Síla samoty

Anotace: Kam až může zajít člověk bojící se samoty... a jak to může dopadnout. Vzestup a pád.

Cesta vede do lesů, je sametová tma, nikde nikdo. Jsem tu sama. Čím dál od lidí jdu, tím líp mi je. Nechtěla jsem být sama, bála jsem se samoty. Donutilo mě to brečet, ale poznala jsem lidi a utíkám od nich co nejdál.

Hrůza ze samoty mě pronásledovala vždy, budila mě uprostřed noci a nutila mě křičet. Toto šílení ve mně vzbudilo opravdové deprese, dostala jsem se k cigaretám, alkoholu, práškům, drogám, sexu, navazovala jsem vztahy s novými lidmi a každý den poznávala někoho nového. Taková byla má opatření proti samotě. Své chování jsem vypilovala do takové formy, aby žádný z potencionálních partnerů neměl důvod mě opouštět, byl pro mě důležitý jak celek, tak detaily komunikace a mého vystupování, zároveň jsme si ale zachovávala lidskou přirozenost. Někteří si mě oblíbili na první pohled, jiným to trvalo déle, ale většinou mi nedělalo problém dosáhnout svého a zalíbit se. Vše na mně mělo být vyrovnané, nepřehnané, abych nepůsobila vyumělkovaně. Každému se líbilo něco jiného, někdo se nadchl pro oči, jiný pro smysl pro humor, myšlenkové pochody, červenání se. Ze začátku šlo o psychické i fyzické přednosti. Bylo nemožné, zalíbit se všem, samozřejmě, kdo je oblíben, je i nenáviděn. Ale obě skupiny lidí se shodly na jednom: považovali mě za originální. Přitom celá moje osobnost byla postavená na desítkách, ne-li stovkách jiných povah. Výborně jsem se s touto osobností zžila a nikde jsem se nepřetvářela.
Úspěch jsem si prostě užívala i přes zjištění, že minimálně polovina mých známých ve mně vidí pouze sexuální cíl. Ano, i tento bod na mě velmi chválili, možná až přechválili.
Ovšem jediná cesta z vrcholu vede dolu.
A opravdu, na samém dnu jsem se také ocitla. Byly to příšerné pocity plné zoufalství. Jediné, co mohlo zhoršit moji situaci, byl snad jen požár střechy nad hlavou, nebo zásah jiného živlu, jak jsem se domnívala. Rádoby kamarádi se zajímali, co se stalo, ale tahle stránka života jim měla zůstat utajena, vymlouvala jsem se na nespavost a problémy s přítelem. Nutno uznat, bývalí partneři měli na mých problémech velký podíl. Jednou to muselo přestat, ale i přes všechny ty návykové výrobky se nic nezlepšilo a mně připadalo, že začínám být sama. Na každém prstu desítky známých, ale bylo to málo. Chyběla mi jedna osoba. Jedna jediná osoba, která by s čistou hlavou a upřímně řekla "miluju tě". Bez výčitek a vedlejších úmyslů by mě objala a já z toho objetí cítila upřímnost toho doteku. Dojela jsem přesně na to. Myslela jsem, že když si budu hrát na paní Dokonalou, přítel si mě bude vážit, ale nenapadlo mě, že ve všem bude hrát roli jen můj vzhled, reprezentativní vystupování nebo sexuální zručnost. Nešlo tu nikdy o mé chování, přítulnost, názory, myšlenky, vtipy nebo historky a ambice, vždy tu byl jen obličej, prsa, automatický úsměv a kvalitní kouření. Co jsem měla dělat, když jsem si byla jista tím, že každý další partner by zas a znovu ocenil jen tohle? První týden vždy šlo skutečně o mně, ale potom jsem se stala panenkou na hraní. Co jsem tedy měla dělat. Mohla jsem vzdát jakoukoli zdánlivou zamilovanost a pokus o budoucnost, nebo jsem se s tím mohla smířit a zkusit si udržet aspoň jednoho kluka. Smířila jsem se. Byl to boj o udržení aspoň toho jednoho, který snad neměl jedinou dobrou vlastnost, krom toho, že utěšoval své kamarádky (v můj neprospěch). Mnohdy jsem si říkala: Jak jsem se k tomu člověku dostala? A co to mele za sračky?
Neustále mi bylo předhazováno, že melu hlouposti já. Tak jsem se pustila do fotomodelingu. Pokud mám být někde prezentována třetí straně jako husa, budu se nechávat povrchně obdivovat. Rozepsala jsem si knihu, úvahy a pár básní a povídek, kdyby snad někdo měl zájem o mojí opravdovou stránku.
Vymklo se to kontrole.
Začala jsem s oslňováním lidí přes moji psychickou stranu a teď byla vyzdvihována maximálně tak má prsa, hubené nohy a vůně. