Jak jsem byla poprvé běhat..

Na tento úkon - běh, jsem se chystala asi měsíc. Nejdříve moc pršelo, pak se mi nechtělo nebo jsem byla moc unavená.

Ale dnes jsem si řekla: Dost lenošení, půjde se běhat!

Na tuto činnost jsem si vybrala docela neobvyklý čas, a to hodinu dvanáctou, samozřejmě denní. Takový blázen, abych šla o půlnoci zase nejsem, i když .. říká se, nikdy neříkej nikdy. :)

Za místo činu jsem si vybrala cyklistickou stezku (nebo možná stezku odvahy?), přesvědčená, že ve dvanáct hodin na ní nebude ani noha, jenže to jsem se spletla. Ale nepředbíhejme...

Po vydrhnutí hrnců po brzkém obědě, jsem se tedy rozhodla že půjdu, leč osud tomu chtěl asi jinak, protože mi začal klást překážky přes cestu. Na první překážku jsem narazila v zápětí, a to hned po otevření skříně... "Co si mám vzít "proboha" na sebe?" a s typicky ženskou odpovědí: "Nemám vůbec, co na sebe!" Jak každá žena ví, tato překážka nebyla jen tak ledajaká, spíše dvoumetrová, ale protože jsem "silná" žena, naházela jsem na sebe co mi první padlo pod ruku, a tak osud musel jít svojí cestou.

Ale osud se nenechal jen tak odbýt a schválně mi někam zašantročil klíče. Naštěstí jsem se důkladně zamyslela, kde jsem je na posledy viděla, a tak i tento souboj skončil 2:0 pro mě.

Když jsem se konečně dostala z bytu a začala jsem zamykat, přišla další malá potíž, protože mám poslední dobou problémy s klíčem, ale jak říkám, byla to jen malá potíž a tím jsem lehce připomněla osudu, že tudy cesta nevede.

Jelikož už jsem pochopila, že osud mi běh nechce dopřát, zvolila jsem cestu ze čtvrtého patra raději po schodech (aspoň malá rozcvička pro začátek), než výtahem, protože by osud mohlo napadnout zaseknout výtah pěkně na půl cesty a jediný, kdo by mě z něj mohl vysvobodit by byl domovník - můj táta, a ten je v práci! Kdepak, takovou školáckou chybu bych nemohla udělat.

S vítězným úsměvem jsem vyšla ven a vykračovala jsem si to směrem k mému novému potěšení (jak nepochopitelně naivní člověk může být..) a doufajíc, že cestou nikoho známého nepotkám, přece jen v obyčejném tričku, džínsových kraťasích a keckách parády moc nenadělám. Záhy se ukázalo, že jsem doufala marně, potkala jsem známé osoby rovnou dvě. (přičítám to tomu nešťastnému osudu).
V půlce cesty mně začaly tlačit paty v mých "drahých" levných keckách s obavami, že jsem obutí nezvolila dobře. Ale nic mě nemohlo od mého úmyslu běhati odradit, a tak jsem rázným, po každém třetím kroku mírně kulhavým, mířila k vytouženému cíli.

Když už jsem byla tedy na té stezce, nedokázala jsem potlačit lehký výsměšný úsměv patřící tomu neřádu osudu.. a kdybych mohla, vyplazila bych na něj jazyk, ale to jsem s lehkým smutkem nemohla, protože se jen tak na veřejnosti vyplazovat jazyk nepřísluší. Nyní už zbývalo jen vytasit mobil a najít v něm stopky, abych se mohla svým dokonalým časem chlubit (naivita mě ještě stále neopustila), jenže v tu chvíli si to zpoza domu drandila žena s kočárkem.. "No dobrá, předběhnu ji a pak začnu." A má myšlenka se záhy stala činem, leč co se nestalo. Proti mně jde slečna s pejskem. Lehce nasupeně jsem popošla dál a konečně jsem zapla stopky, hodila je do kapsy a rozběhla se.

První cyklista, druhý cyklista, kočárek, pes, kočárek, třetí cyklista, holka s deštníkem, a to vše ve dvanáct hodin středoevropského času a k tomu v obou směrech! To už jsem si to metla pěkně nasupeně (člověk nemá ani chvílu klidu na svůj běh!), i když vztek prý přidává energií, ale já jsem ta světlá výjimka, u které to neplatí a nebo bych potřebovala vzteku nejméně tři kýble! Po cca třista metrech a třech cyklistech jsem toho měla plný brejle (potěšení se stávalo peklem), protože jsem udělala klasickou chybu, že jsem běžela naplno hned od začátku. A k tomu ta potvora osud... začalo kapat!.. "Ať klidně padají trakaře!" Brblala jsem si pod fousy, které samozřejmě nemám, a se zbytky sil uháněla dál. Jediné pozitivum to mělo, paty při běhání nebolely a svoje levné kecky jsem překřtila na "boty na běhání"...

Po dalších několika stech metrech jsem už supěla jako lokomotiva a že bych jí byla slušná konkurence! Když už jsem začala mít infarktové stavy v půli cesty, přišla nečekaná záchrana (i ten osud mě už viděl, jak ležím pod kytičkama, a v tu chvíli se asi smiloval) - LAVIČKA. Zhroutila jsem se na ni ani nevím jak a vytáhla mobil, abych ten slavný první pokus vymazala z povrchu zemského!


P.S. Jestli bude ještě nějaké příště, tak to snad dopadne lépe. :)