusili od sebe odtrhnout.
„Danieli! No tak už se prober, slyšíš,“ tentokrát zněl hlas mnohem naléhavěji a ruce zatáhly mnohem silněji za Danielova záda. Konečně se od sebe ti dva vzdálili.
„Sakra,“ nadával Daniel a přidal k tomu ještě pár dalších mnohem peprnějších slov, zatímco se snažil vymanit ze sevření, které mu ale nedávalo nejmenší šanci se z něj dostat. Viděl, jak major někomu salutuje a dostává rozkaz odejít.
„S tebou si to ještě vyřídím, svině,“ neodpustil si zakřičet majoru Smithovi do zad. Ten se ale neotočil a s klidem, jakoby nic neslyšel, odešel pryč. Když zmizel za zatáčkou, ruce ho pustily. Otočil se a už už si chystal příval další nevhodných slov, která doplnil pravačkou stisknutou v pěst, když v tom uviděl za sebou Jacka.
„Hej, hej… klid Danieli…uklidni se,“ řekl ten a zvedl ruce nad hlavu na důkaz míru.
Daniel uvolnil ruku, rozzuřený pohled ale přetrvával dál. Otočil se a chtěl taky zmizet, když vtom Jack znovu promluvil.
„Počkej, nechceš mi třeba něco vysvětlit?“
„Ne, co jako,“ odsekl mu Daniel a Jacka doslova zamrazilo v zádech. Ještě nezažil Daniela takhle napruženého. Vlastně mu to trochu přišlo, že si teď vyměnili role – on je ten hodný a Daniel tvrďák.
„No třeba od kdy se pereš s majory na chodbách SGC,“ připomněl mu tedy Jack.
„Od tý doby, co si myslí, že jim to tu patří a můžou mi rozkazovat. Čau,“ odsekl Daniel znovu a odešel. Jack zůstal stát jako opařený. Nevěděl, co si o tom myslet. Každopádně ho hned napadlo, že s tímhle se musí svěřit Sam.
Daniel si to rázoval po chodbě rozhodnutý najít majora Smithe a splnit, co mu slíbil. Chtěl s ním vyřídit tu nedokončenou záležitost a při tom všem mu vysvětlit opravdu do detailu, proč v žádném případě nemůže zrealizovat ten jeho plán. Vojáky, kteří ho míjeli, nezdravil, prolétl kolem nich jako vítr. Hledal už pěknou řádku minut a major nikde. Rozhodl se to vzdát a nakonec musel uznat, že mu to ani tak nevadilo. Zničehonic totiž neměl pocit, že by musel někomu oplácet nebo se snad prát. Strašně ho zabolela hlava. Jednou rukou se držel za čelo a tou druhou se opřel o zeď. Prudkou bolest totiž nahradil pocit, že se s ním celý svět točí. Raději zavřel oči a doufal, že se mu aspoň trochu uleví. Chvíli tam takhle stál a nevnímal nic kolem sebe. Lidé ho míjeli, ale nikdo se neptal, co mu je. Byl vlastně rád, neměl náladu jim něco vysvětlovat. Natož se svěřovat s tím, že tohle není poprvé. Stávalo se mu to velmi často a musel sám sobě přiznat, že to začínalo být čím dál horší. Nejprve to přicházelo minimálně, vždy večer, když se chystal spát. Postupně ale začalo být jedno, jaká je denní hodina nebo kde je, prostě ho to přepadlo. I na několika misích měl tento problém, snažil se ho ale maskovat. Měl strach, že by to mohlo souviset s tím jeho spánkem. Přesto za doktorkou Fraiserovou nešel, musel by zůstat ležet a to bylo to, co teď potřeboval ze všeho nejmíň. Proto se snažil bojovat s tím sám.
Když otevřel oči, cítil se lépe a dokonce se mu zdálo, že má i lepší náladu. Tyhle výkyvy nálad u něj taky začaly být čím dál častější. Jednalo se o okamžiky, během pár minut dokázal otočit o 180 stupňů. Pak to zase přešlo a on se vrátil do normálu. Nedělalo mu to starosti, přikládal to částečně pracovnímu tempu a také stresu, který prožíval kvůli svým bolestem hlavy. S lehkým úsměvem na tváři se nyní vydal do jídelny. Měl strašný hlad a navíc – jak mu doktorka kladla na srdce – musel striktně dodržovat pitný režim. Někdy se mu to dařilo, ovšem dnes viděl sklenici vody brzy ráno a poté už nebyl čas na nějaký režim.
V jídelně potkal Jacka se Sam. Seděli u jednoho stolu a o něčem si povídali. Jack vzrušeně vyprávěl – zřejmě ho to téma muselo zajímat - a všiml si, že i Sam je celá zaujatá. Hltala každé jeho slovo a zúčastněně kývala. Daniel si vzal jogurt, lžíci a láhev s vodou. Rozmýšlel se, jestli si má k těm dvěma přisednout. Nechtěl rušit jejich rozhovor, mohl být klidně i osobní. Navíc si nebyl jistý, jestli bude Jack jeho přítomností nadšený. Nakonec se ale rozhodl, že nemá cenu držet se stranou.
„Ahoj, vy dva,“ pozdravil je a podíval se přes brýle.
„Ahoj Danieli,“ odpověděla Sam s úsměvem.
Jack nic neřekl ani nepokývl hlavou. Daniel zaváhal, jestli to byl dobrý nápad jít sem. Nechtěl teď ale couvnout, dal by tak Jackovi za pravdu, že něco provedl a utekl by zase jako malý kluk. Navíc se zdálo, že Sam o ničem neví. Posadil se tedy naproti ní, rozhodně to bylo příjemnější než se dívat do Jackovy zakaboněné tváře.
„Plukovníku, děje se něco,“ zeptala se Sam, protože jí jeho výraz nemohl uniknout.
Jack jen zakroutil hlavou, ale dál se nezúčastněně díval před sebe. Vlastně přemýšlel, co se děje. Něco mu muselo uniknout, něco se muselo stát. Není prostě možné, aby Daniel Jackson – ten potrhlý vědec a archeolog -, kterého znal už docela dlouho, byl takový bez důvodu. Musí si s ním v nějakou vhodnou chvíli promluvit! Předtím se ale poradí se Sam. Ona rozuměla lidem mnohem lépe než on a od té doby, co byli spolu, se v mnoha ohledech doplňovali. Radila mu s lidskými vztahy, když například měl oznámit týmům nepříjemnou misi a on jí zase podporoval, když šla navrhnout generálovi nový projekt. Celá dopoledne ji tajně držel za ruku v její laboratoři a vymýšleli spolu bláznivé plány do budoucnosti, až procestují celý vesmír a budou šťastnými důchodci, takzvaně v záloze – jak říkal Jack.
„Jacku,“ zeptal se náhle Daniel. „Kde je Smith?“
Jack měl chuť říct mu něco ostrého a to hned tady před Sam, ale nakonec se ovládl. Ničemu by nepomohl a lepší bude, když to potom vyřeší mezi čtyřma očima, jak plánoval.
„Poslali ho domů. Měl toho dnes dost,“ řekl proto jen.
Daniel jen kývl, a protože už dojedl, zvednul se a odešel.
„Jacku, co se děje,“ zašeptala Sam, aby ji nikdo neslyšel. Přece jen se cítila ještě trošku nesvá, když měla Jacka v práci oslovovat jménem. Zvyk je železná košile a ona byla radši, když v rámci neprozrazení jejich vztahu ho na základně mohla nazývat jeho hodností.
„Něco divného, Sam. Daniel se dnes popral s majorem Smithem,“ odpověděl jí Jack.
„Cože? Náš Daniel, že se popral? TENHLE Daniel,“ byla Sam překvapená. Čekala cokoli, ale tohle jí přišlo až moc neuvěřitelné.
„Jo, tenhle Daniel. Roztrhl jsem je od sebe a vysloužil si pak od Daniela „příjemnej“ rozhovor. Šel jsem za Smithem a to co mi řekl, je víc divný než samotnej Daniel. Prý se úplně v klidu bavili o misi, smáli se – když najednou Daniel začal šílet. Rozkřičel se na něj a začal ho urážet. Znáš Smithe – ten si nenechá nic líbit a pro slovo nejde nikdy daleko. Jenže Daniel tentokrát nešel daleko pro pěsti.“
„To je vážně zvláštní. Daniel a rvačka…,“ zamumlala Sam spíš jen tak pro sebe. Nešlo jí to prostě do hlavy.
„Chci si s ním o tom jít promluvit. Něco se přece musí dít. Co myslíš ty,“ zeptal se Jack Sam.
Ta kývla hlavou a rozhodně souhlasila s jeho nápadem zjistit, co se s Danielem děje.
„Tak abych pomalu šel. Než vyvede nějakou další hloupost,“ řekl po chvilce Jack a přestože měl strašnou chuť dát Sam pusu, udržel se, neutrálně jí mávnul a odešel.
Sam přemýšlela nad tím, co jí Jack říkal. Popravdě si nevšimla, že by se s Danielem něco dělo – měl jen mnohem víc energie a síly. Ale to jí připadalo spíše dobré. Když teď slyšela tu informaci o rvačce, nemohla to pochopit a nutilo ji to přemýšlet, co se může dít. Vlastně měla Daniela taky ráda. Nemohla říct, že by mu byla tak blízká jako Jack, ale znamenal pro ni dost. Nakonec myšlenky na něj zahnala, dojedla a vydala se do práce.

