Svět za sklem

Ten pocit. Jen bezmocně sedět a dívat se. Nic víc udělat nemůžu. I když bych strašně chtěl. Dotýkám se konečky prstů skla, něžně po něm přejíždím jako by to byla tvoje tvář, tvoje vlasy. Jakoby nás nedělilo právě to třímilimetrové sklo. Jako by nás nedělilo miliony kilometrů a let. Strašně bych ti chtěl pomoct, jak tam tak sedíš na posteli v bílé košili a bílém povlečení – skoro jako anděl. Chtěl bych tě vysvobodit z tvého vězení, z toho pekla kam tě zavřela tvá duše. Jenže není jak. A tak se dál budeš pomaloučku pohybovat, s rukama složenýma v klíně v té bílé místnosti, budeš nepřítomně koukat do prázdna, křičet po nocích o pomoc, pokaždé mít strach v očích…

Seznámili jsme se spolu před pár lety – tys byla ve třetím ročníku a já už měl před maturitou. Nechápu, že jsem tě celé ty roky neviděl. Asi ses mi ztratila mezi tou spoustou lidí a objevila se jako můj strážný anděl v tu správnou chvíli. Tenkrát se v mém životě všechno kazilo – doma to bylo na nic, maturita se blížila a nervy začaly pracovat. A tak jsem se s každým jen hádal, nic mi nebylo dobré, najednou jsem začal mít pocit, že nikam nepatřím. Právě v jeden takový den, kdy jsem neměl náladu, jsi do mě snad náhodou vrazila a stačil jeden tvůj omluvný úsměv, abych ti padl k nohám. Zamiloval jsem se. Než jsem se ale rozkoukal, byla jsi pryč i s hrstí knih, co sis nesla v ruce. Jen jedna ti upadla na zem a rozevřela se. Na první stránce stálo napsané tvé jméno. Blanka…Tak jsem konečně věděl, kdo je má uprchlá Popelka a začalo být snadné tě hledat. Našel jsem tě ještě tentýž den, četla sis o přestávce na lavičce před školou. Přišel jsem k tobě, dal ti tvou knihu a tentokrát se usmál já. Od té doby jsme se vídali, povídali si, a jak už to bývá – zamilovali se jeden do druhého. Můj svět už nebyl tak nudný, šedivý – najednou získal celou paletu barev. Byla jsi pro mě něco, jako když do šedivého deštivého dne jen na chvíli vysvitne sluníčko a vykouzlí na nebi nádhernou duhu. Maturitu jsem zvládl, pomáhala jsi mi, jak se dalo. Byl jsem ti vděčný, miloval jsem tě čím dál víc. Po společném roce jsme si začali plánovat budoucnost. Mluvili jsme spolu o bytě, kde budeme žít, o městech a zemích, které chceme navštívit. Všechno bylo tak – skvělé. Až nemožně krásné se to zdálo.
Pak ale začaly ty problémy. V noci ses budila ze spaní nebo si vůbec nemohla spát. Zdály se ti pořád ty samé noční můry. Přes den jsi ztrácela pozornost, pořád ses nervózně otáčela za sebe – jako bys někoho hledala. Ale nikdo tam nebyl. Začala jsi mi vyprávět podivné příběhy o tom, jak tě pronásledují nějací lidé – muži v černých maskách. Zpočátku jsem ti věřil, měl jsem strach, chodil jsem všude s tebou. Ale hned jak jsem odešel, volala jsi, že jsou znovu tam, že přišli. Rozběhl jsem se ti na pomoc a našel tě schoulenou pod stolem v tvé kanceláři. Nikdo kromě tebe tam nebyl…
Dával jsem to za vinu nedostatku spánku, zlým snům…Jenže začalo to být mnohem vážnější. Nechtěla jsi jít sama na ulici, zůstat doma beze mě nepřicházelo v úvahu. Víš, že bych se na tebe nikdy nevykašlal, viď? Já…chtěl jsem ti pomoct…Zavedl jsem tě k lékaři, čekal jsem, že ti dá léky na nespavost, ale…přišla mnohem tvrdší rána. Byla jsi nemocná. Vážně nemocná. Ztrácela jsi o sobě vědomí, měla jsi halucinace. Všechno se mělo horšit. Ani nevíš, jak mi bylo. Tak moje princezna – moje krásná šťastná princezna – už navždy bude žít v děsivých pohádkách, kam za ní nikdo nemůže. Naše plány se rozplynuly, ale hlavně jsi mi chyběla ty. Tvůj veselý smích, povzbudivý úsměv…Zeptal jsem se, jak dlouho ještě můžeš vnímat. Odpověď zněla tři měsíce. Dostali jsme tři měsíce. Pak tě tvá nemoc úplně ovládne. Nebudeš poznávat lidi, budeš mít čím dál větší strach…Vzal jsem tě za ruku a odvedl pryč. Možná už tenkrát jsi nevěděla, co se děje, proč se to vlastně děje. Přestala jsi chodit do práce, staral jsem se o tebe, dokud to šlo. Chodili jsme spolu na naše oblíbená místa, do zahrad, parků, zámků. Možná to tenkrát byl poslední záchvěv tvého upřímného smíchu…
Až jednou se vše zhoršilo a tys mě napadla – nechtěla jsi, já ti to četl v očích, ale to něco v tvojí hlavě ti našeptávalo nesmysly. Nebál jsem se tě, ale věděl jsem, že už se to nezlepší, že tohle už nejsi ty. Přesto jsem se nevzdal a užíval aspoň ty minuty, kdy ses vrátila. Bylo to jen pár okamžiků, ale přesto. Měly nevyčíslitelnou hodnotu. Nechtěl jsem ti říct sbohem, všechno zahodit, když pořád byl snad jen malý náznak naděje. I ten ale jednoho dne zhasl. Našel jsem tě, jak se pohupuješ na posteli, oči vystrašeně vypoulené, tvá ústa pootevřená a mumlající jakési nesmysly. Nevnímala jsi, že jsem přišel. Zavřel jsem dveře, sesunul se a zůstal takhle sedět. Zíral jsem na tebe, jako bych sám byl mimo smysly. Bylo to jen pár minut, ale mně přišlo, že to trvá roky. Všechny ty roky, co jsme spolu strávili, se právě teď rozplynuly. Ani jednou ses na mě nepodívala, ty už jsi žila mimo náš svět…
Sbalil jsem ti věci, přiložil k nim do tašky naši společnou fotku a za ruku tě odvedl do auta. Dalo mi práci tě připoutat, rozhazovala si kolem sebe rukama, křičela tak bolestně, až mi zády projel mráz. Ale zvládnul jsem to a pak ponořený do apatie jel tak k té bílo-růžové budově, co má za okny mříže a velký nápis „Psychiatrická léčebna“ oznamuje, že právě tady je ten dům ztracených duší. Odevzdával jsem tě jen velmi ztěžka. Ale musel jsem….
Od té doby bydlím doma sám, sleduji naše fotky, sleduji tebe… Jen o víkend na pár hodin se smím opět ponořit do tvého světa a na chvíli se stát tvým hostem…


