Svatba

Sam se naposledy podívala do zrcadla a uhladila si šaty. Pramínek blond vlasů si jemně přehodila za ucho. Hlasitě vzdychla. Dnes se cítila jako na trní. Byla nervózní a celý den nedokázala v klidu sedět. Vždyť to měl být ten nejdůležitější den v jejím současném životě!
Měla spojit svůj život s Jackem – její životní láskou. Trochu s nostalgií si vzpomněla na den, kdy ji Jack požádal o ruku. Pomyslela si, jak ráda by ho prožila ještě jednou…

/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/
„Sam,“ ozval se zoufalý výkřik.
Neslyšela ho, neměla možnost, protože její tělo se bezvládně řítilo k zemi.
„Sam!“
Křik neustával a směrem k ní se rozeběhl šedovlasý muž s milou tváří a krásnýma hnědýma očima.
„Sam, Sam,“ nepřestával Jack opakovat její jméno, jako by si myslel, že jen to ji může probrat.
„Sam,“zašeptal a její hlavu si jemně položil do dlaní. Přitiskl k ní svou tvář a oči se mu začaly plnit slzami. Párkrát se pokusil zahnat je mrkáním, ale zcela bez úspěchu. Netrvalo dlouho a jeho první slza zkrápěla její tvář. Přestal křičet, ba i šeptat, neměl na to sílu. Jen k sobě tiskl toho křehkého anděla a někde v mysli se snažil potlačit myšlenku na to nejhorší. Uvědomoval si, že není moc taktické klečet tu nad jejím tělem, když v zádech jim byla tlupa divoce střílejících krvelačných Jaffů. Ale nemohl ji tu jen tak nechat! Nesměla padnout do jejich zajetí! Než si to uvědomil, stáli oba dva obklíčení jednotkou Goaldů, kteří na ně mířili tyčovými zbraněmi a cosi hlasitě křičeli. Pochopil, že má odstoupit a dát ruce nad hlavu. Ale nehodlal to udělat. Musel Sam ochránit. Za každou cenu. Jeho odhodlání po pár vteřinách přerušila tupá rána do týlu, která ho poslala k zemi.
Probudil se s bolestí hlavy, ale ta ho v nejmenším nezajímala. Teď potřeboval vědět, kde je Sam! Byl jako uzlíček nervů, měl pocit, že každou chvíli exploduje. Okamžitě rozpoznal kruhovou místnost v goaldské mateřské lodi. Nemohl na ni nikdy zapomenout, přece jen jejím návštěvníkem byl často. A když se pořádně rozhlédnul, spatřil v nejzazším koutku ležet Samino tělo. Dolezl k ní a vyčerpaně se vedle ní svalil. Stárnul a souboje mu dávaly zabrat čím dál víc. Nejhorší ovšem byly nečekané rány tyčovou zbraní do hlavy. Promnul si krk a zadíval se na Sam. Viděl, že klidně oddechuje. Spala. Byla skutečným andělem, křehkou květinou, o kterou chtěl už navždy pečovat. Vypadala, že je v pořádku, ale jistý si být nemohl. Lehce jí přejel rukou po zádech. Sam se párkrát ošila a pak hlasitě zívla. Zřejmě si vůbec neuvědomila, co se děje. Nebo si to nepamatovala? Je možné, že přitom pádu ztratila paměť? Jack se začal trápit spoustou otázek, na které mu stejně mohla dát odpověď jen ona. Naštěstí ani nemusela. Hned jak se totiž úplně probrala, poznala místo, kde je. Zprudka se posadila a zadívala se na Jacka.
„Jacku, jsme opravdu na mateřské lodi nebo je to jen další z mých snů,“zeptala se a štípla se do ruky.
„Je to pravda, Sam. A jak se cítíš,“zeptal se jí na oplátku Jack.
Sam se cítila celkem fajn, sice ji pobolívalo celé tělo – ale to nebylo nic vážného.
„Fajn, Jacku. Musíme vymyslet, jak se odtud dostaneme. Napadl tě už nějaký plán?“
Jack se zastyděl, když si uvědomil, že veškerý čas věnoval dívání se na ní a snění, namísto toho, aby vymyslel nějaký rozumný plán, jak se z téhle pasti dostat.
„No…,“začal, ale Sam to bylo hned jasné. Znala ho dobře a navíc v závislosti na posledních událostech jí došlo, co asi celou dobu dělal.
„V pořádku. Nevadí. Vymyslíme ho teď,“ navrhla okamžitě a společně se pustili do konzultace plánu na útěk.
Měli velké štěstí. Nedávno se jim totiž podařilo ukořistit opuštěnou mateřskou loď a mohli ji důkladně prozkoumat, tím pádem i zjistit její stavbu. Znali teď výborně každý centimetr z lodi a to jim dávalo relativně velké šance na útěk.
Sam chvíli něco počítala, mumlala si pro sebe a Jack z toho začínal být nervózní. Nechápal tohle vědecké mumlání a vždycky, když to Sam dělala, se cítil jako hlupák. Dnes to však musel vydržet – pro dobro věci.
„Sam,“ zeptal se jí, když zmlkla, „máme to?“
„Podle mých výpočtů jsme někde v zadní části lodi. Nabízí se nám dva nouzové východy. Jeden je v sektoru D, což je východně odsud a cesta je kratší. Druhou možností je východ v sektoru C – ten je sice o něco dál, ale jeví se mi bezpečněji. Nevede totiž kolem jakéhosi shromáždiště hlídek.“
Jack přemýšlel. Sam má pravdu – nemohou riskovat jít kolem místnosti plné Jaffů. Na druhou stranu ale hraje důležitou roli i čas – a pokud se tou kratší cestou dostanou k východu dříve, mají větší šanci, že je hlídky ani nepostřehnou.
