Čtyři kříže

Novinový článek:
U nedaleké lesní cesty byla dnes ráno nalezena mrtvá dívka. Zřejmě se jedná o narkomanku, která zemřela na předávkování heroinem. Nezanechala po sobě dopis na rozloučenou. Její smrt zůstává otazníkem – stejně jako čtyři kříže, u kterých bylo nalezeno její tělo a zvláštní výraz plný úlevy, který zdobil její tvář spolu s jemným úsměvem…Dozvíme se vůbec někdy, co se stalo?

Ráno mě probudila zima. Usnula jsem na lavičce. Nic tak divného. Od té doby, co jedu na heroinu, je to normální. Usnu tam, kde si lehnu. Třeba i na zemi. A i kdyby ne – beztak nemůžu nic dělat. Nemám, kam jít. Z bytu mě už dávno vyhodili. Žádnou rodinu nemám. Rodiče zemřeli, když jsem ještě byla malá. Vychovávala mě moje stará seschlá teta. Její výchova mě poznamenala na celý život. Naštěstí - jo, vím, že bych to neměla říkat – už umřela. Stalo se to přesně v den mých osmnáctin. Od toho dne se potloukám na ulici. Jediná moje rodina jsou kluci z party. Znala jsem se s nimi už dávno předtím, než teta naposledy vydechla. Chodili do stejné školy jako já. Byli jsme dobrý tým. Měli jsme se rádi, dělali jsme všechno spolu, pomáhali si…Měla jsem je opravdu ráda. Myslím, že i oni mě. Nedali na mě dopustit. Chránili mě před různými spolužáky, kteří mě neměli v lásce. Vždycky jsem byla trochu divná a odstrkovaná. V nich jsem ale našla velkou oporu. Přístav naděje. Pomáhali mi sehnat bydlení, když jsem se ze dne na den ocitla na ulici. Párkrát mi dali i peníze. Bylo to vážně dobrý kámoši. Než všichni začali fetovat. Včetně mě…
Nejdřív jsme to rozjížděli v malém, ale nakonec se z toho stal velký kolotoč, z kterého není cesta zpět. Z trávy se stal perník a z toho jsme nakonec přešli na heroin. Heroin spoustu věcí změní. Nejen věci. Mění hlavně lidi. Kluky taky změnil. I mě. Najednou už jsme si nebyli tak vzácní. Lhali jsme si, kradli si peníze i dávky, nadávali si, rozcházeli se – a pak se k sobě zase vraceli, omlouvali se, objímali, plakali a smáli. Pořád jsme ale byli spolu. Skoro jako rodina. Nikdo nenašel odvahu odejít a jet na vlastní pěst. Na to jsme si byli až moc blízcí.
Až jednoho dne – stalo se to před dvěma lety – odešel Ewan. Zničehonic, bez varování. Bylo to hrozné. Hlavně pro mě. Možná to bylo tím, že jsem jediná holka v naší partě a tak mě to dost sebralo. Plakala jsem celé dny a brala dvojnásobek heroinu. Nepomohlo to. Pořád jsem měla v hlavě Ewanovu tvář. Byl to moc fajn kluk. Rád se smál. V posledních měsících ale vypadal dost špatně. Byl bledý, pořád jen kašlal a občas si stěžoval na bolesti. Vlastně mě nemělo překvapit, že od nás odešel. Dalo se to čekat. Tohle by nikdo nevydržel dlouho…Jenže mě to překvapilo. Připadalo mi, jako bychom už nebyli rodina. Bylo nás o jednoho míň. Už nikdy to nemohlo být stejné…Vážně, dost mě to tenkrát vzalo…Možná proto, že jsem to byla právě já, kdo našel Ewanovo mrtvé tělo a musel se jako první podívat do jeho prázdných očí. Prázdnějších než obvykle – hned jsem věděla, že je mrtvý… Postavili jsme mu křížek u naší oblíbené lesní cesty. Občas jsme tam zašli.
Po Ewanovi to byl Jack. Odešel dva měsíce po něm. Navždy nás opustil. Předávkoval se. Vědomě. Schválně. Napsal dopis na rozloučenou. Prý už to nemůže snést. Nemůže se na sebe podívat do zrcadla a vidět tu trosku. Nemůže už čekat na den, kdy si pro něj přijde smrt. Měl strach. Raději umřel pro něco, co měl rád. Dal si zlatou. Tohle byl šok pro nás pro všechny. Jack neuznával sebevrahy. Věřil, že jednou dokáže přestat. A pak jednoho dne – prostě to vzdal. U lesní cesty přibyl křížek.
Když se to stalo, přemýšlela jsem, co mám dělat. Chtěla jsem přestat. I Tom a Frank. Jenže nikdo z nás to nezvládl. Jediné, na co jsme se vzmohli, bylo omezit dávky. A tak jsme nějakou dobu přežili. Dožili jsme se dnešního dne. Kříže stály opuštěně u lesní cesty a jen marně čekaly na naši návštěvu. Na naše mrtvé kamarády jsme vlastně trochu zapomněli. Proč bychom se jinak takhle ničili dál? Nevím. Neznám odpověď. Vím jen, že to tak je…
Vstala jsem z lavičky. Čekal mě perný den. Jako všechny mé dny. Musela jsem něco sehnat. Neměla jsem peníze. Kluci na tom byli podobně. Chodili jsme každý sám a scházeli se večer. Skládali jsme aspoň na jednu pořádnou dávku. Někdy to vyšlo, někdy se nám nepodařilo sehnat vůbec nic. To jsme se pak často hádali. Neměla jsem jim to nikdy za zlé a oni mně taky ne. Prostě byla taková situace…
Nespletla jsem se. Celý den jsem běhala po městě a sháněla peníze. Když jsem se vypravila za Tomem, můj dobrý pocit sílil…
„Tommy? Jsi tu,“zeptala jsem se a tiše vstoupila do jeho bytu.