Jackovi netrvalo dlouho Daniela najít. Seděl v mužské šatně a hlavu si držel v dlaních. Opět ho přepadla ta zvláštní bolest hlavy. To ale Jack nevěděl. Přisednul si vedle něj a čekal, jak bude reagovat. Daniel si ho v první chvíli nevšiml, poté ale zvednul hlavu.
„Čau,“ řekl a pousmál se. Okamžitě mu to způsobilo další příval bolesti.
„Je ti něco Danieli,“zeptal se Jack, když si všiml úšklebku, při kterém Daniel stáhnul obličej do grimasy plné bolesti.
„Ne, už je to dobrý – jenom mě nějak zabolela hlava,“ usmál se Daniel, i když bolest stále neustávala.
„Danieli, já…chtěl bych si promluvit. Nerozumím, co to dneska bylo za výstup,“ začal Jack ztěžka.
„Jacku, nevím, co to do mě vjelo. Prostě se ve mně zvednul vztek a pak…nevěděl jsem, co dělám. Doufám, že Smith je v pořádku,“ začal vysvětlovat Daniel, ale do očí se mu nepodíval.
„Je v pohodě. Starosti mi děláš ty…Jsi si jistý, že se nic neděje? Kdyby jo – řekni mi to…,“nedal se Jack odbýt, prostě to z Daniela potřeboval vytáhnout.
„Jacku, já nevím. Nic se neděje, není ani co. Jen….“
Daniel zaváhal a Jack zbystřil.
„Danieli? Jen co?“
„No, občas mě bolí hlava. Přichází to nečekaně a pak to zase zmizí. Jsou to jen chvilkové stavy, ale je to dost nepříjemný. Asi pracuji až moc.“
„No, pokud to je jen tohle – tak to vyřeší dlouhý spánek a možná nějaký ten prášek. Ještě že o tom neví doktorka Fraiserová, ta by ti dala,“ rozesmál se Jack, když si představil, jak by Daniel dostal kázání.
Tomu ale zničehonic do smíchu nebylo. Bolest hlavy ustala, ale necítil se líp. Naopak jeho nálada se rapidně zhoršila.
„Jo Jacku, to je jasný. Promiň, ale chtěl bych být teď chvíli sám,“ řekl Daniel nevrle.
„No dobře,“ Jackův hlas zněl překvapeně. Nechápal, co se to zase děje, vždyť před chvílí bylo všechno v pořádku. Pokrčil ale rameny a chystal se k odchodu. Přesto se neubránil a ve dveřích se otočil. Měl potřebu Danielovi něco říct.
„Jo a Danieli – se Sam se to slušně rozjelo. Vlastně – jsme tak trochu pár. Ale pst,“ řekl a naznačil prsty gesto mlčení. Myslel si, že Daniela to potěší. Byl jeden z těch, co jim vždycky fandil. Místo radostné reakce se ale dočkal jen nic neříkajícího výrazu, ve kterém nedokázal číst. Pár sekund ještě počkal, co kdyby to Daniel jen hrál a pak propukl v radost. Ničeho takového se ale nedočkal. Zavřel tedy dveře a šel si po svých. Ani nevěděl, proč ho to napadlo, ale zamyslel se, jestli teď neudělal velkou chybu. Myšlenku na prozrazení ale raději rychle zahnal. Nemělo cenu si s tím lámat hlavu, navíc Daniel by nic takového neudělal, i kdyby se dělo cokoliv.

Daniel pořád ještě seděl v šatně, uplynulo už sice několik minut, co Jack odešel, ale on se pořád nemohl zvednout. Bublala v něm zlost a chystala se vybuchnout jako sopka. Nedokázal to pochopit, těm dvěma to přece vždycky tak přál. Ale teď, když se to stalo – měl zvláštní pocit. Možná to byla závist, protože on štěstí našel a zase ztratil. Nebo to byla žárlivost? Nesouhlas s pracovním vztahem? Důvodů mohlo být mnoho, ale on věděl, že to nemůže připustit. Nechtěl, aby ti dva byli spolu! Napadl ho ďábelský plán. Mnoho ďábelských plánů, jak je rozdělit. A třeba by si mohl Sam nechat pro sebe. Ušklíbl se při té myšlence, co by na to asi říkal Jack. Tak dlouho o ní básnil, svěřil mu city k ní a od té doby s ním Daniel prožíval veškeré mezní situace, které se odehrály. Jaké by mu teď bylo, vidět ji v náručí jiného muže? A navíc - zrovna jeho. Od té nehody na misi mu jeho přátelství nevěřil. Nebo aspoň byly chvíle, kdy takhle uvažoval. Většinou ty myšlenky zahnal, ale dnes mu nic nebránilo nechat je plně ožít. Vždyť to koneckonců byla pravda – Jack jeho kamarád nikdy nebyl. Choval se k němu vždycky tak povýšeně, díval se na něj jako na praštěného vědce, zatímco on byl ten silný voják, který vždycky všechny zachránil. Úplně zapomněl na to, že i on – Daniel – nese na misích velkou zodpovědnost a že mnohokrát se zasloužil o velké úspěchy. Už dál nemohl snášet cynické poznámky na svou osobu. A pokud mu chtěl ublížit, přesně znal jeho citlivé místo. Stačilo jen vymyslet dobrý a krutý plán. Úšklebek přešel ve spokojený úsměv. Daniel si založil ruce na prsou, zavřel oči a spokojeně si představoval, jaké to pro Jacka bude, až bude mít Sam on…

Jack šel po chodbě do své kanceláře a nemohl se pořád zbavit toho divného pocitu. Ať už se ho pokoušel zahnat, jak chtěl, nedařilo se a stále se vracel do jeho hlavy. Utopený ve svých myšlenkách si málem ani nevšiml Sam, která procházela kolem něj. Vlastně ho chtěla nechat projít, ale na poslední chvíli se přece jen dotkla jeho paže. Kdyby teď někdo šel kolem nich, jistě by si všimnul blízkosti toho doteku a té rozdílnosti oproti pracovnímu chycení. Nelámala si s tím ale hlavu. Viděla, že se něco muselo stát, když je Jack tak zadumaný. A chtěla vědět co se to vlastně děje. Chtěla stát při něm.
„Jacku…,“oslovila ho tiše, kdyby přece jen někdo prošel kolem nich, „stalo se něco? Chodíš tu jako tělo bez duše.“
Jack se konečně probral a všiml si Sam, jak ho drží a na něco se ho ptá. Zahřálo ho to u srdce, ale jakoby snad měl nějakou předtuchu, ho tam taky mírně píchlo. Bože, jak rád by si ji teď k sobě přivinul a už nikdy nepustil…
„Sam…cítím se divně…Daniel – je to někdo jiný. Takhle ho neznám. Navíc jsem možná udělal největší chybu svého života…,“ zazoufal si Jack a Sam už nikdo nemusel říkat, že je vážně zle.
„Pojď, půjdeme ke mně do laboratoře.“
Jack nic neřekl, jen ji následoval. Pustili se, procházeli totiž celkem zalidněnou částí budovy. Jack šel těsně za Sam. Nastoupili do výtahu, Sam stiskla tlačítko patra, kde měla laboratoř a výtah se rozjel. Po celou dobu jí Jack nic neřekl. Nemohla se už dočkat, až se zavřou v laboratoři a ona se konečně dozví, co jejího milovaného tolik tíží.
Jen za nimi zaklapli dveře, Jack se rozmluvil.
„Sam…Daniel je tolik jiný. Už to není ten člověk, kterého jsem znal. Je možná mnohem lepší v práci, ale – ty jeho výkyvy nálad. Nejdřív se zdá všechno být dobré, ale pak přijde něco, co tě úplně uzemní. Dalo by se říct, že mě od sebe odehnal, vyhodil. U všech ostatních by mi to bylo jedno, ale tohle je přece Daniel!“
Sam trpělivě naslouchala a snažila se pořádně vnímat obsah jeho slov. Jen přikyvovala, nechtěla ho vyrušovat. Když už se zdálo, že domluvil, zeptala se ho.
„Jacku, všechno to chápu a společně zjistíme, co s Danielem je. Ale pověz mi – jaká byla ta osudová chyba?“
Při té otázce jí zběsile tlouklo srdce. Představovala si, že se muselo stát něco, o čem se jí nezdálo ani v nejhorších snech.
„Já…řekl jsem Danielovi o nás. Myslel jsem, že bude rád… Ale…,“ dál už Jack neměl sílu cokoli říct. I on si v hlavě přehrával tragické scénáře, které rozhodně neměly dobrý konec.
„Jacku a ty si myslíš, že Daniel by toho mohl nějak zneužít? Vždyť Daniel nám fandil a vždycky…,“ zeptala se překvapeně Sam.
„Já vím, Sam. Jenže to byl ten starý Daniel, ten, kterého jsme znali. Ne – tohle…“
Tíha Jackových slov dopadla na ně oba a chvíli nebyli schopni ničeho…

