Prokletá láska

Bolest…Krev…Všude jsou cákance krve. Koberec, který kdysi býval žlutý, do sebe nasákl tu červenou tekutinu a vypadá vskutku nechutně. Má bílá košile už dávno není bílá. Pokrývají ji drobné tečky krve a fleky od mých slz. Sedím opřený o dveře a snažím se to zastavit. Muži nebrečí. Jenže když zabijete svou životní lásku, je to normální, ne? Brečet. Řvát. Proklínat svět. Naproti mně leží dvě těla. Obě bez života. On vypadá, že se dívá z okna. To se dá vydržet. Jenže ona se dívá na mě. Nenávistně, vyčítavě, smutně, s láskou. Nenávidím ten pohled. Jenže v sobě nemám dost sil na to, abych jim stáhl víčka. Nedokážu se vůbec pohnout. Musím se pořád jen dívat na to divadlo, jehož jsem byl hlavní postavou a přemýšlet nad tím, jestli se to dalo změnit…Myslím, že ne. Doma mě už odmala učili, že po akci přijde reakce. A jak to tak vypadá, byl jsem dost učenlivý syn.

S Adelaide jsem se seznámil před dvěma lety. Byla to úplně obyčejná dívka, jak o sobě často tvrdila. Ale ve skutečnosti vůbec obyčejná nebyla. Její francouzské jméno přesně vystihovalo i ji samou. Měla eleganci Francouzek, jejich frivolnost, lehkovážnost, styl. Do malé černé pihy nad jejími rudě namalovanými rty jsem se zamiloval hned. Ach Adelaide… Byla to bohyně mužských snů. Nebo aspoň těch mých. Kromě krásy však dokázala zazářit i svou inteligencí. Byla to nebezpečná kombinace, ale já výzvy miloval. Už tehdy jsem měl tušit, že s takovou ženou to nikdy nemůže dopadnout dobře…
Bohužel jsem to nepoznal. Propadal jsem se čím dál tím hlouběji do její náruče, nechal se spoutat její vášní a touhou, podléhal jejím přáním. Neuvědomoval jsem si, že jsem s ní svázaný jako řetězy. Ale i kdybych to věděl, stejně bych nic nedělal. Byl jsem jí poblázněný, posedlý. Nedokázal jsem bez ní žít…
Zpočátku to měla stejně – aspoň myslím. Přestože to byla bohémka každým coulem, snažila se se mnou – nudným obyčejným mužem – trávit spoustu času. Nechodila tak často do kaváren, nevídala se se svými přáteli, kteří na ni měli určitý vliv. Podle mě špatný. Poznal jsem na nich, že mě nemají rádi. Říkali to pohledem. Nehodil jsem se do jejich světa. Mysleli si, že jsou něco extra. I Adelaide si to myslela. Byl jsem slepý, když jsem nepoznal, že my dva se k sobě nehodíme. Když jsem to zjistil, bylo už pozdě…
Po čase se Adelaide změnila. Najednou jsem jí nestačil. Nedělal jsem to s lehkým srdcem, ale nechtěl jsem jí bránit v rozletu. Často se přirovnávala k ptákům – obdivovala jejich volnost a svobodu. Měl jsem pocit, že tajně sní o tom, být stejně nevázaná jako oni. Nechtěl jsem tedy být její zátěží. Vlastně jsem se dost bál, že ji ztratím. Život by šel dál, ale já už si to neuměl představit.
Až jednoho dne přichystala něco, co mi ukázalo její pravou tvář. Snad to udělala schválně, kdo ví. Možná se mě chtěla zbavit. A tohle považovala za nenásilnou formu. V duchu se musím ušklíbnout její naivitě – „nenásilně“, no jistě.
Zazvonil mobil, Adelaide ovšem v místnosti nebyla. Zrovna se připravovala na nějaké další setkání s tou skupinkou bláznivých anarchistů připravených změnit svět. Neváhal jsem a přečetl zprávu, která došla. Nemohl jsem přece tušit, že jí píše nějaký muž. Její milenec. V sedm má být u něj v bytě. Podepsal se Antonio. To jméno mi přišlo hrozně hloupé. Italské. Představil jsem si vysokého svalnatého černovlasého muže, jak drží mou Adelaide a zvedla se ve mně hladina vzteku. Nemůže to být pravda, pomyslel jsem si. Ale byla.
Došlo mi to ve chvíli, kdy vyšla z koupelny. Vypadala lépe než kdy jindy. Dokonce lépe než se mnou. Oblékla si své nejlepší šaty, slavnostně se učesala, nalíčila…Nedal jsem na sobě nic znát. Nemohl jsem. Snažil jsem se ji přesvědčit, ať zůstane doma. Smála se. Ale kdepak, to nejde, musím jít. Ani jsem se neohlédl a zmizela ze dveří. Nerozmýšlel jsem se ani chvíli, sebral bundu a vyběhl za ní. Šla pěšky. To znamenalo, že ten prevít bydlí blízko. Sledoval jsem ji až k němu. Nepoznával jsem to místo. Možná jsme tamtudy někdy šli, ale nemohlo to být nějak často. Schoval jsem se za roh. Jako blázen. Špeh. Zločinec. Přitom já byl jediný poctivý v téhle frašce. Už dávno jsem necítil žádnou lásku, soucit. Nic takového. Jen nenávist a zlobu. Nevím, proč jsem ji sledoval i dál, ale udělal jsem to. Vyšla po schodech. Zaťukala. Antonio otevřel. Přivítali se a zmizeli uvnitř. Chtěl jsem se otočit a utéct. Jít se opít do hospody, sbalit jí věci a vyhodit je na ulici, skočit z mostu…Ale ne – ovládl mě pocit nespravedlnosti, zahořela ve mně vášeň pro věc – tak jako kdysi žhnula pro Adelaide. Bral jsem schody po třech a stanul přede dveřmi. Nevím, co jsem chtěl udělat, jestli už tenkrát jsem plánoval vraždu. Ale byl jsem tam. Zaťukal jsem. Nic. Bušil jsem pěstmi tak dlouho, dokud se neobjevil. Byl rozcuchaný, napůl svlečený a s úsměvem něco šveholil italsky. To bylo moc. Vrhl jsem se na něj a do bytu ho vypravil pěstmi. Spadl na gauč, z úst mu kapala krev. Překvapeně si ji setřel hřbetem ruky. Podíval se na mě a bylo vidět, že se chystá na odplatu. Pak přišla ona – Adelaide. Měla na sobě jeho košili, rtěnku rozmazanou po celé tváři. Plakala, vrhala se střídavě na mě a na Antonia, prosila. Bez úspěchu. Rvali jsme se o ni jako koně. A pak jsem to udělal. Rukou jsem zachytil jakousi těžkou tyč. Nepřemýšlel jsem a zuřivě s ní uhodil Antonia do hlavy. Padl k zemi. Nestačilo mi to. Tloukl jsem ho dál. Krev stříkala do všech stran, ulpívala na zdech, na závěsech, povlečení, mé košili i Adelaide. Její brekot propukl v hysterii. Svezla se na kolena u Antoniova těla a bědovala, prosila. Nemohl jsem ji ušetřit. Ještě naposledy jsem se jí podíval do očí a pak jednou prudkou ranou rozrazil její lebku. Padla vedle Antonia. Bylo po všem.
Zlost se odplavila a zůstalo jen něco, co se nedá popsat. Je to jakási prázdnota, která naplňuje vrahovo nitro. Cítil jsem zadostiučinění, a přesto jsem si nemohl odpustit to, co jsem právě udělal. Zabil jsem je oba. Zrádce. Já nebyl tou zrůdou. Nechtěl jsem. Oni dostali to, co chtěli…

