Noční filozofie

Zima mě štípala do tváří. Nebylo to příjemné. Na sobě jsem sice měl několik vrstev oděvů skládajících se ze starých děravých svetrů, které někdo vyhodil, slabého podzimního kabátu a huňatého zimního kabátu, přesto jsem se třásl zimou. Byla to už pátá noc, kdy jsem spal na ulici. Nedařilo se mi sehnat místo na přespání, neměla jsem kam jít. Žádné přátelé jsem už dávno neměl – vlastně od té doby, co mě vyhodili z práce, manželka ode mě odešla, já začal pít, hrát ruletu a karty, krmit automaty, až to nakonec došlo tak daleko, že jsem neměl peníze ani na chleba a sýr, musel si půjčit peníze, nemohl to splácet a tak nakonec přišel úplně o všechno. Na tvář exekutora, který s nelítostným výrazem značkuje můj byt, nikdy nezapomenu, i když je to už pár let. Měl výrazné lícní kosti a tvrdé rysy. Jeho oči byly tak ledové, i když se díval na trosku, jakou jsem v tu dobu byl. Nemohl jsem mu nic vyčítat a stále nemohu – je to jeho práce. Možná mu mě bylo někde v skrytu duše líto, ale nemohl to dát najevo. Byl stoprocentně profesionální. A to je zřejmě důvod, proč má stále práci a stále má kde spát a co jíst. Na rozdíl ode mě. Už několik let se potloukám na ulici – od té nešťastné události, kterou jsem popsal. Nepočítám, jak je to už dlouho. Stejně to nemá cenu. Nijak mě to nezachrání, neuleví se mi. Spíš naopak. Začnu propadat zoufalství. To nesmím, nemohu si to dovolit. Kdybych mu totiž propadl celou svou duší, nepřežil bych tady na ulici ani jeden den a jednu noc. Zemřel bych hned a na místě. Neměl bych sílu na to shánět pořád něco k jídlu, místo k přespání; neměl bych žaludek na to žebrat a prosit lidi, aby mi něco dali. Většina z nich to nedělá, ale najdou se výjimky a ty vždycky darují aspoň pár korun. Obvykle nevydělám moc, ale aspoň na jídlo a kafe v bufetu to stačí. Když nemám ani tolik, musím se spoléhat na domy pro bezdomovce nebo na azylové domy, kam mě občas vezmou. Nechají mě tam přespat a mnohdy mi šoupnou i něco teplého do žaludku. Obzvlášť v zimě se tohle dost hodí. Noci bývají kruté a chladné a já už nejednou zažil, že někdo umrznul. Někdo, koho jsem znal a mluvíval s ním. Byli to mladí kluci, stejně jako bezzubí starci. Vždycky to bylo stejně smutné. A bezdomovecká komunita to vždy snášela dost zle. Měli jsme strach, že příště to bude jeden z nás. Mohl to být kdokoli – i ty, on nebo já…Když někdo umřel, většinou se o tom moc nemluvilo. Mlčeli jsme. To byl náš způsob, jak s tím bojovat. I když se smrtí se bojovat nedá. Můžete to zkusit, ale stejně prohrajete. Ať už jste ten, na koho zrovna ukázala prstem nebo jen vzdálený pozorovatel, který jejím výběrem nekonečně trpí. Nemáte proti ní žádnou šanci. To každý z nás dobře věděl. A proto jsme o ní nikdy nemluvili – jako bychom si ji nechtěli poštvat proti sobě…
Otočil jsem se na druhý bok. Ruce se mi třásly – tahle noc byla opravdu příšerná. Měl jsem pocit, že nejhorší v posledním týdnu. Ležel jsem sám na nádraží na kartonových krabicích, které se mi podařilo vytahat z popelnice na papír a zabalený do oblečení, které patřilo někomu šťastnějšímu, kdo ho už nepotřeboval. Všichni mi známí byli pryč. Měli štěstí a sehnali si nocleh. Mě štěstí začalo opouštět. Nic jsem nemohl najít, všude měli plno, nikde nechtěli starého vousatého smrdutého muže, který už neměl sil nazbyt. Jak jsem se tak otočil a zahleděl se na nebe plné chladivých hvězd z jiných světů, napadlo mě, že jsem musela udělat něco špatně. Musel jsem si znepřátelit smrt, tu všemocnou vílu a ona mi teď ukazuje, co vzmůže. Otřásl jsem se při té představě a po zádech mi přejel mráz – ne ten skutečný, pouze ten duševní. V žádném případě jsem ještě nechtěl zemřít. Můj život sice nestál za nic, ale… Ale i ten nejhorší život je lepší než smrt. I ten nejvíc promarněný život je důstojnější než umírání. To jsem moc dobře věděl. Nikdy jsem to nechtěl vzdát. Ale co vy? Myslíte si snad, že by bylo lepší, kdybych zemřel? Uvolnil