„Dobře. Půjdeme tou kratší cestou. Já vím…já vím…,“vyhrkl ze sebe, když si všiml, jak Sam překvapeně vypoulila oči a nesouhlasně zakroutila hlavou. „Ale je to pro nás lepší a myslím, že jsme vždycky byli zvyklí riskovat. Mám ale ještě jednu otázku.“
Sam kývla na důkaz toho, že ho bere na vědomí.
„Víš, jsme v mateřské lodi někde tisíce světelných let od Země. Plujeme ve vesmíru, v hmotě. K čemu je nám tady ten „nouzový východ“? To jako vystoupíme do vzduchoprázdna a „poplaveme“ domů?“
Sam kývla, ale samozřejmě i na tuto otázku měla vysvětlení.
„Tak to samozřejmě není. Nouzovým východem jsem nazvala kruhy, které nás zavedou domů. Vlastně jsme o nich neměli potuchy, dokud jsme neobjevili tu mateřskou loď. Do té doby jsme byli toho názoru, že v lodi jsou jen jedny hlavní kruhy. Teď ale naštěstí víme, že ne.“
Jack se v tu chvíli začervenal a cítil se trochu nesvůj. Proč ho tohle nenapadlo? Asi proto, že se nikdy moc nezajímal o stavbu takovýchto lodí. Jeho spíš zajímalo, jak je efektivně zničit. Musel ale přiznat, že pro příště by výzkumu mohl věnovat více času.
„Skvěle. Takže plán máme. Ale jak se dostaneme z téhle kobky,“ zeptal se a v tu chvíli se otevřely dveře, v nichž stál párek Jaffů.
Jack okamžitě chytil šanci za pačesy. Byl rád, že s sebou vždycky nosí pro jistotu ještě jednu záložní zbraň. Měl ji připevněnou za botou a málokdy mu ji na nějaké planetě zabavili. Goaldi byli tak hloupí, že stále ještě jeho malý trik neprokoukli a tak i dnes měl svůj kolt u sebe. Jelikož se Sam oba seděli, nebyl problém zbraň nepozorovatelně vytáhnout. Jack ji pevně svíral v ruce a byl připraven k jejímu použití.
„Vstávejte,“ řekl Jaffa.
Sam se už zdvihala, ale Jack se pořád k ničemu neměl. Potřeboval je vyprovokovat, aby se k němu přiblížili.
„Tak slyšíte, vstávejte,“ zopakoval Jaffa a trpělivost mu pomalu docházela.
Když Jack ani tentokrát neuposlechl, vydal se k němu rázným krokem, připraven vybít si na něm zlost. Nečekal však Jackův drtivý úder. Plukovník vytáhnul zbraň a jednou přesnou střelou poslal Jaffu k zemi. Než se druhý stačil zorientovat, i jeho tělem prolétla kulka a on se skácel.
„Sam, tak jdeme,“křiknul Jack, když viděl, že Sam stále ještě sedí a nehýbe se.
Ta se okamžitě probrala a rozběhla se ven. Věděla, že teď jde o sekundy. Obzvláště, když si vybrali tu nebezpečnější cestu. Goaldi byli v tomto směru až moc vynalézaví. Pokud se něco stalo nebo nedorazily hlídky, za chvíli o tom věděla celá posádka lodi. Sam si byla jistá, že tentokrát tomu nebude jinak. Utíkala tedy, co jí síly stačily a jediné, co ji uklidňovalo, byl zvuk těžkých Jackových kroků ozývající se za ní. Sam musela jít první – znala dokonale cestu, věděla kam zahnout a kdy. Vedení tedy zůstalo na ní. Na druhou stranu věděla, že se nemusí bát. Jack jí jistě kryje záda a nedovolil by, aby se něco stalo.
Když byli skoro u shromaždiště Jaffů, uslyšeli najednou zvuk sirény. Bylo jim jasné, že je zle. O jejich útěku se již ví a po lodi je za chvíli začnou hledat hlídky. Sam ztěžka polkla, ale v běhu nezpomalila. Doufala, že pro tentokrát budou mít štěstí. Naopak Jack již vymýšlel nějaký únikový plán, krycí manévr. Ani netušil, jak se jim za chvíli bude hodit.
Nečekaně se zpoza zdi vynořilo několik skupinek skládajících se ze samých Jaffů s tyčovými zbraněmi. Sam začala panikařit, byla by běžela dál. Když vtom ucítila, jak ji jakási ruka táhne ke straně a během chvíle byla schovaná za zlatým panelem.
„Jacku…jak si věděl…,“zeptala se překvapeně. Věděla, že Jack se mnoha jejich výzkumů neúčastnil a teď byla v šoku, jak ho napadlo schovat se sem.
„No,“nadmul se pýchou Jack, „zrovna o tomhle místě jsem slyšel, když jsem se na tebe byl podívat.“
Sam se na něj usmála a nedokázala odolat kouzlu tohoto momentu – oni dva, sami a schovaní před nebezpečím, schoulení těsně vedle sebe. Stoupla si mírně na špičky a Jacka políbila nejprve letmo, poté ale stále přidávala na intenzitě, až z toho byl vášnivý polibek. Ti dva ztratili pojem o čase. Ani netušili, jak dlouho už to takhle stojí. Když se od sebe odtáhli, bylo ticho. Žádné zvuky kovaných bot Jaffů, žádné výkřiky a vzrušené hlasy. Získali pocit relativního bezpečí a nejistě opustili svůj úkryt. A opravdu – nikde nikdo! Vydali se směrem k východu. Dělilo je od něj jen pár kroků. Když vtom – najednou se ozval hluk a ti dva s lítostí konstatovali svůj omyl. Padli do pasti! Nemohli dělat vůbec nic. Na boj byli příliš slabí, útěk se stal téměř nemožným. Přesto to nevzdali.
„Sam, co kdybychom ještě zkusili ten druhý východ,“ zkusil to Jack.
