Sick in soul

Chodil jsem a hledal. Ve všech a všem jsem hledal. Bloumal jsem krajinou a ztracen ve vlastním vědomí, snažil jsem se odhalit tajemství cizího bezvědomí. Za čím se svět žene? Kam jdou, co řídí všecky ty bezbožné duše…? Hledal jsem, nevěda je-li můj vlastní život smysluplným, anebo stejnou bezduchou honbou za…hledal jsem to slovo, nenalézal jsem to správné pojmenování pro něco, co jsem také hledal. Celý život jsem hledal, i teď hledám. Za dvacet let…budu hledat stále. Bylo mým údělem bloudit světem a hledat cestu, nalézat odpovědi. Jsem, co jsem.
To, co objevuji, se pokouším ihned zaznamenat. Nezajímá mě, zda mým větám někdo porozumí. Je mi jedno, jestli mi někdo uvěří. Nezáleží, jestli mi někdo naslouchá. Nic není důležité. V žádném životě, ani v žádném světě, není nic důležitějšího než vy sami. Proto mě nemusíte poslouchat, ale už jen to, že čtete tyto řádky a pokračujete po stránce níž a níž o něčem vypovídá. Jste zvědavi? Jistě. Je to přirozená lidská vlastnost a panebože bez ní by člověk člověkem nebyl. Je to jedna z neupřímnějších věcí mezi tímto prohnaným lidstvem, bez níž by se jeho vývoj nehnul ani o píď. Milujte tuto schopnost – totiž být zvědavi -, hýčkejte si ji.
Proboha, teprve jsem začal psát a už píšu o něčem docela jiném, než jsem chtěl. Asi byste měli pochopit mou maličkost k pochopení všeho, co se vám budu snažit sdělit.
Ne, vlastně to není příběh o mě…
Je to příběh o putování. O hledání. O setkáních. O světech. A o vás. Ano, je to váš příběh, nikoliv můj.

Byl to den jako každý jiný – jak rád bych byl hned v úvodu originální, neopisovat tak prostou a jednoduchou větu, jakou začínají všecky lajdácké práce. Nicméně nechci lhát, tudíž nemám na výběr – skutečně to byl den jako každý jiný, nijak výjimečný a nijak zvláštní. Toho dne jsem si uvědomil, co dělám – a to sice, že nedělám nic. Kolik let žiju v menším městě, kde vás na jednom konci srazí auto a v té samé vteřině si o tom vykládají na úplně opačné straně města a ještě jim nejde do hlavy, že jste se nechal srazit tak neelegantním způsobem. Tady já žiju a den co den mne srážejí auta a den co den zvětšují. Nejdřív to byli hrací plechovky na klíček, které vzápětí vystřídali luxusní sedany a nyní se v ulicích setkávám jen s prostředky městské hromadné dopravy a transportéry. A já nemám auta rád. Přesto jim dobrovolně vcházím do cesty a ani se nesnažím se jim vyhnout, nic nedělám proto, aby mi nekřížila cestu, ani abych si na ně zvykl. Seděl jsem pokaždé pohodlně ve své oblíbené kavárně a jen mlčky odsuzoval řidiče. Sledoval jsem ze svého místa provoz jak uvnitř podniku, tak ten skutečný za jeho okny. Viděl jsem rozdíly mezi plastikovými figurínami s těžkopádnými výrazy, jak se krčí nad ranními novinami, otevřenými na stránce s nejkřiklavějším titulkem (to aby ostatní figuríny poznaly, že se navzájem zajímají o dění ve světě a daly tak najevo jak jsou v obraze) a mezi těmi, které se alespoň snažily v ostatních evokovat pocit života. Vypadaly živě – čile pobíhaly sem a tam, „krosily“ cesty autům, sem a tam, tam a zpátky. Ano, vypadaly živě… Ale o kolika z nich by se dalo říct, že žije? Že skutečně žije? Na pohled pro mne bylo těžké určit, kdo z nich je skutečný, z masa a kostí, a kdo „jede na baterky“.