Snad si vycítila můj pohled nebo si cítila doteky přes sklo? Já nevím…Jindy se na mě jen ustrašeně díváš, mnohdy vykřikneš a já se sklopenou hlavou odcházím, protože si teprve v tyhle chvíle plně uvědomím, že máš ze mě strach. Že jsem pro tebe stejný jako ta ostatní strašidla…
Dnes je to ale jiné. Otočila ses a s nakloněnou hlavou pečlivě zkoumáš každý detail mého obličeje. Náhle se přestaneš houpat, vstaneš a vydáš se směrem ke sklu. Přijdeš a položíš dlaň na stejné místo jako je ta moje. Pak se mi zpříma zadíváš do očí, a i když v nich je pořád strach, vím, vidím, že někde uvnitř se na mě usmíváš…Něco si mumláš, něco čemu nerozumím – máš pořád sklopenou hlavu. Najednou se mi podíváš do očí a zcela zřetelně se ti pohnout rty v těch dvou obyčejných slovech: miluju tě, která v tuhle chvíli pro mě představují celý vesmír…Byla to jen chvíle. Skončila. Otočíš se a znovu si sedáš na postel, pohupuješ se a ustrašeně kmitáš rukama… Jsi zase uvězněná.
Ale já dnes domů odcházím s tím nejkrásnějším pocitem, jaký jsem kdy měl – s pocitem, že jsi vyhrála tu nejtěžší bitvu a že já pro tebe už nikdy nebudu jen další z mnohých strašáků, co se ti kradou do snů…