Útržky abnormálního šílenství - 2. epizoda

Dívala jsem se z okna, jak kapky deště dopadají na sklo. Venkovní počasí nestojí za moc, přestože je polovina května. Mrzelo mě, že bylo ošklivo, že jsem nedorazila na smluvený sraz a že jsem se dokonce zapomněla omluvit. Charlie na mě bude čekat dlouho a možná v dešti. Není dobré truchlit nad tím, co se stalo, takže jsem se rozhodla zapnout rádio a přemýšlet nad něčím konstruktivnějším. Z nicnedělání mě vytrhl až zvonek u dveří, drtivě ničíc jakýkoliv klid. Nebylo zbytí, musela jsem jít otevřít. Ve dveřích stál Charlie, naprosto suchý a s bezstarostnou tváří. „Co ty tady?“ ptala jsem se bez pozdravu, nebyla jsem si vědomá, že bych mu někdy dávala adresu. Neřekl nic, sám se pozval dál a zavřel za sebou dveře.
„Nějak jsem tušil, že nedorazíš, tak jsem přišel sám. Jak se to říká o tý hoře?“ Stále pršelo. „Promiň, nemohla jsem. Nedáš si čaj?“ ptala jsem se žmoulajíc v ruce ještě teplý hrnek. Zanechala jsem ho ve svém pokoji a zabrousila do role hostitelky. Když jsem se vrátila, mohla jsem sledovat, jak můj pokoj převrací naruby, v zájmu zaujetí všemi mými drobnostmi. Odložila jsem hrníček, posadila se na postel, čekaje až přestane příval ironických poznámek. Zahlédl můj znuděný výraz a začal se smát. Když ho to přešlo, podíval se na mě nevinným pohledem a sedl si vedle mě. Chvíli čekal, jestli něco neřeknu a pak pokračoval sám:“Nějaké plány na zítřek?“
“Mám se sejít se Sandrou. Nějakou chvíli jsme se neviděli, byla někde v cizině na dovolený.“ připomněla jsem si program.
„Sandra? To je ta sebestředná a namyšlená?“
“Mě nikdy taková nepřišla, je to ta černovláska.“
„To bude ona. Všechny využívá, nikdo se jí nezamlouvá a nic jí nevyhovuje.“
„Myslím, že jí spíš neznáš.“ Snažila jsem se jí mírně bránit.
„Asi ne.“ Ukončil rozhovor a zvedl se.
„Odcházíš?“ ptala jsem se. Neodpověděl, vzal si ze stolu čaj a změnili jsme téma hovoru.

Ranní vstávání jsem nikdy nezvládala a dnešek nebyl výjimkou a zbývající čas zaplňoval výběr oblečení. Dneska oproti jiným dnům bylo teplo, což zúžilo výběr na krátké kalhoty. Po vytvoření čehosi, co na první pohled připomínalo člověka, jsem vyrazila na cestu. Nebylo to tak daleko a s radostí jsem přijala fakt, že možná přijdu relativně v čas. Přišla jsem přesně ve chvíli, kdy jsem za chlapíkem v modré bundě, který mi zacláněl ve výhledu, spatřila Sandřin obličej. Cestou mi vyprávěla zajímavé historky ze zahraničí, doplňky jejího ‚skromného‘ života a příhody předchozího dne. „Samozřejmě, že jsem nepřišla domů na smluvený čas s rodiči, ale vymlouvala jsem se na déšť. Co ty?“ přenechala mi na chvilku slovo.
„Nikam jsem nešla, ale Charlie mě pře…“
„Charlie, Charlie, Charlie, mluvíš o někom jiným?“skočila mi do řeči.
„Samozřejmě, co proti němu vůbec máš?“
„Vždyť ho ani neznáš! Potkali jste se nedávno a už neslyším o nikom jiném.“ začala být bezdůvodně nepříjemná.
„Co ty na něm vadí? Tys ho viděla jednou a už ho soudíš. Ale vždyť jo, jako by ti někdy někdo vyhovoval, každýho odsuzuješ a myslíš s, že o něm víš všehno. Brouk pytlík v ženské podobě, ale ten taky nevěděl skoro nic.“
„Jen klid, nechme to být.“
„Jistě, někdo ti řekne pravdu, tak proč to řešit? Před vlastními problémy je lepší dát ruce pryč. Chápu,“ křičela jsem napůl zklamaná, napůl rozrušená, nevěděla jsem proč Charlieho tolik nemá ráda, proč je tak nepříjemná, proč já byla tak nepříjemná. Sedla jsem si na nejbližší lavičku a složila hlavu v dlaních.
„Co se děje?“ zeptala se najednou starostlivý hlasem.