Měla jsem klíče. Dal mi je. Nevěděla jsem proč. Vlastně – věděla. Jen jsem to nechtěla vědět. Schoval si je u mě pro jistotu. Kdyby se mu něco stalo. Kdyby umřel…Zahnala jsem ty myšlenky někam do nejtemnějšího zákoutí mé duše. Nepřicházelo to v úvahu. Tommy mě nemohl opustit. Byl to můj nejlepší kamarád. Nejlepší z celé party. Jeho jsem kdysi tajně milovala, s ním jsem měla tolik společného, on mi nejvíc pomáhal. Tommy nesměl odejít.
„Tome? Haló,“zavolala jsem znovu a pomalu postupovala bytem.
Do nosu mě uhodil prudký zápach. Lekla jsem se. Odněkud jsem ho znala. Jen jsem si nemohla vybavit odkud. Šla jsem za tím puchem. Vedl mě do obýváku. Se zavřenýma očima jsem otevřela dveře. A pak, když jsem otevřela oči, jsem se sesypala k zemi. Ležel tam Tommy. Můj milovaný přítel Tommy. Byl mrtvý. Stejně jako Ewan a Jack. Tak proto jsem to znala – ten smrad, ten pocit…Už jednou jsem mrtvolu našla. A teď to byla další…Na nic jsem nečekala a vyběhla ven. Musela jsem na čerstvý vzduch. Zhroutila jsem se na lavičce před domem… Za dva dny měl Tom pohřeb. Byli jsme na něm jen já a Frank. Žádnou jinou rodinu Tom neměl. Měl jenom nás, naši partu… Jak jsme tam tak stáli, měla jsem pocit, že nikdy nemůžeme uctít jeho památku. Vždyť jsme na sobě ani neměli černé oblečení! Byli jsme špinaví, umaštění, zkažení…Jen s vypětím všech sil jsem zadržovala vodopády slz. Bylo mi zle. Frank na tom byl podobně. Naše rodina se úplně rozpadla. Byl to konec. A na řadě byl jeden z nás…Odcházeli jsme se sklopenou hlavou. Nevěděli jsme, kam jít. Nakonec nám za útočiště posloužil starý most za městem…
Frank. Byl další. Zemřel přesně za čtrnáct dnů. Naštěstí jsem to nebyla já, kdo ho našel. Rozhodl se odjet a trochu si provětrat hlavu. Skončil v nějakém doupěti, kde denně fetoval mnohem víc než s námi. Netrvalo to dlouho a opustily ho síly i rozum. Nedal si pozor, kolik bere. A tak zemřel…
Na světě jsem zůstala jen já. Sama. Opuštěná. Všichni kluci byli pryč. Odešli, opustili mě. Rodina se rozpadla tím nejhorším možným způsobem. Proklouzla mi mezi prsty. A najednou nebyl nikdo, za kým bych mohla jít, kdo by mi mohl pomoct nebo poradit. Byla jsem jen já a moje vzpomínky na ta nejlepší léta mého života a na ty nejlepší lidi kolem mě. Trpěla jsem depresí. Nekonečnou a opravdu krutou. Nešlo se z ní dostat. Spoustu času jsem trávila právě tam na naší oblíbené cestě, u hrobů svých nejlepších přátel. Samozřejmě to nebyly jejich hroby – neležela tam jejich těla, byly to jen stlučené kříže. Ale byly tam jejich duše. Tam - všichni společně - jsme si povídali a snili. Já snila. Zoufalá a smutná. Rvala jsem si vlasy, hrabala do hlíny, ležela na tom místě ve dne v noci…Pár lidí zastavilo a ptalo se, co se děje…Nebyla jsem schopná odpovědi. Taky jsem tam fetovala. Píchala jsem si další a další dávku a …Nevím, o čem jsem snila. Jen jsem už nechtěla být takhle sama…Když jsem si dala hodně heroinu, byla jsem schopná vidět jejich tváře a slyšet jejich hlasy. Dávalo mi to pocit, že tam pořád ještě jsou se mnou, i když nebyli. Tam a s heroinem jsem si nemusela přiznat, že to byly právě drogy, které nás rozdělily a zničily nám život. Tajně jsem snila, že heroin nás zase spojí…
Píchla jsem si další dávku – dost vysokou na to, aby mi bylo fajn. Byla vlhká letní noc. Měsíc se tyčil na nebi a pozoroval, co se děje na Zemi. Myslíte, že mě viděl? Ležela jsem u hrobů svých nejlepších přátel a pomalu usínala…„Dobrou Ewane, Tomme, Jacku, Franku…Hezky se vyspěte,“zamumlala jsem a zaklapla oči. Chtělo se mi strašně spát…