Přitom všem přemýšlení, uvažování a hádání jsem se přistihl, jak svírám v rukou čerstvé noviny s obnaženou celebritou a s na mě řvoucím nápisem „SKANDÁL!!!“ a v tu chvíli mnou projel ostrý pocit zděšení nad sebou samým a nad tím, že jsem si nedokázal odpovědět, kdo že jsem já sám?! Žiji, tvářím se tak, anebo se ani nesnažím?
Znal jsem svou minulost a věděl jsem, že kdysi jsem tušil co to život je. Znamená však tušit vědět?
Byl to den jako každý jiný. Ale něco se ve mně zlomilo. Jedno obyčejné úterní ráno změnilo všechno dosavadní. Alespoň to všechno, o čem jsem si myslel, že všechno je. Všecko, co mi v tu chvíli přišlo neúnosně odporné – já sám jsem si přišel neúnosně zničený.
Musel jsem něco udělat. Jedno co, hlavně něco. Něco, co jsem do té doby neudělal.
Tak jsem to udělal. Začal jsem hledat – vlastně znovu hledat.
Ach bože, je vůbec možné co se to se mnou stalo? Jak jsem se změnil od doby, kdy jsem ztratil vše, co jsem našel. Bylo mým údělem hledat – bylo mým údělem také ztrácet? Proč…
Nejprve jsem se bál vrátit, ale cestou domů jsem míjel tváře, jež mi dodávaly síly a utvrzovaly mne v mé tak nenadálé myšlence. Odjedu. Musím pryč. Nechal jsem svůj žal zajít příliš daleko, jestliže jsem dovolil, aby mě zcela pohltil. Aby mi dovolil zapomenout. Jsem jen sivým stínem, drásajícím své pavučinové tělo o ztrouchnivělé větve stromů. Býval jsem Vinciho paletou, mistry starého světa záviděnou. Vždyť jsem žil! Ano, žil. Bylo to dávno, ale bylo to živé. A co je to teď? Strohé přežívání? Ani tak, ani onak se to nedá nazvat. Nedá se to nazvat nijak. Žádné slovo, jaké jsem znal, to nedokázalo.

Doma jsem posbíral zbytky své osobnosti a vydal jsem se za záblesky z minulosti. Když jsem opouštěl byt, zavolal na mne obraz ze zrcadla, které jsem míjel.
„Kam si myslíš, že jdeš?“
„Nepotřebuju to vědět.“
„Podle tebe stačí utéct?“
„Neutíkám.“
„Co to děláš?“
„Vracím se.“
„Proč?“
Zaváhal jsem.
„Proč tu jen tak visíš a všecko, co děláš spočívá v mrzutém konstatování skutečnosti a rozrývání sebevědomí lidské duše?“
„Jsem, co jsem. Jsem zrcadlo – od toho jsem stvořeno.“
„Já jsem člověk a bůh mne stvořil, abych žil.“
Nemusel jsem se přesvědčovat, že to co se chystám udělat bude správné – věděl jsem, že pro společnost jsem tímhle udělal první krok ke všeobecné záhubě. Ale mělo mi to vadit?
Šel jsem. Opustil jsem barák, kde jsem strávil posledních osm let svého života. Osm let, které mi zpětně připadaly přinejmenším jako půl století. Nedávalo mi smysl, jak jsem takhle mohl žít tak dlouho a nedávalo mi smysl, jak takhle můžou žít někteří lidé celý život.
Očima jsem se loučil se známými prvky, ale myšlenkami jsem byl totálně mimo. Ani už nevím, kdy přesně to bylo, který den, v kolik hodin, ale najednou jsem byl ve vlaku a sotva bych postřehl, jak se krajina kolem mě měnila. Věděl jsem, že v tu chvíli jsem ztratil „domov“. Píšu “domov“, protože to ani tak nebyl můj domov jako spíš střecha nad hlavou. Mým domovem byl svět, střecha nad hlavou nebe a mými spolubydlícími celá řada nejroztodivnějších stvoření.

„Vaši jízdenku, prosím,“ vyrušil mě z přemýšlení nade mnou a mým životem chraplavý hlas. Z těch pár slov na mne padl pocit úzkosti. Co mohlo takhle zničit hlas, jaké neštěstí? Projel mnou tak ostře a rychle, a přeci mi jeho ozvěna zněla v uších dál. Položil jsem na napřaženou dlaň svůj lístek a sledoval pohyby, jakými jej proděravěla.
