Na rozcestí

Deset minut…
Někdo by možná podotkl – jenom?
Mně ale tahle chvíle připadala jako věčnost. Jako nejdelší okamžik mého života…
Deset minut mezi životem a smrtí, deset minut strávených na tenké lávce mezi těmito dvěma světy. Deset minut váhání jakou cestou se vydat, jaký cíl zvolit. Jen deset minut strávených na rozcestí a pak se budeš muset rozhodnout, co bude dál…
Deset minut, kdy jsem stála nad tvým tělem, oplakávala tvé mrtvé oči a prosila tvé srdce, aby znovu tlouklo a já ho mohla poslouchat, až si opět lehnu na tvou hruď. Deset minut, kdy tvůj hrudník zůstával nehybný a přitom měl pravidelně klesat a zase stoupat nahoru. Deset minut, kdy se mi před očima promítl celý můj život. Ale hlavně celý tvůj život.
Viděla jsem okamžiky, na které jsem už dávno zapomněla – aspoň jsem si to myslela. Viděla jsem, jak si tenkrát jako nesmělý hoch stál před dveřmi našeho domu. Jak jsme spolu chodili na zmrzlinu, jak jsi mi plakal na ramenou… Jak jsem tě na konci procházky objala. Viděla jsem, jak mi dáváš pusu, jak hladíš moje vlasy a pak… musíš odejít. Vždycky jsem se tvého odchodu bála, jako bych něco tušila…
Ale dnes to je jiné… Moje představy se splnily, opravdu odcházíš – ale je to mnohem horší než jsem si ve svém strachu mohla jen představit…Dnes neodcházíš domů, do své postele. Ne – dneska mi odcházíš napořád. Už deset minut nad tebou stojím a vidím, jak tě zdravotníci oživují, ale ty pořád nereaguješ…
Pocity marnosti, smutku, stesku, výčitky, vztek…
Chtěla bych zpět každý okamžik s tebou, každou hádku i spor, jen kdybys tu byl. Kdybys tu byl a mohl mě obejmout. Dodat mi jistotu jako pokaždé a říct, že se to všechno spraví. Kdyby si mě mohl držet nad vodou jako už tolikrát, být mou psychickou oporou – mou láskou…
Ale jsem tu jen já a pouhých pár minut, které rozhodují nejen o tobě ale i o mně…Protože – bez tebe nedokážu žít a teď v tenhle okamžik si to uvědomuji mnohem silněji než kdy jindy…
I pouhých deset minut se pomalu krátí a já už vím, že mě opouštíš, že nemáš sílu jít dál, vrátit se za mnou. Osud rozhodl za nás. Odloučil dvě duše, které si chtěly navždy patřit. Rozdělil naše cesty.
Zoufale sedím na obrubníku u silnice, ten ruch už vnímám jen zdálky. Na mysli mi vyvstaly otázky, na které neznám odpovědi. Nikdo je nezná. Jak jen budu žít dál? Co budu dělat? Zvládnu to? Dá se to vůbec zvládnout? Propadám svému zoufalství, zdá se mi, že už nikdy nedokážu vstát a jít…

„ Slečno!!! On dýchá!!!,“ vykřikne zdravotník…

A v tu chvíli skončí deset minut, skončí veškerý čas i prostor a v celém vesmíru existuješ jen TY! Ty a tvé bijící srdce a zvedající se hrudník…