Tak ,podej mi tu ruku

Bylo to jednoho večera.Venku horko,že se nedalo ani spát.Ležela jsem v posteli a přemlouvala oči ke spánku.Nešlo to.Něco nebylo v pořádku.Asi tak za pul hodiny jsem cítila jak se pomalu kamsi propadám.Viděla jsem v dálce postavu oděnou do něčeho šedýho,hlavu měla sklopenou dolu ani se nepohla.Volala jsem na ni..neodpovídala.Šla jsem pomalým krokem k ní,ale vzadlovala se.Tak jsem se rozběhla a snažila se ji chytit za nataženou ruku.Čím víc jsem utíkala,tím víc se vzadlovala.Zůstala jsem stát taky.Napadlo mě,nátáhnout k ní ruku,a ona to opětovala.Nevím,zda to byla ona či on,ale snažila se mě chytnout.Říkám jí,víc,víc tu ruku natáhni,já jinak na tebe nedosáhnu.Jen jsem citila,jak se dotýkáme konečky prstů.Byla to jen chvilka ale já ten malej dotyk citila,jako by to bylo doopravdy.Nevím kdo to byl a co chtěl,nebo chtěla.Mohla to být ruka člověka,kterýmu zemřela máma.Mohla to být ruka dítěte.Mohla to být ruka komu zamřel táta.Ruka někoho,kdo se potřebuje vyplkat.Mohl to být kdokoliv,kdo mi něco chtěl říct,nebo naznačit.Možná se někdo nad tímto pozastaví.Možná se tomu bude někdo smát.Ale já věřím,že tu je někdo,kdo potřebuje třeba pomoct,nebo mi něco říct.At jsi to ty,nebo ty,neboj se,řekni mi co tě trápí.Vyslechnu tě.Uleví se tobě i mě.Třeba i já k tobě jednou tu ruku budu natahovat a budu ráda,když se tě dotku aspon konečky prstů.