„Já, víš, nechme to být,“ řekla jsem,snažíc se utřídit si myšlenky, „ jen chci zůstat chvíli sama.“ Nebyla to úplně pravda, ale neměla jsem náladu jí nic vysvětlovat. Zahledla jsem, jak zklamaně odchází a opět jsem se snažila udělat si v hlavě pořádek. Ale ničím jsem si v tu chvíli nebyla jistá, myšlenky se rozbíhali všemi směry. Znenadání se vedle mě objevila ruka a pevně mě sevřela kolem ramen. Doufala jsem, že to není jen výplod mojí fantazie a kdyby, přála jsem si,a by se nerozplynul. Charlie však nikdy nezmizí. Mlčky seděl na lavičce a pozoroval, jak jsem se lehce začala uklidňovat.
Zvedla jsem hlavu, když se ptal: „V pořádku?“ a odkývala jsem mu to. Bylo mi v jeho společnosti líp. „Co tu děláš?“ vyzvídala jsem. Neodpověděl, vzal mě za ruku a vedl někam pryč.
Došli jsme do menšího lesíka, kde odpolední slunce hojně prosvítalo na spadané jehličí. Přesto na člověka dýchala vlhká zem a zpěv ptactva umocňoval atmosféru. Nikde v dohledu žádná živá duše, až na mě. Došli jsme tiše až na konec lesa, kdy jsem se ho celou dobu úzkostlivě držela za ruku. Asi abych se neztratila, asi aby se neztratil on. Pak jsme došli zpět mezi lidi. „Je mi to líto, ale budu muset jít, musím se ještě stavit za tátou.“ Překotně se rozloučil a zmizel.
Na ‚náměstí‘, jestli se tomu dá tak říkat, jsem potkala Jerryho, který mě vytáhl ještě na čaj. Že prý ej v těch pětadvaceti stupních určitě zima. Ale nezdráhala jsem se, povídali jsme si o různých změnách, dalších nových informacích, z kterých se dá čerpat dál. Jako vždy, každý ví kousek skládanky.
„Co ty a Clair?“ zabrousila jsem na tenký led, vždycky je lepší začínat přímo u zdroje.
„Nic, už vůbec nic. V poslední době jsi nějak mimo všeho dění ne?“ smál se mi.
„A není ti to líto?“snažila jsem se nereagovat na předchozí otázku.
„Ani ne, nemělo smysl vést to dál.“
„To mě mrzí,“ snažila jsem se ho nějak podpořit.
„Nemusí, vždycky jsme byli spíš přátelé, tak jsme se akorát vrátili zpátky na začátek.“
„Takže přátelé?“ usmála jsem se.
„Přesně tak, byla to naše nejlepší doba. A tolik neštveme okolí,“ zasmál se, „nevím proč, nikomu se to nezamlouvalo. Asi jsme spolu trávili moc času.“
„To si nemyslím, copak se něco změnilo?“
„Řekl bych, že ne. Což mě těší.“
Myslím, že jsem chápala důvod nepříjemnosti okolí, spousta holek u nás na škole by za jediný den strávený s Jerrym dala cokoli a Clair též nebyla pro ostatní lhostejná. Přeskočila jsem tuto kapitolu k příjemnějším tématům.

O pár dní později jsem svého tmavomodrého přítele začala vídat stále častěji. V tramvaji, v metru, v parku na lavičce, byl všude, kam jsem se podívala a to mě znervózňovalo.
„Neznáte někdo támhletoho chlápka?“ zeptala jsem se mé společnosti, skládající se z několika mých spolužaček jedoucích do stejného ústavu.
„Koho?“ ptala se Sam.
„Támehlet.. Asi právě vystoupil,“ opravila jsem se pop chvíli.
Cesta do školy byla zdlouhavější, když se mnou nebyl Charlie, byl zábavný, veselý, svým způsobem záhadný, dalo se s ním probírat spoustu věcí. Proto jsem nebyla nejšťastnější, že jsme se nějakou dobu neviděli. Ale všichni mi vyčítají, že jsem moc zaneprázdněná, že se mám věnovat i někomu jinému, nu prosím!
„Lil. Lil! Vystupujeme!“ ozvalo se ze dveří. A tak jsem vystoupila.
Odpoledne se mi opět naskytl krásný pohled na mého milého pronásledovatele, seděl naproti mně a mile se usmíval. Nevím ani proč, ale někoho mi připomínal. Asi nějakou slavnou hvězdu s filmů, kterou se snaží všichni napodobovat. Možná. Ale když jsem vystupovala, zmizel.
Hledala jsem Charlieho v davu a pak jsem viděla, jak klidně postává opřený o zeď synagogy.
„Úcta ke svatým místům ti nic neříká?“ škádlila jsem ho.
„Kdyby bylo opravdu svaté, už bych to dávno poznal,“ usmál se na mě a vedl mě zase někam pryč.