„Nemáme šanci, Jacku. Je jich tu moc. Neuděláme s tím už nic,“hlesla Sam a snažila se skrýt svůj strach.
„Tak tedy jdeme dál,“nakázal Jack a opravdu se rozběhl mnohem rychleji k jedinému místu, které jim mohlo poskytnout naději.
Sam nejprve chtěla něco namítnout, ale došlo jí, že v této situaci jim nezbývá nic jiného než pokoušet štěstí. Rozeběhla se tedy za ním a pokřikovala na něj, kudy se má vydat. Jaffové neztráceli čas a začali po nich ihned střílet. A pak pod palbou několika mužů, křikl Jack na Sam.
„Carterová, jestli tohle přežijeme, vezmeš si mě?“
Sam omráčená tou otázkou a objatá úzkostí jen rychle vykřikla „ano“ a s chladnou hlavou se pokusila zadat heslo na panel, který otvíral sektor „D“. Nepovedlo se. Sam to zkusila podruhé. Tentokrát byla úspěšnější! Dveře se otevřely a ona s Jackem do nich vběhli. Teď už stačilo stisknout jen jeden malý knoflík a byli ukryti v malé místnůstce, která jim poskytla pár sekund na útěk. Jack zdálky pozoroval, jak Sam vysílá jakýsi kód a rukou mu naznačuje, ať si stoupne doprostřed. Poslechl ji a za chvíli už oba letěli kruhy vstříc svému domovu.

*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/

Opravdu, byl to výjimečný den plný dobrodružství a překvapení, pomyslela si Sam a podvědomě se při té vzpomínce usmála. To bylo tenkrát. Dnes už ji ale čekal její svatební den. Byla úžasná v bílých jednoduchých šatech na široká ramínka, které jen podtrhovaly její přirozenou krásu a nevinnost, a zároveň dokonale ladily s jejíma pomněnkovýma očima. Těšila se, co řekne Jack, až ji uvidí. A i ona už toužila po tom momentu, kdy spatří svého drahého v obleku a bílé košili, jak stojí před oltářem a čeká na ni.
Obřad ani hostinu neplánovali jako velkolepé a honosné události, stačila jim jen skromná výzdoba z květin a několik hostů, mezi kterými byli především jejich přátelé z SGC. Na svatbě samozřejmě nemohl chybět Samin otec. Ten svatbu nejprve nesl těžce, nesouhlasil, aby se jeho dcera provdala za plukovníka O’Neilla, kterého ze srdce neměl rád. Nakonec ale svolil, protože si po vážném rozhovoru s Jackem uvědomil, že jen on je Samino štěstí a může z ní udělat šťastného a spokojeného člověka. Přiletěl tedy ze své planety oděn ve slavnostním oděvu Tokkrů a byl připraven dovést Sam k oltáři.
„Sam, drahoušku? Jsi připravená,“ zaklepal na dveře a opatrně vstoupil.
Sam stále ještě stála před zrcadlem a upravovala se.
„Vypadáš překrásně,“vydechl její otec a pozoroval Sam, jak se lekla a s úlevným úsměvem se na něj otočila.
„Tati, vylekal jsi mě,“ rozesmála se, ale z jejích očí se dala číst nervozita, kterou nikdo nedokáže popsat a která je blízká všem nevěstám.
„Klepal jsem. Tak drahoušku, jsi připravená,“ zeptal se jí tedy znovu a nemohl z ní spustit oči.
„Jsem,“ nezaváhala s odpovědí Sam a zatočila se, až se jí šaty rozeběhly do všech světových stran.
„Tak jdeme,“ pronesl Jacob a v očích se mu zaleskly slzy hrdosti a nostalgie. Vždyť to není tak dlouho, co Sam ještě nosil v náručí a ona hlasitě plakala, protože měla hlad.
Sam k němu přistoupila, a když jí nastavil rámě, spokojeně se do něj zavěsila.

Jack nervózně postával před oltářem. Nemohl se už dočkat Sam. Celý den se k ní nemohl ani přiblížit, a když to jen zkusil, okamžitě ho některá z družiček odehnala. Propadal už zoufalství. Dokonce ho napadlo, jestli si to Sam náhodou nerozmyslela a teď ho netahá za nos. Nakonec ale tuto myšlenku zahnal s tím, že je to naprostá hloupost a šel se raději napít něčeho ostřejšího pro povzbuzení.
Nyní přešlapoval z nohy na nohu, a protože už začal znít svatební pochod, poznal, že jejich velká chvíle se blíží. Usmál se na Daniela – trošku nervózně – ale Daniel mu úsměv oplatil povzbudivým mrknutím a naznačil, že drží palce. Jack si urovnal motýlka a límec košile, načež se podíval směrem ke dveřím, kudy za chvilku měla vejít Sam. Když se objevila, ztratil dech. Byla tak…nenacházel slov, která by mohla popsat Saminu krásu. Jen měl pocit, že před ním stojí anděl.
Sam pomalu kráčela ke svému ženichovi v rytmu hudby a i jí se do očí natlačilo pár slaných kapek. Nemohla uvěřit tomu, že je tohle skutečnost. Zdálo se jí to nemožné, že za chvilku spojí život s tím nejskvělejším mužem. Jako by to všechno byl jen sen…Jemně si slzy utřela, prohlížela si hosty a rozdávala úsměv do všech stran. Když ji Jacob přivedl těsně před oltář a zastavil se, usmála se na něj a pak už její pohled patřil jen Jackovi. Přistoupil k nim a od Jacoba přijal Saminu ruku se slibem, že se o ni vždy postará a bude ji nadevše milovat. Jacob si poté odešel sednout do první řady.
„Tak je to tu, lásko,“zašeptala Sam jen pro Jacka. Nezbylo mu nic jiného než kývnout.