Mezitím se Daniel v šatně probudil a vydal se ke kanceláři generála Hammonda. Musel realizovat svůj první plán. Nebo spíš jeho první část. Když došel na místo, zaklepal.
„Vstupte,“ ozval se generál Hammond a v obličeji se mu zračilo překvapení z nečekané návštěvy.
„Danieli, posaďte se. Potřebujete něco,“ zeptal se narovinu.
„Generále Hammonde,“ ošil se Daniel v židli, i když v tuhle chvíli to byl spíš připravený herecký výkon pro jeho velkolepou hru, „něco mě tíží, ale je to velmi nepříjemné o tom mluvit.“
Generál zpozorněl. Muselo se jednat o něco vážného!
„Mluvte,“vyzval Daniela k pokračování. Ten se znovu zavrtěl na židli, ale tentokrát už bez předstírání nechuti, spustil.
„Víte generále, asi byste měl něco vědět. Vztah mezi Sam a Jackem – už dávno není jen na pracovní úrovni. Ti dva spolu chodí…“
„Danieli,“ přerušil ho generál. Neměl rád donášení. A od Daniela to už vůbec nečekal.
„Generála, promiňte mi je to také nepříjemné. Ale já už je dál nemůžu krýt. Hlavně po té misi…,“naznačil Daniel cosi, a když viděl, že se generál nadechuje k otázce, ihned pokračoval. „Obávám se, že jejich vztah bude mít vliv na náš tým. Vždyť i na té misi – ztratili oba pozornost, chovali se jako nějací zamilovaní blázni a přivedli mě s Teal’cem do nebezpečí. A to já nemohu tolerovat!“
Až teď si generál uvědomil, na co Daniel naráží. A co bylo ještě horší, musel připustit, že má pravdu. Předpisy, které zakazovali spolupracovníkům mít spolu vztah, měly smysl. On to moc dobře znal – jak člověk může z lásky zhloupnout. Teď byl postaven před hotovou věc a musel ji nějak řešit.
„Děkuji, Danieli. Jsem vám vděčný za informace, a pokud byste mě teď mohl nechat samotného,“ naznačil taktně, že Daniel už může jít.
Ten nezaváhal ani na chvíli, zvednul se, rozloučil a zmizel ze dveří. Po těle se mu rozlil pocit, který byl velmi příjemný. Ano, měl pocit dobře udělané práce. Jeho ústa se rozšířila do úsměvu. Netušil, že v něm něco může vyvolat tak příjemný pocit. A už vůbec ne, že tím důvodem bude zrada jeho přátel…

Jacka a Sam vyrušil z rozjímání zvonící telefon. První kdo zareagoval, byl Jack. Chňapl po telefonu.
„O’Neill,“ ohlásil se a očekával, kdo bude na druhém konci.
„Plukovníku, okamžitě přijďte ke mně do kanceláře! A pokud někde potkáte Carterovou – nebo pokud je s vámi – ať přijde taky,“ozvalo se a ve vteřině začal telefon pouze pípat.
Jack tomu nemohl uvěřit. Byl to generál Hammond. Pěkně naštvaný generál Hammond, který mu prásknul s telefonem!
„Sam,“ začal, „asi máme problém. Máme oba přijít ke generálovi do kanceláře.“
Všiml si, že v očích Sam se objevil děs. A nemýlil se. Měla strach, co přijde. Nechtěla přijít o práci, nechtěla, aby o ni přišel Jack, ale také si neuměla představit ukončit ten vztah.
„Jacku…,“řekla potichu, ale víc nestačila dodat, protože v Jackovi se probudila ta stránka vojáka. Popadl ji za ruku a už jí táhnul ven. Chtěla něco namítnout, nedal jí ale šanci. Než se vzpamatovala, už běželi po chodbě směrem ke generálově kanceláři.
„Jacku,“ pokusila se ještě o poslední protest, ale cítila, že to nemá smysl. Jack byl pevně rozhodnutý to zvládnout a ochránit i ji. Nepouštěl její ruku, i když procházeli těmi nejfrekventovanějšími chodbami. Sam z toho měla zvláštní pocit, ale zároveň se jí i trochu ulevilo. Konečně se nebudou muset schovávat. Ano, tenkrát to byl její nápad a byla si jistá, že to zvládne. A taky se jí to doposud dařilo. Ale už tenkrát si byla jistá i tím, že se to bude časem zhoršovat a jednou už to prostě nezvládne. Naštěstí toho měla být ušetřena, protože prozrazení jejich vztahu už je nablízku.
Ke dveřím kanceláře se přihnali jako střela. Jack bez zaváhání zaklepal a byl natolik rozrušený, že i bez vyzvání vstoupil. Za sebou pořád táhl Sam. A tak tam stáli – oni dva držící se za ruku, udýchaní a bez vyzvání před generálem, který měl dnes rozhodnout o jejich osudu.
„Plukovníku, majore…,“začal Hammond a až teď si pořádně uvědomil, že ti dva se drží za ruce a tisknou se k sobě jak nachytaní puberťáci.
„Tak je to přeci jen pravda.“
„Pane… já… bych vám rád podal vysvětlení,“ chytil se šance Jack a věděl, že tohle musí zvládnout. Snažil se mluvit pevným hlasem.
„Tak prosím, plukovníku. Ale posadíme se na to,“ ukázal generál na židle a Jack se Sam se tedy posadili.
Jack začal vyprávět jejich příběh. Vynechával detaily, důležité bylo to, že se měli a mají rádi a že to nehodlají jen tak měnit. Vyprávěl to s city, ale přesto pevně, aby dal důraz na svá slova. Generál jen přikyvoval hlavou. Co měl říkat? Fandil jim už od začátku. Jako člověk. Jenže jako generál musel i on dodržovat určité normy. Nyní se v něm tyto dvě části praly a on sám byl zmatený. Možná víc než ti dva.
„Plukovníku, dobře to stačí…Ale povězte mi, co s tím mám teď dělat. Jsem váš vedoucí náčelník a moc na výběr nemám. Nejen vy – i já musím dodržovat pravidla. Tím, že jste je porušili vy, já bych měl taky. Ale netuším, jestli to zvládnu,“ začal Hammond svou řeč. „Ani nevíte, v jaké teď jsem situaci.“
„Pane,“ poprvé se osmělila také Sam, „ a nešlo by to nějak zařídit tam…nahoře?“
Odvážila se položit otázku, která ji už dlouhou dobu trápila. Přece – to musí jít nějak zařídit! Nemůže všechno být tak zlé. Nebo snad ano?
„Majore, abych byl upřímný, není to vůbec jednoduché. Poslední takový případ ani nepamatuji. Ale můžeme to zkusit. Možná byste dostali nějakou výjimku.“
Sam zasvítilo v očích. Tak přece jen je nějaká naděje, že ona a Jack spolu beztrestně budou a bude o tom vědět celý svět. Generál si toho všiml. Musel ji ale okamžitě znovu zklamat, protože jí nemohl dávat falešné naděje!
„Nebude to ale vůbec lehké. Je možné, že to nevyjde, Sam,“ oslovil ji jménem, protože tentokrát mu to přišlo vhodnější. Jejich rozhovor už byl osobního rázu.
„Já vím,“ hlesla Sam, ale někde v duchu nepřestávala věřit. Vždyť oni si zaslouží dobrý konec!
„Můžete jít,“ řekl generál. Neměl už náladu je trápit dál nebo z nich tahat jakési rozumy. Všechno již věděl a teď mu zbývalo to nejtěžší. Obhájit je v Pentagonu a dát jim šanci…