„Kam mě táhneš?“ skromně jsem se ptala a v duchu proklínala sebe samu, že jsem si nevzala sluneční brýle. Nic jsem se nedozvěděla.
„Na pěkný místo,“ řekl po několika minutách, když se před námi objevil kouzelný kus přírody, okolo kterého protékal potok a všude kolem byly malé stromky. Neměla jsem slov, celé to vypadalo neuvěřitelně, jako by vytržené z reality.
„A tys mi nevěřila, že se ti tu bude líbit.“ Zase měl pravdu, jako vždy.
Musela jsem se tomu všemu smát, musela jsem se jemu smát, lehla jsem si odevzdaně do trávy a zavírala oči před sluníčkem. Charlie mě stále postrkoval a mumlal něco o tom, že jsou kolem motýli, že na nich ležím a že bych se měla posunout. Šoupal se mnou ze strany na stranu a já se snažila bránit, bezvýsledně. Neměla jsem nad sebou žádnou moc, mohla jsem se jen koukat do jeho tmavě hnědých očí a doufat, že toho nechá sám od sebe. Nebo že toho nenechá nikdy. Náležitě mé bezmoci využíval a já se svíjela v záchvatech smíchu jako had. Nakonec celé kouzlo atmosféry zakončil elegantním sesunutím mé maličkosti rovnou do potoka. Byla jsem celá mokrá a nemohla jsem mu to neoplatit, koupali jsme se ve studené vodě, který nebylo víc než po kolena a strašně mě štvalo, že ho nemůžu utopit. Poté, co jsem se konečně vydrápala zpátky na břeh, jsem se snažila uschnout. Či se z podoby vodníka posunout alespoň trochu k člověku. Tudíž jsem se natáhla na trávník a volně nechala dopadat sluneční paprsky na mé mokré tělo.
„Motýli!“ ozvalo se od potoka.
„Lítají ve vzduchu,“ odporovala jsem mile, tentokrát úspěšně, neboť místo dalších manévrů si Charlie lehl vedle mě a taky ze sebe nechával skapat vodu.
„Koukej, jak jsou milí,“ ukazoval na běláska, který se právě blížil k nám. Sednul si mi na koleno a lehce skládal křídla.
„Když v tebe budou mít dostatečnou důvěru a nebudeš dělat rychlý pohyby…“ opatrně přibližoval ruku k mému kolenu, „…tak se tě přestanou bát,“ přiblížil se k motýlím křídlům nebezpečně blízko a motýl se vznesl a letěl pryč.
„Vypadá na to, že sis získal jeho plnou důvěru,“ posmívala jsem se mu, když překvapeně zůstal jen s prázdnou rukou na mých nohách.
„Jen si nemysli, jednou se vrátí,“ řekl s jistotou v hlase a v zápětí ukazoval na další skupinku motýlů mířící k nám. Ani jeden však nepřiletěl tak blízko, abych tahle proti sluníčku mohla poznat, co jsou zač. Přelétali tak nějak zmateně, chtěli přiletět blíž, ale v zápětí si to rozmysleli a zmizeli úplně. V údolí zavládlo úplně ticho.
„Kam ty na tyhle místa chodíš?“ zašeptala jsem do prostoru.
„Jednou mi o nich někdo vyprávěl.“
„Kdo?“
„To už je dávno. Jmenovala se Rebeca, věřila na lesní víly a bludičky, co pomáhají ztraceným. Na křišťálovou studánku a léčivý pramen pro nesmrtelnost. Na elixír mládí získaný z kapek rosy, které leží na fialových květech. Když jsem se viděli naposledy, říkala mi, že jí víly volají k sobě, ukážou jí kouzla přírody a udělají ji nesmrtelnou. Pak zmizela v noci lesa a už se nikdy nevrátila.“
„Milovals ji?“
„Měl jsem jí rád. Byla jiná, byla neobyčejná… Všechno je to dávno.“
„Co se s ní potom stalo?“
„Jak jsem říkal, odešla a už nikdy nepřišla zpátky. Víc toho nevím, nikdo neví, kam se ztratila. Nerad na to vzpomínám.“ Instinktivně jsem ho chytila za ruku, snad v domnění, že ho tím trochu utěším. Poprvé jsem měla pocit, že potřebuje podpořit, že nikdo nemůže být jen bezstarostným optimistou.
„Šla bys se mnou zítra na koncert? Prosím“ zašeptal.
Hejno motýlů přilétlo od potoka zpět. Kroužili kousek od nás, jako by se nemohli domluvit, jakým směrem pokračovat.
„Jasně, proč ne?“ přikývla jsem.
Jeden bělásek se oddělil od zbytku motýlů a sebejistě letěl přímo k nám. Ještě jednou se ujistil, že nedělá chybu a pak přistál Charliemu přímo na špičku nosu.