Předstoupili před oltář, plni očekávání a snů. Hudba dohrála a v místnosti se rozhostilo ticho. Najednou ho ale něco přerušilo, ozval se strašný řev, poté ženský křik. Místnost se zahalila do kouře a mlhy. Hosté začali kašlat, mohl za to nedostatek vzduchu. Jack volal Samino jméno, ale marně. Nikdo mu neodpovídal.
„Sam! Sam!,“ozývalo se stále dokola.
Atmosféra zhoustla, lidé byli čím dál víc nervózní a Jack zoufalý. Byl to jen další mžik, stejný jako když se místnost ponořila do tajemství, ve kterém mlha zmizela a odkryla tu spoušť. Židle se válely po zemi, okna popraskala a zdi byly také narušeny. Všichni zmateně pobíhali kolem. Jen Jack stál jako přikovaný na místě. Ohlédl se, ale Sam po jeho boku nebyla. Rozhlédl se po celém kostele, jestli někam neodešla, neschovala se před tou hrůzou. Ale nenašel ji. Bezmoc se pomalu ale jistě rozlévala po celém jeho těle. Když si naplno uvědomil, že Sam tu není, z hrudi mu vyšel srdceryvný výkřik. Padl na kolena, trhal si vlasy, tekly mu slzy, které mohla setřít jen její ruka. Vzlykal, celý se třásl…Oči mu najednou uvízly na malém svazečku květin ležících vedle něj a popálených.
„Sam,“zařval k nebi a schoulil se do sebe s touhou zemřít.
Ani nemohl vnímat zmatené a lítostivé pohledy hostů. Po chvíli ucítil na rameni něčí ruku. Zvedl oči. Vedle něj klečel Daniel a přátelsky ho poplácával. Nemohl docenit tuto snahu, i kdyby sebevíc chtěl. Byl úplně zlomený.
„Jacku, kamaráde…,“řekl Daniel a smutně sledoval svého přítele krčícího se na zemi jako raněné zvíře.
„Pojď, vstaň,“vyzval ho a pomohl mu na nohy.
Jack se nebránil, apaticky vstal a podepřený Danielem se vydal ven. Potřeboval se zhluboka nadechnout. Když se octli před kostelem, zhluboka nasál svěžího vzduchu a cítil, jak opět ožívá. Mozek mu začal naplno pracovat.
„Danieli,“řekl nakonec a bojovně vztyčil hlavu, „já Sam musím najít! Teď. Hned.“
Daniel zprvu nechápal, o čem to mluví. Přikládal to jeho stavu. Vždyť přece vůbec neví, co se stalo. Zbylo jim jen pár trosek a spálená kytička. Nic víc, nic míň. Nemohou se jen tak vydat někam do vesmíru a hledat ji. Bylo by to jako hledat jehlu v kupce sena. Jack zpozoroval jeho váhání, ale na to neměl čas. On musel jednat!
„Danieli, jdeš do toho se mnou nebo ne,“zeptal se tedy.
„No, já…Jacku…,“koktal Daniel.
„Jdeš nebo ne?“
I přes chvíli váhání Daniel nyní vehementně pokýval hlavou. Je sice jen malá šance, že se jim něco podaří zjistit, ale naděje umírá poslední.
Jack vběhl do kostela. Po cestě se omlouval hostům, kteří se stále ještě motali všude kolem a vzrušeně hovořili. Někoho hledal. Generála Hammonda s doktorkou Fraiserovou uviděl stát až v samotném rohu…Stál tam s nimi i Teal’c.
„Generále, doktorko, Teal’cu,“ oslovil je všechny najednou a překotně začal vyprávět svůj plán. Předbíhal, na pár věcí pozapomněl – ale základ byl všem jasný. Nikdo z nich neotálel ani minutu. Rozloučili se s ostatními a všichni spěchali do svých aut. Směr byl jasný – základna SGC.

Vystoupili z aut a rozeběhli se k výtahu. Nevěděli sice, co se děje, ale byli zvyklí na to, že čas hraje nejdůležitější roli. A v tomto případě je do práce hnal i pocit, že se jedná o osobní záležitost. Šlo přece o Sam!
Převléknout se jim trvalo jen pár sekund. Poté se opět sešli.
„Ale…kde začneme? Nevíme…vůbec nic. Ani kdo ji unesl, ani kde by mohla být,“pronesl Daniel a přerušil tím několikasekundové ticho, které se rozhostilo. Každý z nich to věděl a zoufale přemýšlel nad záchytným bodem. Nabývali pocitu, že není. Prostě neexistuje…

Au, pomyslela si Sam, když poprvé nabyla vědomí. Hlava jí příšerně bolela. Přejela si po temeni a palčivá bolest se znovu ozvala. Párkrát zamrkala, dokud její oči nepřivykly na tlumené světlo v místnosti. Vůbec netušila, kde je. Zmateně se rozhlížela – ale nic jí nepřišlo povědomé. Nikdy tu nebyla. Pohlédla na sebe a oči se jí zalily slzami zoufalství. Její svatební šaty byly celé otrhané a zašpiněné. Ta tam byla jejich bělost a krása. A její svatební den…Slzy se jí zběsile vydaly po tváři a ona několikrát vzlykla. Nemohla na to ani pomyslet. Jak se těšila, připravovala. A všechno pro nic. Místo, aby si teď užívala ten nejlepší den a večer, sedí na špinavé zemi, ani neví kde a čeká. Co jiného také může dělat…Chvíli ještě seděla na zemi neschopná pohybu. Pak ale hřbetem ruky setřela slzy a zaplašila tu křehkou Sam. Probudila se v ní major Carterová. Myšlenky jí v hlavě divoce bouřily, jedna střídala druhou. Měla plán, ale vždy ho nahradila dalším. Přemýšlela nad tím, jak se odtud vrátit zpět na Zemi, i když ani neví, kde zrovna je…

Ticho přetrvávalo. Nikdo ho neuměl prolomit. Nevěděl, co by řekl. Jack zalapal po dechu.