„Vracíte se někam?“
Co je zač?
„Nevypadáte jako někdo, kdo očekává něco neznámého. Díváte se z okna na cestu před sebou, ale nezdá se mi, že nevíte, jaká bude. Jako byste se vracel… Po dlouhé době…“
Až teď jsem zcela odvrátil pohled od okna od země a od těch rukou, co si stále hrály s mým lístkem.
„Vracíš se skutečně po hodně dlouhé době,“ konstatoval ten chraplavý hlas. Nepoznal jsem z něj žádné zabarvení, žádné citové rozpoložení, řekl to tak, jaký byl ten hlas a osoba, již patřil.
„Takhle jsme skončili.“
„Život přeci ještě nekončí.“
Hledal jsem ta správná slova.
„Život skončil před lety.“
Měl pravdu. Těžko jsem si v té chvíli vnucoval představu, že s tím můj návrat něco udělá. Neudělá. Musím to udělat já sám – my sami.
Najednou mnou začala zmítat silná touha zastavit ten vlak, vyskočit na koleje a utíkat podél nich dál a dál, až kam mne nohy zanesou a kam mi budou síly stačit. Před očima se mi rýsovaly obrysy postav, rozzařovaly se přede mnou barvy známého prostředí a otevíraly se přede mnou dveře. Přesně ty dveře, které jsem za sebou před lety dovřel s takovou nechutí. Za nimi na mne čekal pokoj. Ne moc velký, ani nijak útulný. Nijak zvlášť čistý, ani pěkný. Ale bylo to místo, kde jsme všichni žili. Žili s velkým „Ž“. Vzpomínal jsem na něj a lidi, jež jej obývali. Bydlelo tam lidí více, než byla jeho kapacita. Spalo se, kde se dalo, podlahy nevyjímaje. Panovala tam obecná pospolitost, klid a láska. No, snad leda slovíčko “klid“ bych nahradil raději slovem “mír“ – jo, klidem to místo zrovna moc neoplývalo. Musel jsem se zeširoka usmát, když přede mnou vyvstávaly výjevy, na jaké jsem byl málem zapomněl. Mluvilo se, pilo se, zpívalo se, milovalo se, žilo se… Takový byl život s nimi.
„Co se stalo?“ vypadlo ze mě nakonec, ještě stále jsem byl zasněn a v podstatě jsem nečekal odpověď.
„Copak se nepamatuješ? – Konečná…“ hlesl hlas a mlčky mne žádal o opuštění vagonu bez dalších otázek. To jsem ale nemohl dovolit. Nejel jsem takovou dálku, nezabil tolik let svého života – našich životů -, abych přijel na konečnou s více otázkami a méně jistoty ve svém počínání než předtím. Jenže jeho oči mne úpěnlivě prosily. Vypuzovaly mne pryč a bály se všeho, co by z mé strany mohlo přijít. Skutečně, měly strach. To mi v té chvíli, kdy mi to došlo, přišlo nesnesitelné – strach ze mě! Musel jsem tedy jít. Nechtěl jsem, nebo možná i chtěl, každopádně jsem to udělal a já stál na stanici sám, nakažený strachem a nejistotou, zatímco se vlak vracel zpátky tam, odkud jsem utekl, abych se zpátky vrátil já. Vracel jsem se nalézt ztracený smyl života, namísto toho jsem se setkal s jednou z jeho součástí a já byl ztracen víc, než jsem mohl být s bulvárním plátkem v ruce a s teplými ponožkami na nohou při sledování tisícího dílu populárního sitcomu. Hledal jsem něco, co jsem ztratil. Chtěl jsem to něco znovu objevit, ale ještě než se mi to povedlo jsem to ztratil znovu.
Teď tu stále sedím na té vlakové stanici, kde jsem vystoupil a stojím na rozhraní dvou rozhodnutí: pokračovat ve hledání a neztrácet naději anebo rezignovat, vrátit se odkud jsem se vrátil a hledat v televizním programu…?
Nepřestávám hledat…