Probral jsem se ze své agonie. Byl jsem spokojený.
Zbyla tam po mně velká spoušť. Rozbité věci, nábytek, vše potřísněné krví…Nemyslel jsem na to. Odpustil jsem sám sobě. Co jiného mi zbývalo? Bez kousku citu jsem Adelaide stáhl víčka. Tomu bídákovi ne. Chtěl jsem, aby pozoroval můj vítězný odchod až do posledního momentu. Utřel jsem svou košilí otisky prstů z kovové tyče a pohodil ji vedle nich. Svlékl jsem si košili a v Antoniově skříni si našel novou. Pak jsem otřel své otisky i tam. Košili a vražednou zbraň jsem nechal na místě. Naposledy jsem se na ně podíval a pak odešel. Na chodbě jsem propadl v hurónský smích. Nebyl jsem blázen, neutíkal jsem. Bylo mi jasné, že mě chytí. Spravedlnost – jakkoli nespravedlivá – dojde naplnění. Ostatně nechal jsem jim tam dost důkazů. Nepokusil jsem se o perfektní zločin. Věděl jsem, že jednou mě dopadnou. Ale rozhodně to nemělo být teď…
Vešel jsem do našeho bytu a zničil všechny věci, které mě mohly spojovat s Adelaide, všechny naše vzpomínky. Nalil jsem si whisky a sledoval, jak její obličej na fotce pomalu požírají plameny…