„Co kdyby…zkusíme informovat Tokkry, možná Asgardy,“ řekl. Byl si vědom malého procenta úspěšnosti tohoto plánu, ale musel přece něco udělat! I kdyby byl vesmír sebevětší a nekonečný, on ji najde. S pomocí nebo bez ní.
Jako by ho vyslyšela nějaká vyšší moc, objevil se najednou před ním Thor. Jack byl rád, že ho vidí. Od setkání si něco sliboval, nemohlo přece být náhodné.
„Thore, zdravím. Vy…nesete nám nějaké zprávy,“zeptal se významně.
„Plukovníku O’Neille,“pozdravil ho Thor na oplátku lehkým kývnutím hlavy a také on vypadal, že nemá v úmyslu dlouho vyčkávat s vysvětlením důvodů své návštěvy.
„Mám zprávy o majoru Carterové. Můžete potvrdit, že se nenachází zde na planetě Zemi?“
„Jo…teda ne…no prostě není tady. Někdo ji unesl,“vykoktal Jack překvapený tímto sdělením.
„Myslel jsem si to. Naše loď se zrovna pohybovala v galaxii Mormů, když vtom jsme spatřily jakousi velmi spěchající loď. Jsem tvor podezřívavý a je mi známo, že spěch musí mít nějaký důvod. Nechal jsem tedy prozkoumat loď a zjistil, že se na ní nachází člověk. V tu chvíli mne celá záležitost počala zajímati ještě více. Netrvalo pak dlouho a zjistil jsem, že tím lidským tvorem je major Carterová,“vyprávěl Thor.
Všichni ho napjatě poslouchali, a když domluvil, nebyli chvíli schopni slova. Bylo toho najednou tak moc! Byli už zoufalí a teď jim spadla záchrana přímo z nebe. Doslova. První, kdo se otřepal, byl Jack.
„Thore a kde je? Je ta galaxie daleko? Jak ji můžu zachránit? A co to je vůbec za hajzly, co ji unesli?“
Takových otázek padalo mnoho a mnoho. I ostatní se rozpovídali a Thor za chvíli ani nestíhal rozumět všem.
„Je na planetě Mormů. Mormové jsou velmi rozsáhlý národ. Jejich galaxie se skládá z nesčetného počtu planet a hvězd. Jsou nevypočitatelní. Proto se jim raději vyhýbáme a zkoumáme je jen z bezpečné vzdálenosti. Zjistili jsme tedy, že by neměli být moc vyspělí, ale přesto jsou dost nebezpeční. To ostatně brzy poznáte sám,“odpověděl a než se kdokoli stačil zeptat proč, zmizel Thor i s Jackem.

Sam už vzdala vymýšlení plánů na útěk. Místnost – nebo spíš chýše – byla sice dost primitivní, ale dostat se z ní bylo i tak téměř nemožné. Před ní postávalo několik hlídek. Když Sam navíc zvážila, že její šance najít bránu a dostat se domů, je naprosto minimální, rozhodla se, že radši zůstane zde. Seděla teď opřená o zeď, ruce na kolenou a snažila se na chvíli usnout. Zapomenout. Uklidnit se. Klid jí ale nebyl dopřán. Někdo vstoupil dovnitř. Zřetelně slyšela kroky blížící se k ní. Nejprve se snažila zjistit, kdo to je, jen letmým pohledem očima. Když se jí to nepodařilo, zvedla hlavu. Před ní stál muž v nepěkném oblečení z hrubého plátna a vyzýval ji k odchodu. Chvíli jí trvalo, než pochopila, co po ní chce. Mluvil velmi trhaně a svou řeč bohatě doprovázel gesty. Sam vstala a vypotácela se ven. Necítila se dobře. V šatech se jí špatně chodilo, boty na podpatku si už raději sundala v chatrči. Teď toho zalitovala. Muž ji vedl kamsi doprostřed vesničky a cesta nebyla zrovna příjemná. Tráva a různé kamínky se jí zabodávaly do chodidel a skoro při každém kroku Sam ucítila další bolest. Muž s ní nijak nesmýkal, dostala tedy spoustu možností, odstranit si ty malé zlořády z nohou. Jejich cesta skončila u velkého týpý. Muž se uklonil a poslal ji dovnitř. Sam zaváhala, nakonec však přece jen vešla. Hnala ji zvědavost, možná také doufala, že se dozví něco víc a třeba…se dostane i domů.
Uvnitř týpý to podivně vonělo. Vůně ale nebyla nepříjemná, trochu obluzovala smysly. Na zemi seděl další muž. Tenhle na sobě ale měl slavnostní roucho vyšívané modrými nitěmi a na hlavě mu trůnila malá korunka. Sam se podivila, ale vzápětí jí došlo, že bude asi vůdcem kmene. Nepoklonila se mu, necítila k němu žádnou úctu. Násilně ji sem odvlekl z její vlastní svatby, drží ji tu proti její vůli a podle všeho se s ní nehodlá bavit. Sam tvrdohlavě poodstoupila a chystala se odejít. Vtom muž promluvil.
„Ale kampak jdeš, Iako?“
Mluvil mnohem lépe než muž, který ji sem dovedl. Zarazilo ji ale, jak ji oslovil. Iaka?
„Jmenuju se Sam,“pronesla tvrdě a otočila se zpátky k němu.
„Ale ale…nečerti se tolik, Iako,“trval si na svém muž a rozpaloval tím Sam k nepříčetnosti.
„Už jsem VÁM řekla, že se jmenuji SAM,“zdůraznila své jméno.
Muž vypadal překvapeně. Zřejmě nebyl zvyklý na takové jednání. To Sam utvrdilo v tom, že by takhle měla pokračovat, především jestli chce získat nějaké informace.
„Kde to jsem a proč jste mě vlastně unesli,“zaútočila na něj vzápětí.