Daniel nervózně přešlapoval před pánskou šatnou. Snažil se vypadat nenápadně, ale moc se mu to nedařilo. Chtěl vidět Jacka, jak přiběhne celý zničený a vypláče se mu na rameno, jak je svět zlý, protože on se Sam nikdy nebude. Jak by si to užíval! Vidět ho na kolenou, být svědkem jeho zhroucení nebo dokonce vyhazovu! Takhle si to vysnil. Ani netušil, jak je daleko od pravdy. O to větší pak bylo jeho překvapení, když se naproti němu vynořil rozjařený pár. Oči mu málem vypadly z důlků. Párkrát mrkl, jestli si to jen nepředstavuje, ale byla to skutečnost! Byli to Sam a Jack – šťastní, jak je snad nikdy neviděl.
„Jacku… Sam,“řekl a překvapení v tenhle moment nemusel hrát.
„Danieli. Tak už se to o nás ví,“ řekl Jack a na ústech vykouzlil bezstarostný úsměv plný spokojenosti. A hlavně naděje.
„Be…bezva,“vykoktal Daniel.
Sakra, něco nevyšlo, pomyslel si, ale snažil se nedat na sobě znát, jak moc mu to vadí. Přece jen by to asi nevypadalo dobře.
„Tak se měj,“ pozdravila ho tentokrát Sam a odešli pryč.
Daniel zůstal stát jako ochrnutý. Byl to pro něj šok. Tohle nečekal. Tak tedy jeho plán nezabral. Rychle se oklepal, nehodlal se příliš dlouho trápit prvním neúspěchem. Naopak – pomyslel si, že ti dva škodí sami sobě. Za použití generála to bylo přece jen míň bolestné, než byla druhá fáze jeho plánu…Zklamání Daniela opustilo a do žil se mu vlila nová energie. Musel vše dokonale promyslet a to potřebovalo značnou bdělost mysli. Po několika minutách měl vše dokonale naplánované, teď musel počkat jen na správnou chvíli.

„Jacku…kdo myslíš, že to mohl generálovi vyzradit,“zeptala se Sam.
„Nevím, nikdo jiný kromě nás dvou o tom nevěděl. Tedy ještě…,“zatajil dech, aby vůbec mohl vyslovit to jméno, „ještě Daniel.“
„Myslíš, že to byl on? Ale vždyť je to náš přítel. Ne, Jacku, to se mi nezdá…“
Sam se snažila vymýšlet různé jiné varianty – že je někdo viděl nebo slyšel. Nebo dokonce sám generál. Ale snažila se vlastně přesvědčit jen sama sebe. Ve skutečnosti totiž i v ní sílil pocit, že Daniel je již dávno někým jiným a v tomhle prozrazení má prsty. Nakonec ale mohli být rádi! Teď stáli před hotovou věcí, měli tu problém, který si přímo žádal řešení. Bylo na nich, jak se k němu postaví a jak to celé nakonec dopadne. A koneckonců – chuti dotáhnout do zdárného konce (pro ně začátku) měli dost…

O 2 měsíce později

Daniel stále vyčkával. Nechtěl svůj plán uspěchat. Zatím se ti dva chovali jako hrdličky, ale on věděl, že jednou přijde ten moment, který bude jeho chvílí. Znal je oba až moc dobře – věděl, jak je Samantha hrdá a Jack tvrdohlavý. Z dob, kdy si ještě rozuměli, znal jejich slabá místa a dokázal je využít tak, jak potřeboval. Moc se s nimi už nepřátelil. Se Sam se snažil udržovat aspoň pracovní vztah, vykládal jí o nových technologiích a choval se k ní stále mile. Potřeboval ji mít nakloněnou, až ji bude potřebovat. Jackovi se úplně vyhýbal. Pokud se potřebovalo něco vyřídit, omlouval se a nechal si vyřizovat informace po Teal’covi. Mise SG-1 se konaly čím dál méně. Vždy se objevil nějaký problém. Hammond si ho k sobě už několikrát volal, ale Daniel se z toho dokázal vykroutit. Poslední výmluvou, kterou použil, byla šikana ze strany plukovníka. Generál mu to nechtěl věřit, ale Daniel vše chytře zahrál. Prý se Jack od někoho dozvěděl, že to byl on, kdo prozradil jeho vztah se Sam a teď se mu mstí. Daniel má strach, že by se mu na misi mohlo něco stát. Co jiného zbývalo Hammondovi, než jen chápavě pokyvovat. Nezdálo se mu to – ať už byl O’Neill jakýkoliv, nikdy by snad nenechal ve štychu svého spolupracovníka. Na druhou stranu, ale musel uznat, že s jeho a Saminým vztahem měl dost problémů a vysvětlování nejen jemu, ale i v Pentagonu. Mohlo ho to namíchnout. Navíc – proč by mu doktor Jackson lhal? Vždyť do nedávné doby byli s O’Neillem nejlepší přátelé… A tak Daniel v klidu proplouval životem a jako pavouk tkal sítě své pomsty…

Sam se k Jackovi nastěhovala. Měl moc hezký dům a ona se u něj cítila dobře. Chtěla s ním být každou vteřinu, užívat každého momentu. Proto, když jí nabídl, aby se k němu přestěhovala, nezaváhala ani sekundu. Teď spolu trávili opravdu spoustu času – nejen doma, ale samozřejmě také v práci. Troufli si říct, že to jejich výkony ale nijak neovlivnilo. Výsledky měli pořád výborné. Mnohokrát to museli dokazovat v různých zprávách a protokolech, museli se s nimi dostavit až do Pentagonu. Každý je chtěl nachytat. Chtěl potvrdit správnost starých předpisů a zakroutit hlavou že „ne, takhle to přece nejde. Vidíte!“. Ale nedařilo se. Ani jednou neselhali. Měli ze sebe dobrý pocit. Jediné, co je mrzelo a možná jim i trochu vrtalo hlavou, byla neúčast Daniela. Cítili sice, že se změnil – ale bez něj už to nebyla ta pravá SG-1. Chyběl jim. Jak v práci, tak v osobním životě jako výborný kamarád, kterého vždy měli…Zůstalo v nich jakési prázdné místo…