místo někomu jinému, nechal nějakého dalšího zklamaného a zničeného člověka jít na své místo? Bylo by vám líp, kdybych nedýchal váš kyslík a nejedl vaše jídlo? Tak co? Jak mi odpovíte? Pocítil jsem hněv. Možná to bylo tím, že jsem již pátou noc spal na ulici a sžírala mě zima, možná za to mohly mé myšlenky. Byl jsem naštvaný na všechny ty lidi, kteří bez mrknutí oka procházeli kolem mě a nic mi nedali. Mnohem víc jsem ale nenáviděl ty, kteří o tom mluvili. Správně – o tom – i když mluvili o mně, o živé bytosti. Já už pro ně živý nebyl. Zemřel jsem ve chvíli, kdy jsem ztratil hmotné statky. Takhle to v tomhle světě totiž je – jakmile neudržíte tempo s ostatními a převálcuje vás vlak, v tu chvíli už nemáte právo na naději, druhou šanci, ani na život…
Mockrát jsem je slyšel, jak se o mně hlasitě baví. Nedali si ani takovou práci, aby zmizeli z mého dosahu. Zřejmě si říkali, že je neslyším. Že jsem hluchý, slepý a nepohyblivý. Proto si troufli. Ze statného muže, kterým jsem býval, už opravdu nezbylo nic. Jen můj duch zůstal stejný – tvrdý a bojovný. Mnohokrát jsem měl chuť pěkně od plic jim říct, co si o nich myslím. O jejich pokrytectví a lhostejnosti. Musel jsem se držet, abych se za nimi nerozběhl a jednu jim nevrazil. Tolikrát jsem se přemlouval, abych zůstal jen potupně klečet na kolenou, s tváří dolů a rukama nataženýma, abych zapomněl na to, co jsem slyšel a dál doufal, že dnes přece jen něco vydělám…Byly to zvláštní chvíle. Protože hned za pár minut jsem musel sám sobě přiznat, že se nemám čemu divit. Lidé vlastně ani nejsou tak zlí, jen mnohokrát sami nemají na vybranou. Možná žijí z platu od platu jako já kdysi a jejich blahobyt je jen pozlátko pro ostatní, aby je nevyhodili z vlaku, ve kterém společnou jedou, tak jako mě. Možná se jim prostě jen nechtějí dát peníze člověku, který si za svůj špatný stav může sám. A já si nechtěl nic nalhávat – mohl jsem si za to sám. Aspoň z části určitě. Možná nevěřili, že jejich peníze využiju dobře a mysleli si, že je půjdu propít do nejbližší hospody. A já jsem to kdysi vážně dělával. Neviděl jsem smysl života, nenašel jsem nic dobrého na dni, na noci ani na příštím ránu, nevěděl jsem, na čem záleží a nechtělo se mi se snažit. Jediné, co bylo dobré, bylo zapomenout. A tak jsem všechno propil. Jenže pak jsem si uvědomil, že takhle to není správné. Chtěl jsem to změnit. Zdálo se, že je pozdě. Lidé už nám nevěřili, už nám nic nedali. Maximálně tak cizinci, kterým nějaké to euro v peněžence chybět nebude. Snaha, aby nám něco dali, to byla vlastně poslední náplň našeho života. Byl to jediný odstín, který nám zbyl z té široké palety. Bylo mi z toho na nic. Zvykle jsem si být malířem a používat různé odstíny. Pak jsem upadal jen do černé a bílé, až mi nakonec zůstal jen prazvláštní a nic neříkající odstín šedé. Nenáviděl jsem to a chtěl s tím něco dělat. Chtěl jsem znovu být malířem. Jenže den za dnem plynul, čas nebral ohledy a svět kolem nás také ne. Nechtělo se mu zastavit ani na sekundu. Zatímco všechno kolem zrychlovalo a zesilovalo, já stárnul a slábnul. Pomalu jsem ztrácel i to poslední, co mi zbylo a to byla má naděje, kterou jsem v sobě uchoval. Snad pod všemi těmi bundami, snad v myšlenkách na lepší budoucnost, snad kvůli sázce na štěstí (poslední sázce, kterou jsem byl ochoten udělat), možná právě kvůli mým filozofickým večerům prolezlých zimou…Přemýšlet nad tím, proč to tak je, bylo příliš vyčerpávající a při mém stylu života skoro nemožné. Proto jsem to nechal být a jen tak plynout… Znovu jsem se přetočil, od úst mi stoupala pára a víčka mi klesala. Svůj ztracený život jsem už zrekapituloval, takže jsem mohl v klidu usnout. Dělal jsem to tak každý večer – připomínal si nedůležité i důležité a přemýšlel nad smyslem toho všeho chaosu. Bylo to pro jistotu – kdybych se další ráno neprobudil. Což se klidně stát mohlo – však víte, se smrtkou jsem na tom zle. A v budoucích dnech to asi lepší nebude…