Muž nevypadal sdílně, pořád mlčel. Sam to rozzuřilo.
„Tak odpovíte mi sakra?“
„Klid, Iako. A kdyby tě to zajímalo, já jsem Ian. Těší mě,“představil se a prolomil tím ticho.
„Mě ale ne,“pokračovala Sam. „Chci vědět, kde jsem a jak jsem se sem sakra dostala!“
Ian chvíli váhal, ale zřejmě si pak řekl proč ne a rozpovídal se.
„Dobře. Jsi na planetě Mormů. Dostala ses sem velice jednoduše a to mou lodí. Zítra se koná naše svatba – říkáte tomu tak ne Zemi, ne?“
Když domluvil, Sam se zatmělo před očima. Co jí to tu vypráví? O jaké svatbě? Jeho a… její? To snad nemyslí vážně. Ještě dnes si měla brát Jacka a být šťastná. A zítra že se má odevzdat tomuhle necivilizovanému cizinci? Nemohla skoro dýchat, nohy jí najednou nějak ztěžkly, a i kdyby chtěla, slova by z hrdla nedostala. Ian si toho všiml a naplno pocítil svou nynější převahu. Tvář mu ozdobil nepřirozený úšklebek. Sam se hnusil!
„To…to ale není možné,“vykoktala a snažila se uklidnit. Plán by se jí teď vážně hodil.
„Proč by to nebylo možné,“ušklíbl se znovu Ian. Rukou něco naznačil a do týpý vešel ten muž, co k němu Sam dovedl.
„A teď odejdi Iako. Musíš se připravit na náš obřad. A já též.“
Sam se nebránila. Byla ráda, že odsud může zmizet. Sama tedy vyšla před týpý a uháněla do své chatrče. Muž ji však zadržel. Jemně ji chytil za ruku a ukázal na jiné týpý. Sam pochopila, že její bydliště je teď tam. No dobře, pomyslela si, aspoň to bude trochu pohodlnější. Vydala se tedy tam.
Uvnitř týpý to vypadalo podobně jako u Iana. Na zemi bylo poházeno pár polštářů, do kterých se Sam rozvalila, a znovu počala přemýšlet. Z jejího soustředění ji ale zanedlouho vyrušilo několik žen. Přinesly jí zvláštní, ale krásnou róbu. Byla bílá jako ta Ianova, dokonce ani výšivka jí nechyběla. Jen byla vyšita červeně. Položily šaty do rohu a před Sam kladly další a další masti a vonné oleje. Nyní Sam plně pochopila, co myslel Ian to přípravou. Došlo jí, že svatba je tu považováno za něco velkého a významného. A svatba vůdce obzvláště.

Jack se skutálel na zem a chvíli zůstal v šoku. Nemohl si dát dohromady souvislosti. Před chvílí byl ještě v komplexu SGC, stál a kolem něj byla spousta lidí. Teď leží na bílé chladné zemi, obklopuje ho maximálně tak světlo a vůbec netuší, kde je. Jack se postavil, pozorně rozhlédl a vtom mu to došlo. Slova Thora „ že to brzy pozná sám“ se opravdu naplnily. Je tedy na lodi Asgardů a … jde snad opravdu zachránit Sam? Jeho vzrušení rostlo. Chodil sem a tam, uvažoval, co se bude dít. V hlavě se mu rodily miliony plánů, už se viděl, jak se probíjí desítkami vojáků a tam na zemi spoutaná sedí Sam…V dalším uvažování mu zabránil Thor. Aniž by mu cokoli řekl, opět ho přenesl. Tentokrát se však Jack neocitl v další lodi, nýbrž v neklidné a divoké přírodě země Mormonů.
„Díky Thore,“ řekl napůl ironicky a napůl vděčně, načež se vydal vstříc osudu.

Sam se nehodlala mazat ničím, co jí přinesly. Musela uznat, že masti krásně voněly. Na Zemi by něco takového těžko sehnala. Ale o tohle tu nešlo! Šlo o princip a s tím ona nikdy nemohla souhlasit. Seděla tedy mrzutě na polštářích a znovu čekala. Už jí to začínalo vadit. Byla akční člověk. Měla ráda akci, naopak nuda pro ni byla nejhorší trest. Doma se vždy donutila do něčeho vrhnout – četla nebo zkoumala různé civilizace, vyrážela ven. Nicnedělání, do kterého se nedobrovolně dostala, ji proto dosti ubíjelo. Nemohla se navíc zbavit pocitu, že je naprosto neschopná…Nyní myslela na Jacka a jaké by to bylo, kdyby tu s ní byl. Určitě by jí pomohl se odtud dostat. Společně by něco vymysleli a podnikli. Jack měl to, co jí chybělo. Nebo spíš naopak – chyběl mu pud sebezáchovy, který ona až bolestivě pociťovala. Bez obav by se vrhnul do nějaké akce, prostřílel by se třeba armádou, jen aby se dostali ven. Zato ona tu jen sedí a nudí se. Zavrtěla hlavou. Chtěla zahnat tyhle myšlenky. Ani netušila, jak je jí Jack blízko…

Najít vesnici nakonec nebylo nic těžkého. Jack měl strach, že se ztratí nebo vůbec nepochodí v hledání své drahé. Planeta byla přeci jen velká a pro něj i neznámá. Vůbec netušil, kde je. Hluk, který ale od obydlené oblasti přicházel, se nedal přeslechnout. Lidé si vesele povídali, některé ženy dokonce zpívaly. Talíře a hrnce o sebe radostně zvonily a doprovázely vesnický šum. Jack šel za zvukem a opravdu za chvíli dorazil k osadě. Byl opatrný, nechtělo se mu moc riskovat. Sledoval tedy vše z povzdálí, zjišťoval, kudy by bylo nejlepší přijít a poté bezpečně odejít. Snažil se také najít místo, kde by mohla být Sam. Nespěchal.