„Jacku, tak kde jsi,“ zavolala dost nervózně Sam, protože Jack už deset minut obýval koupelnu. „Přijdeme pozdě.“
Nervózně se podívala na hodinky. Dnes se opravdu neprobudila s dobrou náladou. V noci se jí zdály noční můry, budila se po velmi krátkých intervalech vždy úplně zalitá potem. Teď ji bolela hlava a byla nervózní. Naopak Jack, který spal jako mimino, měl dnes svou vtipkovací náladu. Deptal ji tím.
„Jacku,“ zavolal naposledy.
„Už jdu, už běžím,“ zaslechla jakoby z dálky a ve chvilce se vyřítil z domu Jack. Urovnal si límec na košili a rozběhl se směrem k autu.
„No konečně,“ oddechla si Sam, ale v jejím tónu bylo pořád slyšet rozhořčení.
„Ale no tak. Byla to jen chvilka,“ řekl Jack a omluvně se usmál.
Hned mu však došlo, že tímto si ji dnes neudobří.
„Sakra…to už je tolik,“ vyděsil se náhle, když se čirou náhodou podíval na hodinky. V Sam to začalo vřít.
„Říkala jsem ti to,“ zamumlala si pod fousy, ale byla si jistá, že ji Jack musel slyšet.
Ten neváhal ani chvilku, nastartoval a rozjel se jako šílenec. Sam se polekala.
„Sakra, Jacku,“ křikla.
Nezpomalil ani nic neřekl, prostě jen jel dál.
„Jacku! Zpomal! Nechci se zabít,“ rozkřikla se znovu Sam.
To pro změnu namíchlo Jacka.
„Sam, co ti to sakra je? Předtím jsi tak spěchala.“
„To ano, ale spěchala jsem na tebe! Kdybys netrávil tolik času v koupelně, mohli jsme jet normálně. Teď tu jedeš jako nějaký sebevrah,“ pokárala ho a raději se chytla madla na dveřích auta.
„Sam, uklidni se. Řízení zvládám. A v práci budeme včas,“ pokusil se jí to Jack rozumně vysvětlit, ale neuspěl. Neunikl mu její nesmlouvavý téměř až uražený výraz, jak od něj odvrátila hlavu a raději se dívala z okénka ven. Chtěla ji pohladit po noze, přiblížil k ní ruku, ale okamžitě zareagovala. Prostě ho od sebe odstrčila!
„To nemyslíš vážně,“ zabručel Jack, i když mu bylo naprosto jasné, že nedostane žádnou odpověď.
Po zbytek cesty už spolu nepromluvili. Sam zarytě mlčela a Jack se nehodlal snížit k tomu, aby se jí vnucoval. Doufal, že ji to přejde. Když ale dojel před komplex budovy a zaparkoval, Sam okamžitě vystoupila, práskla dveřmi a než stačil cokoli udělat, byla pryč. Jackovi bylo jasné, že tenhle den bude stát za nic.
Když všichni dorazili, převlékli se a připravili, sešli se v zasedačce. Měla se projednávat další důležitá mise – velmi nebezpečná. Tentokrát dorazil i Daniel. Nemohlo mu tedy uniknout, že Sam a Jack se na sebe ani nepodívají, natož aby spolu promluvili. Začalo mu docházet, že to, na co se připravoval tolik týdnů, je tu. Vyměnil si místo s Teal’cem a zasedl vedle Carterové. Ani si ho nevšimla, hleděla kamsi do prázdna.
„Ahoj Sam,“ pozdravil ji proto první.
Probrala se a s úsměvem mu odpověděla. Poté se s ním dala do řeči. Nešlo o nic závažného jen normální věci. Jak se má, co vlastně dělá a kdy se naplno vrátí do SG-1. Daniel jí všechno rád zodpověděl a ze slušnosti se jí také zeptal na podobné otázky. Viděl, že se jí špatně mluví, především na otázku jak se má, se jí odpovídalo moc špatně. Snažila se to sice maskovat, ale moc se nedařilo.
„Sam ale copak? Zdáte se mi dnes nějaká zamlklá a zamyšlená,“ řekl Daniel. Prozatím to znělo zcela nevinně.
„Ale já…“
Sam si byla jistá, že na ní je vidět její špatná nálada. Každý přece musel vidět, že ji Jack přímo ignoruje a ona mu to oplácí stejnou mincí. Ale teď se snažila rychle si něco vymyslet, uklidnit Daniela nějakou promyšlenou lží. Nedostala ani šanci si odpověď pořádně promyslet.
„Sam, nic mi nemusíte říkat. Chtěl jsem se jen zeptat, jestli byste odpoledne nebo večer se mnou někam nezašla.“
Sam zůstala úplně v šoku. Takovou nabídku nečekala. Jindy by ji s díky odmítla, ale dnes ne. Měla Jacka prostě plné zuby! To jak se ráno zachoval…Zakroutila hlavou, ale pak si uvědomila, že viditelně – ne jen ve své hlavě. Podívala se na druhou stranu stolu na Jacka. Čekala nějakou reakci. Aspoň jeden pohled. Jeden jediný odmítavý pohled a řekla by Danielovi ne. Ale Jack se na ni ani nepodíval. Možná ho neslyšel, napadlo ji. Už chtěla odmítnout, když vtom se Jack na ni tak ošklivě podíval. Viděla v tom pohledu výčitku a to jí dodalo odvahu k tomu udělat jedno důležité rozhodnutí.
„A víte co Danieli…ale ano půjdu s vámi. Tak večer,“konečně odpověděla a řekla to dost nahlas, aby tentokrát slova neminula Jackovy uši.
Jack sebou trhnul. Co to má znamenat, zeptal se sám sebe a po čele mu vyrazila krůpěj potu.
„Jacku, nepůjdeš s námi,“ neodpustil si Daniel jízlivou poznámku. Věděl, že odmítne. Ale nedalo mu to, aby ho nepopíchnul. Jack se kysele usmál a zamumlal cosi, co znělo jako „ne“.
Pak začala porada.
Po skončení se všichni rozešli na svá pracoviště. Jen Jack se tentokrát loudal. Nakonec v místnosti zůstal sám. Dál seděl v křesle a snažil se uklidnit. Zavíral a otvíral oči, mnul si spánky. Proč jen je Sam taková? Musí si tak tvrdě stát na svém, i když ví, že ubližuje oběma. Ale nepoleví. To věděl, na to ji znal dobře. Nakonec si tedy řekl, že ještě chvíli počká a pak se vydá na cestu usmíření.

Daniel využil jeho nepřítomnosti a zrealizoval druhou část svého plánu. Byl tak rád, že mu vše vychází. Vše mu hrálo do karet. Připravil na kus papíru vzkaz – „Jacku, sejdeme se večer. Lisa“ a položil ho pod stůl v Jackově kanceláři. Vypadalo to, že spadl. Zároveň nebyl tolik na očích, aby si ho Jack nevšiml, až vejde dovnitř. Daniel si ale byl jistý, že pozorné Carterové neunikne. Na bílou košili, kterou si Jack pověsil na věšák, nanesl trochu rtěnky – půjčil si ji od jedné kolegyně. Stačila výmluva, že si našel novou přítelkyni a tenhle odstín se podle něj k ní hodí, tak se chce zeptat, jestli se líbí i jí. Jako dárek k narozeninám. Po přípravě kulis si ode dveří vše prohlédnul a tiše odešel. Byl připraven na velké divadlo…
Přesně tak jak Daniel předpokládal, Jack přišel a ničeho si nevšiml. Sednul si na židli, chvíli ještě otálel a pak vytočil číslo do laboratoře Sam.
„Majore Carterová, přijďte ke mně,“ řekl jen do sluchátka, vyčkal si na odpověď a zavěsil.
Sam se lekla toho oficiálního tónu. Vždyť oni si už při osobních hovorech říkali jménem! Až teď jí došlo, že to možná přehnala a byl čas, aby i ona přiznala svou chybu. Byla připravena Jacka poprosit za odpuštění. Uvědomila si, že on stojí za to, aby jednou byla pokorná. A naopak že jedna malá rozepře nestojí za ztrátu takového člověka. Do jeho kanceláře se doslova přihnala. Zaklepala, počkala na výzvu a pak vstoupila.
„Plukovníku…,“řekla tiše. Ještě chtěla hrát tu hru, se kterou Jack přišel. Doufala, že on to už nevydrží.
„Sam…sedni si prosím,“ polevil Jack. Nemohl se dívat na ten její ustrašený výraz. Raději se před ní poníží.
Sam ještě ani nedosedla, když si všimla čehosi bílého válejícího se na zemi. Sklonila se a zdvihla to. V naivní myšlence, že jsou to Jackovy poznámky. Nešťastnou náhodou k sobě lístek obrátila popsanou stranou. Nechtěla si text číst, špehování nebyla její parketa. Ale když ta slova ji tak praštila do očí. „…sejdeme se večer, Lisa…“ stálo tam. Sam mrkla. A znovu. Měla pocit, že se jí to všechno musí zdát. Ne tohle není realita! Ale pak slova přečetla nahlas a najednou měla důkaz, že opravdu jsou. Hodila vzkaz před Jacka a stáhla se do sebe. Zabořila se do židle a ruce překřížila na prsou. Tak proto si ji sem zavolal? Čekala nějaké vysvětlení.
Jack nejprve nevěděl, co se děje. Ale když si přečetl text, došlo mu, o co jde. Jediné, co mu nedocházelo, bylo, kdo ten vzkaz napsal a proč.
„Sam,“ řekl rychle.
„Co? Chceš mi zase lhát,“ vykřikla na něj, odhodlaná zjistit pravdu.
„Sam, já ti nikdy nelhal! Nevím, co to je a kde se to tu vzalo…,“Jack mával zmateně rukama, v očích udivení.
Sam by mu to možná i uvěřila. Takhle opravdu vypadal, když nevěděl, co se děje. Jenže pak přišel další zlom. Jen na okamžik se otočila a v momentu zaostřila na límec Jackovy košile. Ten červený flek upoutal její pozornost. Ona přece rtěnku nepoužívá…Vstala, došla k věšáku, prudce košili strhla a hodila ji před Jacka stejně jako předtím ten vzkaz.
„Chceš mě dál tahat za nos,“rozkřikla se tentokrát mnohem hlasitěji.
„Sam…,“ hlesl Jack netušící, co se to děje.
„Odteď jen major Carterová,“řekla pevným hlasem, přestože měla slzy na krajíčku.
Otočila se na patě a odcházela pryč. Než se Jack vzpamatoval, zaklaply za ní dveře.
„Sam! Sam,“ ozýval se jen zoufalý křik, ale nikdo neodpověděl, ani nepřišel.

