Konec?!

Jak jen by to bylo jednoduché. Se vším skoncovat. Tolik možností a žádná překážka. Stačí si jen vybrat způsob. Opravdu ji dovedl k takovému zoufalství, aby takhle přemýšlela? Slzy v očích jí byly odpovědí. Jak mohl? V jedné minutě zničil vše, pro co poslední měsíce žila. Jak dlouho už o tom asi přemýšlel? Jak dlouho věděl, že to udělá?
Slepá ulička.
Chtěla křičet, ale vzal jí dech.
Chtěla vzdorovat, ale vzal jí odvahu.
Chtěla žít, ale vzal jí důvod.
Zasáhlo jí to hloub, než si byla ochotná připustit. Změnila účes, pokoj dokonce i kartáček na zuby. Nic nepomohlo. Vzpomínky vymazat nedokázala a snad ani nechtěla. Přeci to jsou dva roky. Alespoň ona je nepošlape. Ona ne.
Nejspíš až teď poznala, že ho opravdu milovala. Dost krutý paradox.
Nenáviděla ho. Za to, co teď prožívá. Nenáviděla ho za to, že si nebyla jistá, jestli ho to taky bolí. Nenáviděla ho za to, že jí úplně odstřihl. Pořád jí na něm záleží. Pořád potřebuje vědět, jak se má.
Ale jednu věc věděla jistě. Tohle mu neodpustí. Nic by nevracela, přestože si nepřála nic jiného, než být s ním. On si toho nikdy nevážil. Znovu už by to nezvládla. A on by jí ublížil, tím si byla jistá.
Bude ho jednoduše dál potkávat a čekat na chvíli, kdy při pohledu na něj neucítí nic. Lásku ani nenávist. Potom bude svobodná.