Podle chování lidí pochopil, že se tu bude konat nějaká oslava. Ani ve svých nejdivočejších snech si však nedokázal dát dohromady, co se vlastně bude slavit. Všiml si také jakéhosi sociálního rozvrstvení. Uprostřed místa stála dvě týpý vytvořená z pěkných kůží. Ihned ho napadlo, že tam žije vůdce. Oproti tomu domy prostých lidí byly dělané ze dřeva a připomínaly spíše chatrče.
V jednu chvíli Jack zpozorněl. Do jednoho týpý vešla jakási žena. Po chvilce vyšla s vysokým tmavovlasým mužem. Vypadal rozzuřeně a vrhl se k druhému týpý. Jack se opatrně přiblížil. Udělal dopředu jen pár kroků, ale přesto mu jeho nynější pozice nabízela mnohem lepší pohled k týpým. Zajímalo ho, co se budu dít. Srdce mu totiž začalo prudce bušit, snad to byla předtucha… Netrvalo dlouho a muž doprovázený křikem týpý opustil.
„Vypadni, sakra,“ozývalo se hlasitě, ale hlas zatím neměl tvář.
Jacka přesto zamrazilo v zádech. Zaposlouchal se ještě jednou a pořádně do hlasu, který se linul z týpý. Tentokrát ho ale poznal ihned…Vždyť to byla Sam…Jeho Sam!
Jakékoli vize o tichém vyčkávání byly zapomenuty. Hluboce s ním zacloumala touha být s ní. Přestal přemýšlet, ovládat se. Jen díky zdravému rozumu ještě chvíli vyčkal, dokud nezmizí poslední hlídky. Pak se k ní rozeběhl. Schovával se za chatrčemi, za kameny…Zbraň křečovitě tiskl v ruce připraven k tomu kdykoli vystřelit. Měl štěstí. Lidé měli spoustu práce a nevšimli si ho. A tak se za chvíli probojoval až ke stanu. Naposledy se rozhlídnul kolem sebe a pak neváhal ani vteřinu. Vklouzl do stanu.
Sam se lekla. Zprudka otevřela oči a chystala se znovu hlasitě zakřičet. Ian jí připadal jako naprostý hlupák! On prostě nechtěl pochopit, jak se jmenuje a že si ho vzít nechce. Pořád mluvil něco o tradici, jakoby ji to snad zajímalo. Už to nemohla vydržet a vyhnala ho křikem. Teď se snad hodlá vrátit a zase ji obtěžovat.
„Já…,“začala, ale hned se zarazila.
Před ní totiž nestál tolik nenáviděný vůdce Mormonů, ale Jack.
„Jacku…,“zašeptala. Snad se bála vyslovit to jméno.
Musela několikrát mrknout. Zdá se jí to? Usnula? Ale ne – on tam pořád stál. Tak krásně rudý od běhu, popadající dech a dychtící po ní.
„Jacku,“řekla tentokrát mnohem hlasitěji a vstala ze země.
„Sam,“opětoval jí oslovení a vrhnul se jí kolem krku.
Přitiskla se k němu, úplně k němu přilnula. Byli jako jedna osoba. Nemohli se pustit, odpoutat od sebe.
„Už nikdy tě neopustím,“zašeptal Jack do Samina ucha a cítil, jak se při těch slovech zachvěla. Pak jí začal otřásat potlačovaný pláč. Všechno na ni dopadlo.
„Sam, to je v pořádku. Jsem tu s tebou a neopustím tě. Nedám si tě vzít,“uklidňoval ji Jack.
Sam opravdu byla klidnější. Splnilo se jí přání – Jack je tu! Teď už bude mnohem jednodušší vymyslet plán, dostat se odtud. Aspoň jí se to tak zdálo.
„Jacku…já…musíme se dostat pryč. Domů…,“řekla mu, „zítra se mám vdávat.“
Poslední slova jí sotva rozuměl. Dal si ale dvě a dvě dohromady. Zůstal stát jako opařený, cloumal s ním šok. Nedal to na sobě ale příliš znát. Nepropadal tomu.Věděl, že na něj Sam spoléhá a že úspěch této akce leží z velké části na jeho bedrech. Pohladil ji po zádech.
„Neboj, stihneme to. Zmizíme a než se naděješ, budeme se brát my,“řekl a políbil ji do vlasů.
Zavrněla. Byla tak spokojená, když ho měla po svém boku…
Teď se ale musela soustředit. Jack začal plnit svůj slib a vysvětloval jí svůj plán. Bylo to těžké udržet pozornost, když teď by mnohem radši líbala jeho rty. Ale věděla, že je to nutné. Jack si všimnul její rozpoložení a jemně ji okřikl.
„Sam, ale no tak.“
Jemně se začervenala. Měl pravdu. Od té chvíle dávala pozor a pozorně vnímala každé jeho slovo. Vysvětlil jí, že mu pomohl Thor a vysadil ho na téhle planetě. Brána tu není, takže by jim měl pomoci přenést se i zpátky. Dopodrobna jí vylíčil cestu, aby nebyla ničím překvapená. Sam přikyvovala hlavou. Vypadalo to, že jsou připraveni se vydat na cestu. Najednou ale před týpým zapraskalo pár větviček. Někdo se blížil!
Sam s Jackem se na sebe podívali. Museli něco okamžitě vymyslet. Tentokrát to ale byla Sam, která první zareagovala. Ukázala Jackovi, ať si lehne na zem místo polštářů a rychle ho jimi zakryla. Jen hlava mu byla vidět, aby mohl dýchat. Stihli to téměř přesně. Pak vešel Ian.
„Iako,“oslovil ji.
Sam se zlostně zableskly oči. Nemohl to přehlédnout, ale nic neříkal. Jack se zarazil. Jak jí to oslovil, ptal se sám sebe, i když nahlas nemohl říct nic.