„Sam, co se děje,“zeptal se Daniel, když mu na chodbě do náručí téměř vlétla křehká blondýnka.
„Danieli…Jack…on…,“ vzlykala Sam a snažila se ze sebe dostat větu dávající smysl. Nešlo to. Byla jak zblázněná. Nemohla zastavit příval slz. Jack…on…
„Sam uklidněte se… no tak,“ řekl Daniel a přivinul ji k sobě ještě blíž.
Bylo to pro něj vzrušující cítit ji takhle blízko, vstřebávat její teplo. Přimkla se k němu, i když věděla, že by neměla. Ale teď nemohla jinak! Jack ji tolik zklamal! Byl jí nevěrný… Ta žena, ten vzkaz, ta rtěnka…Jen si s ní hrál! Pokaždé, když jí další a další myšlenka vyplouvala z hloubi duše, udělalo se jí hůř a její tělo se roztřáslo pod návalem bolesti. Nenáviděla ho! A přitom tolik milovala… Rozeštkala se ještě silněji.
Jack si to mezitím rázoval po chodbě a hledal ji. Musí se to vysvětlit! Všechno se objasní a oni budou zase spolu. Už zdálky uslyšel pláč a vzlyky. Šel tedy tím směrem. Zvuky ale najednou ustaly. Znervózněl, šel ale dál tímto směrem. Objevil se za rohem…
Daniel slyšel kroky. Došlo mu, kdo to asi je. Uklidnil tedy Sam, něco plácl, aby přestala plakat. Čím více se kroky přibližovaly, tím napjatější byl, až najednou byly tak blízko…
To, co Jack uviděl, mu málem zlomilo srdce. Sam a Daniel…v objetí…A oni…oni se líbají!!! Ne, to snad není možné, zaskučel Jack a z jeho hrdla se náhle vydral tichý vzlyk.
Sam byla v šoku. Daniel se na ni zničehonic vrhl a začal ji líbat. Bránila se, tloukla ho pěstmi, ale nedal jí šanci. Chytil ji tak pevně, úplně ji sevřel. Neměla nejmenší šanci. Až pak - po těch nekonečně dlouhých sekundách - zaslechla tichý vzlyk. Najednou se v ní zvedla vlna síly a ona od sebe Daniela odstrčila. Měla pocit, že pod tím tlakem odletí, ale nakonec to vypadalo jen jako jemný náznak odstrčení. Otočila se a spatřila Jacka! Stál tam přikovaný jako socha s výrazem kamene. Jen…ty dva sotva viditelné potůčky slz, co mu proudily z očí, prozrazovaly, že je člověkem.
„Jacku,“ řekla Sam a náhle zapomněla na scénu, co se před chvílí odehrála. Vymanila se Danielovi úplně a rozeběhla se k Jackovi. Ten ji ale nemilosrdně odstrčil a pevnými kroky si to namířil k Danielovi. Za opravdu nepatrný okamžik dopadla Jackova pěst na Danielův obličej. A pak už Sam ani nevěděla, jak se to semlelo. Ti dva se prali jako o život. Pěsti lítali, adrenalin se zvyšoval a ona tam seděla s odřenou rukou na zemi jako hromádka neštěstí. Už nevěděla, co má dělat, tak prostě jako o život začala volat o pomoc. Seběhlo se pár mužů, vojáků a ty dva od sebe rozdělili. Sami jistě schytali pár ran, ale bylo to mnohem schůdnější řešení než nechat ty dva prát se dál. Sam jako poslední viděla, jak Jacka drží dva muži a on kolem sebe kope jako divoké zvíře – pak omdlela.

„Sam, tak co, jak vám je,“ zeptala se doktorka Fraiserová, když se Sam konečně probrala.
Sam nejprve netušila kde je, ale pak se jí všechno vrátilo. Do očí jí opět vstoupily slzy.
„Omdlela jste, vzpomínáte si na to,“ ujistila se raději doktorka, protože Samina rekce ji nijak nepotěšila, i když věděla, s čím souvisí.
„Ano…jistě…,“odpověděla jí Sam a své tvrzení potvrdila lehkým úsměvem. Vzápětí se ale neubránila zvědavé otázce.
„Doktorko…jak je Jackovi?“
Ani si nevzpomněla na Daniela, jak je jemu. Myslela jen na svého Jacka. I když, jestli byl ještě její…
„Jde to, Sam. Daniel je na tom mnohem hůř. Rozsekl mu obočí, má pár šrámů na hlavě i po těle. Ale mohl dopadnout ještě mnohem hůře,“ rozpovídala se doktorka. Sam ale vytušila, že jí neřekla vše.
„Doktorko? Děje se ještě něco,“ zeptala se.
„No…na něco jsem přišla. Ale raději bych s tím počkala až na poradu. Až vám všem bude lépe,“ dodala a odešla se podívat na další pacienty.
Jack už nemusel ležet, proto jen seděl na ošetřovně v druhém patře. Vedle něj ležel Daniel a spal. Jack přemýšlel, co se to poslední dobou děje. Proč je všechno takové? Tak špatné…A v poslední řadě Daniel – měl chuť ho zabít a možná by se mu to i povedlo, kdyby ho nezastavili.
Do místnosti vstoupila doktorka.
„Tak plukovníku, jak vám je,“ zeptala se, ale neuniklo mu, jak se na něj podívala.
„Fajn,“ zamručel proto jen. Nebyl si vědom, že by něco provedl. Pokud by tu někdo měl být naštvaný, tak je to právě on!
„Máte velmi příjemnou náladu, jak vidím,“ rýpla si doktorka a zkontrolovala Daniela.
Měla mlčet, ale neodpustila si tu poznámku, která se jí drala z úst.
„Možná byste se měl jít podívat za Sam. Leží dole na ošetřovně.“
„Cože,“ téměř vykřikl Jack, kterého tato věta probudila z apatie.
„Omdlela. A také má naraženou ruku. Příště do ní raději nestrkejte,“ řekla doktorka jízlivě.
„Co…cože,“ zeptal se Jack a náhle se mu v mysli vyjevil ten obrázek, jak Sam k němu jde a on do ní strčí. Myslel si, že to bylo jen jemně! Nechtěl jí nijak ublížit! Proboha co to jen udělal…
„Tak jak slyšíte. Leží v prvním patře,“ naznačila mu a rozhovor tímto ukončila. Poté vyšla ze dveří.
Jack si lehnul na ustlanou postel a byl vnitřně rozháraný. Má tam jít? Omluvit se jí? Ale ne, nechtěl ji ani vidět. Vždyť mu byla nevěrná! S jeho nejlepším přítelem…Jenže on jí ublížil! Napadl ji…Bylo to k nevydržení, až se nakonec opravdu zvedl a vydal se do prvního patra.
Když vešel do pokoje, hned uviděl spící Sam. Byla jako andílek. Pomalu se k ní připlížil a bránil se tomu bodnutí u srdce. Přisedl k ní. Opravdu vypadala tak nevinně. Bylo mu líto ji budit, tak ji jen pohladil po ruce, která byla ovázaná obinadlem, a zvedl se k odchodu. Najednou ale Sam otevřela oči,
„Jacku, počkej,“řekla tiše. Nedělalo jí to žádné problémy.
„Sam…,“odpověděl jí Jack a vrátil se na židli. Oči měl provinile sklopené k zemi.
„Já…je mi líto…ta ruka…Nechtěl jsem…promiň,“ nedokázal skrýt svou lítost.
„To je v pořádku,“ řekla Sam. Chtěla mlčet, ale najednou jí to přišlo jako vhodná chvíle na vysvětlování.
„Jacku, možná mě nechceš poslouchat, ale to…co si viděl. Daniel se na mě vrhnul. Držel mě jako v řetězech, nemohla jsem se vymanit. Nikdy bych tě nepodvedla. Věř mi,“ řekla prosebným tónem a dodala: „Já ti taky věřím.“
Jack nevěděl, co má dělat. Nabízí mu důvěru výměnou za tu jeho. Jenže on je přece viděl…
„Sam…“
„Ne, Jacku, nic neříkej. Daniel se změnil, říkal jsi to a já teď vím, žes měl pravdu. Doktorka Fraiserová mi ale řekla něco, co mě znepokojuje – prý něco zjistila. Něco zvláštního, co nám prozradí až na poradě. Jacku – pomoz mi vstát a jdeme,“ zavelela, jakoby snad ona byla velící důstojník.
„Ale…můžeš vstát,“ zeptal se Jack vyděšeně. Neměla by radši ležet? Sakra…uvědomil si, jak moc mu na ní záleží. I přes ten dnešek.
„Jistě, nejsem zas taková chudinka. Bylo to jen omdlení,“ usmála se Sam a za chvíli už stála na nohou. Po cestě potkali doktorku Fraiserovou, která jí vyhubovala, ale nakonec společně s nimi došla ke generálovi.
„Našla jsem něco velmi zajímavého. Když jsem Daniela ošetřovala, zaměřila jsem se na hlavu. A na krku jsem při vyšetřeních našla malou dírku. Nemůže být od injekce. Muselo to být něco většího – něco jako šíp nebo šipka. Nechala jsem mu udělat testy a má v krvi jakousi látku, která mu proniká do mozku. Myslím, že si to s sebou přinesl jako dárek z té planety, kde na vás stříleli,“ vysvětlovala doktorka Fraiserová.
„Je tedy možné, že tohle způsobilo jeho chování v posledních měsících,“ zeptala se zvědavě Sam.
„Ano, je to dost pravděpodobné. Jeho problémy začaly od té doby, je to nějaký neurotoxin, jak jsem zjistila. Je tedy možné, že to z velké části ovlivnilo jeho myšlení,“ odpověděla jí doktorka. Hned o okamžik později, ale musela spěšně odejít. Na ošetřovně se vyskytl jakýsi problém.
Když se Janet po deseti minutách vrátila, vypadala ustaraně a také vystrašeně.
„Co se děje, doktorko,“ zeptal se generál Hammond.
„Daniel se vzbudil a začal demolovat ošetřovnu. Musela jsem ho uspat silnými léky,“ povzdychla si doktorka, ale pokračovala v mluvení. „Jak vidíte, jeho stav se zhoršuje. Přestává ovládat svoje emoce. Je jako časovaná bomba.“
„A existuje nějaký lék,“ promluvil tentokrát Jack.
„Nejsem si jistá. I když možná na té planetě…“
„V žádném případě,“ ohradil se Jack. „Tam už mě nikdo nedostane! Copak jste mě neslyšeli, když jsem říkal, že nejsou MOC přátelští? Navíc proč bych ho měl zachraňovat zrovna já? Myslím, že jsem si kvůli němu vytrpěl dost.“
To z něj promluvila mužská ješitnost.
„Ale Jacku. Víš moc dobře, že to nebyl Daniel. Bylo to něco v jeho hlavě,“ oponovala mu Sam. „Přece chceme zpátky toho starého Daniela. Nevím jak ty, ale já do toho jdu.“
Jack si povzdychl. Jakoby neměli svých problémů dost. Jakoby jich už nebylo dost. A teď si budou přidělávat další.
„No dobře…Půjdeme na tu milou planetu a získáme lék na to Danielovo šílenství,“ zamumlal Jack.
„Děkuju, Jacku,“ pošeptala mu Sam a na místě vlepila malou pusu.

