Být já

Být já

A tak zase píšu, i když jsem na to zanevřela. Jak jinak. Nebyl ten smutek, nebylo se z čeho vypisovat. V tom štěstí s nenadálého, zítra 10 měsíců trvajícího vztahu. Ztratila jsem kamarádky, některé svou vinou jiné kvůli svému štěstí. A asi toho nelituju. Proč jako? Mám jeho a mé zlaté kluky, co mě podrží. Možná jsem však zapomněla sebe. Někde tam na půli cesty k poznání. Možná v tom čase smutnění v neustálém sledu nervozity a učení, které nepřinášelo a stále nepřináší chtěné výsledky. Asi málo dřu, asi moc jím. Asi jsem se přestala trápit. Vlastně ani nevím, co teď cítím a doufám, ne já jsem si jista – je to tak mnohem lepší. Trápí mě nervozita a strach. Není to jak to má být. Nejsem jaká chci být a myslím – mám problém. SEBE.