„Iako, snad už se na mě nezlobíš,“pokračoval Ian, když se mu nedostalo odpovědi.
Sam měla co dělat, aby se přemohla a nekřikla na něj. Nakonec to ale zvládla, protože nyní měla jiný plán. Musela se dozvědět pár věcí…
„Zlobím, Iane.“
Bylo to vůbec poprvé, co ho oslovila jménem. Evidentně to s ním hnulo. Sam se pro sebe usmála.
„Ale pročpak, má drahá,“zeptal se jí a přisedl si k ní.
„Mám spojit život s někým, koho vůbec neznám a vůbec nevím, proč si vybral zrovna mě,“lákala ho Sam do léčky.
Všimla si, že těžce polkl. Odpovědět se mu vůbec nechtělo. Zřejmě ale pochopil, že s touhle zvědavou ženou to jinak nepůjde. Nakonec se tedy rozpovídal.
„Jak to s tebou bylo, má drahá. Viděl jsem tě na misi. Tvá krása mě ozářila. Rozhodl jsem se, že ty jsi žena pro mě. Hodíš se ke mně. Jenže o tvé srdce se ucházel i jiný muž. Viděl jsem ho. A pak jsem se doslechl…strašnou věc. Nemohl jsem to tak nechat. Prostě jsem si vzal, co je mé. A zítra, Iako, spojíme naše životy a budeme spolu šťastně žít až do konce.“
Jackovi se svíraly pěsti, když to slyšel. To nemůže myslet vážně…Ani Sam se necítila nejlépe, ale její zvědavost byla ukojena a to pro ni teď bylo hlavní. Nyní musela zahrát situaci tak, aby se Iana zbavila.
„Dobrá…Teď už vím, že nás dohromady svedl osud,“pronesla přiškrceně. „Ráda bych si však na zítra odpočinula a nakonec přece jen nepohrdnu tvými mastmi.“
Myslela si, že Ian pochopí a odejde. On se ale chystal chopit příležitosti.
„A proč bych odcházel? Mohu se účastnit tvých příprav a třeba ti i pomoci s masáží.“
To bylo na Jacka moc. Nejen, že mu unesl jeho nevěstu, ale teď se jí chtěl ještě dotýkat! Měl toho dost. Nečekal a vyskočil z pod hromady polštářů. Iana, který to nečekal, udeřil zbraní do hlavy. Skácel se k zemi a zůstal ležet. Bylo jim oběma jasné, že tohle je komplikace, s kterou nepočítali. Museli se odsud dostat co nejrychleji. Nebude trvat dlouho, než se Ian probere. Jack nezaváhal, vysvlékl ho z jeho roucha a oblékl si ho přes vojenské oblečení. Mohli tak v klidu se Sam kráčet po vesnici, aniž by tomu někdo přikládal nějakou důležitost. Nevzbuzovali žádnou pozornost a tak lidé dál pracovali. Nakonec zmizeli v lese. Jack ze sebe strhal ty hrozné šaty a začali běžet, co to jen šlo. Přitom se drželi za ruce. Jack byl rychlejší, táhnul Sam za sebou. Jí to ale nevadilo. Čím rychleji se vrátí domů, tím lépe. Chvilku běželi v klidu, prodírali se stromy a keři. Jack si pamatoval místo, kde ho Thor vysadil. Byla to jakási mýtina, ke které se nyní snažili dostat. Nemohla už být daleko, když se ozvaly vzrušené hlasy a slyšeli za sebou kroky. Bylo jim jasně, že jsou pronásledováni. Přesto se nemohli vzdát. Bylo to všechno už na dosah…

„Thore,“vydechla Sam radostně jeho jméno a její srdce opravdu zaplavil krásný pocit ze setkání s tímto malým tvorem s velkým srdcem.
„Majore Carterová. Jsem rád, že vás vidím,“odpověděl Thor a pokynul hlavou. „Ale hned se s vámi zase musím rozloučit. Tak šťastnou cestu na Zemi.“
Než se nadáli, cestovali prostorem úplně stejně jako před chvílí, kdy je Thor zachránil z planety Mormů, právě ve chvíli, kdy se zdálo, že je všemu konec. Už pochopili tajnou zbraň Mormů a zároveň jejich nebezpečí. Byli přímo bleskově rychlí. Než se nadáli, měli je za patami a v další chvíli už po nich vztahovali ruce. A pak – znovu záchrana z nebes…

Epilog
Sam a Jack domů dorazili v pořádku. Byli bouřlivě přivítáni svými kolegy a přáteli. Samin otec byl radostí bez sebe, že dceru vidí. Bylo to za nimi…Za pár dní už tato událost byla jen dobrým tématem k rozhovoru a neustále se o ní vtipkovalo. Smáli se všichni, i když věřili, že Sam a Jackovi nebylo moc lehko.
A svatba? Netrvalo dlouho a konala se její oprava. Sam měla ještě krásnější šaty, do vlasů si napletla světle modré kvítky a kytici měla ve stejné barvě. Nebyla ten den už nervózní. Měla totiž jistotu, že nic se nemůže pokazit tak, jako v její první svatební den. Jack vypadal taky k světu, i když od minule se moc nezměnilo. Kromě toho, že i on byl mnohem klidnější a mohl si ten den naplno užívat. Sešli se v tom samém kostele a se stejnými hosty.
„Slibuji, že při tobě budu věrně stát…“
„…v dobrém i zlém…“
„…ve zdraví i v nemoci…“
„…v bohatství i v chudobě…“
„Berete si, Jacku O’Neille, slečnu Samanthu Carterovou?“
„Berete si, Samantho Carterová, pana Jacka O’Neilla?“
„Ano,“rozezvučela šťastná odpověď dvakrát stěny kostela a novomanželé se utopili v jejich prvním manželském polibku…