A tak už za dva dny , když se Sam zcela zotavila, stáli i s Teal’cem před bránou, připraveni na misi. Jack si stále něco mumlal, ani se nesnažil skrývat svou nechuť. Ale i tak – nehodlal vycouvat. Možná doufal, že se vrátí ten starý Daniel, jeho přítel…
„Zadávám adresu,“ řekl Siler a zámky začaly zapadat.
Objevila se červí díra.
„Můžete,“ řekl generál do mikrofonu a sledoval, jak trojice lidí zmizela.

„Tak jsme tady,“ řekl Jack, když doslova vypadli z červí díry.
„Jdeme,“ ujala se slova Sam a vydala se ihned dopředu.
Jack jen protočil panenky. Za ty dva dny se dalo vše mezi nimi do pořádku, vše si vysvětlili. Přesto se nemohl zbavit pocitu, že se to té záchrany Daniela nějak moc položila! Nejradši by ji teď viděl v posteli, jak odpočívá a ne jak se tu honí se zbraní v ruce za nějakým lékem.
„Tak pojď, Teal’cu,“ řekl a měli oba co dělat, aby běžící Sam doběhli.
Cestu znali, nemuseli se tedy ničeho obávat. Kmen bydlící na této planetě neoplýval přílišnou strategií ani technologií, sklopili tedy zbraně a soustředili se jen na cestu. Nejprve procházeli loukou, poté je přivítal hustý les. Prodírali se větvemi. Sam šla rychle, Jack za ní neustále nadával a Teal’c vše sledoval bez mrknutí oka. Nerozuměl těmhle divným lidským pocitům. Pro něj bylo nejdůležitější získat ten lék. Chtěl jen, aby mise byla úspěšná. Mohl těm dvěma něco říct, napomenout je – ale dál zarytě mlčel a kryl jim záda.
Jejich tempo bylo vražedné. Nezastavili se, nedělali pauzu. Každý z jiného důvodu – Sam chtěla zachránit Daniela, Jack už odtud chtěl zmizet a Teal’c se jim prostě jen přizpůsobil. Celkem dlouhou trasu, kterou by obvykle šli skoro celý den, tak zvládli za pár hodin. Hrálo jim do karet to, že místo již dobře znali a jeho okolí též. Před jakousi osadou, která se skládala z malých dřevěných domků, se zastavili a zpozorněli. Vesnička oplývala zvláštním klidem. To je na minulé misi uklidnilo. Avšak dnes už nebyli tolik naivní. Zůstali ještě chvíli schovaní za útvarem z mnoha kamenů a pozorovali obyvatelstvo. Na samém kraji společenství domků hlídalo několik mužů – měli v rukách zbraně a jistě byli připraveni je použít. Vyčkávali by takhle ještě mnohem déle, jenže čas nepočkal a oni lék nutně potřebovali. Navíc očekávání zázraku v tomto případě nebylo na místě. A oni to věděli. Byla to Sam, která první něco udělala. Odložila pistoli, za botu si zasunula malý nožík a ze zad sundala batoh s věcmi.
„Sam…Carterová…Co to děláš,“zeptal se nejistě Jack. Nebyl si jistý, jestli to, co vidí, je skutečné nebo se už nadobro zbláznil a fantazíruje.
„Jacku, promiň. Ale já už nemůžu čekat. Jdu to prostě risknout,“ usmála se na něj Sam, i když v jejím hlase bylo slyšet napětí, nervozita a vzrušení.
„To…ale nejde to. Já půjdu s tebou,“ začal zmatkovat Jack.
Nechtěl, aby ho opustila – byť i jen na chvíli. Byl si také vědom nebezpečí. Tolik se toho mohlo přihodit. I on položil batoh na zem.
„Ale Jacku. Neblázni. Víš, že sama mám mnohem větší šanci něčeho dosáhnout. Tak zůstaň tady a počkej, až se vrátím.“
Sam byla rozhodnutá. Pevně. Nemohl ji odradit. A tak jen Jacka políbila na tvář a vydala se směrem k domkům. Jack a Teal’c vše sledovali zpovzdálí.
„Klid, O’Neille. Zvládne to,“ snažil se Jacka uklidnit Teal’c. Něco mu říkalo, že právě teď jeho přítel potřebuje nějaká slova útěchy a podpory.
Jack se vděčně usmál. Úsměv to nebyl moc upřímný, ale lepší než nic.
Hned jak muži spatřili blížící se postavu, namířili na ni zbraně a vydali se k ní.
„Kdo jste! Kdo jste,“ křičeli jeden přes druhého.
„Jsem Samantha Carterová ze Země,“ odpověděla klidně Sam. Věděla, že nemá cenu dělat problémy.
„A…co chcete,“ ozvalo se již klidněji.
„Žádám od vás pomoc. Potřebuji lék,“ řekla Sam klidným hlasem.
Tři muži se na sebe zamyšleně podívali, pak však jeden z nich uhodil Sam pažbou jakési zbraně a ona se skácela k zemi.
„Teal’cu! Jdu tam,“ vykřikl v tu chvíli Jack a málem je prozradil.
Teal’c však zareagoval okamžitě a položil mu na ústa dlaň.
„O’Neille. Uklidni se,“ řekl potom a stáhl ruku zpátky ke svému tělu.
„Ale Teal’cu…Vždyť oni ji někam zatáhli. Jak můžeme vědět, co s ní provedou. Koukni se, co udělali Danielovi,“ zavyl Jack.
Teal’c mu však neodpověděl.
Sam se probudila o několik minut později. Cítila velkou bolest za krkem. Několikrát si krk jemně namasírovala rukou a poté si sedla. Seděla v nějaké místnosti. Vybavení nebylo nikterak luxusní – vlastně čítalo jen židle a stůl, jednoduchou postel s něčím, co vypadalo jako přikrývka. Světlo sem proudilo jen malým okýnkem na střeše. Sam se nejprve podivila divnému příbytku, ale nakonec v něm přece jen dokázala najít kouzlo. Vše působilo tak přirozeně. Měla pocit, jako by to bylo součástí té přírody, ve které ještě před chvílí stála. Zálibně si domeček prohlížela a napadlo ji, že by se v budoucnu nebránila koupi nějaké menší chaty někde u jezera. Hned ji také napadlo, že Jack by byl jistě pro. Mohl by tam rybařit a odpočívat.
Z bezstarostného snění ji vytrhl šramot ve dveřích,
„Ahoj,“ pozdravila starší ženu, která právě vešla dovnitř.
„Kdo jste a co chcete,“ opáčila však ona hned bez pozdravu.
„Jsem Samantha Carterová a přišla jsem vás požádat o lék,“ zopakovala Sam znovu, to co řekla již při prvním shledání.
„Vy po mně žádáte pomoc,“ vysmála se jí žena.
„No..nic jiného mi bohužel nezbývá,“ připustila Sam.
„Jak se opovažujete. Vtrhli jste na naši planetu, zničili, co se dalo a zabili naše lidi. Desítky jste jich odvlekli a zotročili je! Udělali jste z nás primitivy,“ rozkřikla se na ni žena.
„Prosím? My nikdy nic takového neudělali. Snažíme se přece planety a jejich národy chránit,“ snažila se vysvětlit Sam.
„Lžete,“ zaznělo jí však bolestně v odpověď.
„Ne, tohle opravdu lež není,“ trvala na svém Sam a v tu chvíli ji něco napadlo.
„Jak vypadali ti tvorové, kteří zotročili vaši planetu, jak říkáte?“
„Jako vy. Copak to nechápete,“ ušklíbla se žena a vypadalo to, že se chystá k odchodu.
„Počkejte. Nesvítily jim náhodou oči,“ zkusila to Sam.
„No, vlastně ano,“ otočila se žena zpět a když se lépe na Sam zadívala, musela přiznat, že opravdu vypadá jinak než ti vrazi a zloději. Neměla ty divné svítivé oči a na čele jí chyběl znak.
„Vy s nimi nemáte nic společného?“
„Ne,“usmála se Sam. „Naopak, bojujeme s nimi. Ale chápu vás – jsme si dost podobní. Nazýváme je Goaldi. A my jsme lidé.“
Žena se zaposlouchala do Saminy řeči. Sam jí vysvětlila, že už tu jednou byli, ale zřejmě došlo k nedorozumění a oni je napadli. Vyprávěla jí o Danielovi – o doktoru, který byl zasažen jakousi látkou a změnil se k nepoznání. Žena celou dobu jen pokyvovala hlavou. Snažila se dobře pochopit obsah slov té blondýnky.
„Tak tedy – mohu vám pomoci. Jsem ráda, že se vše vysvětlilo a teď naše planety snad získají vzájemnou důvěru. Omlouvám se za ten nepěkný začátek,“ zakončila jejich rozhovor a podala Sam ruku. Ta ji s vděkem stiskla.

„Teal’cu já tam jdu! Je tam už strašně dlouho,“ přerušil ticho Jack. Už půl hodiny nervózně přešlapoval na místě a díval se směrem k té chatrči, kam odvlekli Sam.
„Jak myslíš, O’Neille – ale mám pocit, že vše ještě zhoršíš,“ řekl Teal’c. Větu „mám pocit“ použil jen jako metaforu – obvykle nemíval žádné pocity.
Jack poznal, že to myslí vážně a raději si sedl na zem.
„Jestli ale do deseti minut nevyjde, jdu tam a všechno tam…,“mumlal si pro sebe.
Na jeho slova naštěstí nikdy nedošlo, protože znenadání Sam z jednoho domku vyšla. Naprosto v pořádku. Domluvila se s ženou – jmenovala se Thara - a ona jí jen došla pro lék. Podala jí ho a vysvětlila dávkování. Sam ji objala a rozloučila se s ní. Poté se rozběhla směrem ke zbytku týmu.
„Mám to,“ řekla vítězoslavně a zatřásla rukou, ve které držela malou lahvičku s jakýmsi roztokem.
„Skvěle Sam,“ pochválil ji Jack, „ a teď už padáme. A doufám, že se sem už nikdy nevrátíme.“
Poslední větu doplnil o jedno zaklepání, které mu projelo celým tělem.
„Omyl,“ usmála se na oplátku Sam, „myslím, že tu teď budeme pobývat celkem často.“
O’Neill vyvalil oči a snažil se vyzvídat.
„Teď není čas Jacku. Vysvětlím ti to později,“ odbyla ho ale Sam. Vydali se na cestu domů…

„Kód SG-1,generále,“ řekl Siler.
„Otevřete Iris,“ odpověděl mu vmžiku generál.
Iris se otevřela a červí dírou v klidu prošla trojice. Vypadali v pořádku a generál si všiml, že Sam v ruce nese malou lahvičku. Zaradoval se. Tak přece jen mise proběhla v pořádku!
Do místnosti s bránou okamžitě vběhla zadýchaná doktorka Fraiserová.
„Tak co, máte to,“ zeptala se.
„Máme,“ podala jí Sam lahvičku.
„Výborně, tak snad se nám vrátí náš Daniel,“ posteskla si doktorka a s vděkem lahvičku vzala. Vyptala se Sam na způsob aplikace a dávkování, načež spěšně odešla do ošetřovny. Tam Danielovi vpravila první dávku léku a upřímně doufala, že začne již brzy působit.
„Sam,“ přišel Jack ke své lásce a uchopil ji za ruku.
Sam mu stisk opětovala, ale nyní měla ještě nějaké pracovní povinnosti. Vysvětlila mu to tedy a odebrala se za generálem. Seznámila ho se situací na planetě, s nedorozuměním, které se stalo při jejich první návštěvě, a také navrhla pomoc lidem na této planetě žijícím. Generál ji pozorně poslouchal, byl rád, že získají dalšího spojence a že se o věci dozvěděl mnohem více. Pak ji ale propustil domů si odpočinout. Věděl, že v posledních týdnech toho zažila dost. Stejně jako zbytek jejího týmu.
Když Sam s Jackem dorazili domů, padli do postele a usnuli sladkým spánkem, který pohřbil starosti minulých dnů…

Epilog
Bylo to už pár týdnů, kdy se Daniel proměnil na toho hodného archeologa a moulu. Všichni si oddechli. Především on. Po podání celého léku totiž ztratil paměť – své „zlé“ období si prostě nepamatoval. Zděsilo ho tedy, když z vyprávění zaslechl, co prováděl. Mnohokrát se zastyděl a v tu chvíli vždy zčervenal jako rak. Došel se omluvit majoru Smithovi a doktorce Fraiserové za těžkosti, které s ním měla, omlouval se pořád. Nejvíce ho ale trápila záležitost s Jackem…a Sam. Nemohl pochopit, jak je mohl podrazit! Bolestně si uvědomoval, kolik problémů jim způsobil. A ta poslední věc s majorem Carterovou. Nemohl na to ani myslet, protože se mu vždy zatmělo před očima. Měl velký problém s Jackem a Sam komunikovat, dokonce se jim i snažil vyhýbat. Jednoho dne ho ale Jack zastavil na chodbě.
„Danieli,“ zavolal na něj, protože ten ho minul bez jakéhokoliv slůvka.
„Á…ahoj Jacku,“ odpověděl Daniel celý nesvůj.
Jacka to pobavilo.
„Snad se ještě netrápíš tím, jak si mi chtěl přebrat Sam?“
Zatímco Jack se smál, až se za břicho popadal – Daniel dál rudl.
„Jacku…já…,“nemohl ze sebe vysoukat větu.
„Ty si s tím vážně pořád děláš starosti,“ zatvářil se Jack překvapeně, „to ale nemusíš. Vše se vyřešilo a nakonec za to mohla ta…látka v tvojí krvi. Tak si s tím nelam hlavu.“
„Dobře,“ pokýval Daniel spokojeně.
„Teď by sis měl lámat hlavu spíš s něčím jiným,“ řekl Jack tajemně. „I přes to všechno, co se dělo v minulých dnech – jsi stále můj přítel, Danieli.“
„Jacku, děje se něco,“ vylekal se znovu Daniel a začal brunátnět.
„No…vlastně jsem tě chtěl poprosit, jestli mi půjdeš na svatbě se Sam za svědka,“usmál se šibalsky Jack a sledoval, jak jeho přítel omdlel a pomalu padá k zemi. V tu chvíli si byl naprosto jistý, že tohle je ten pravý a nefalšovaný Daniel…

KONEC!!!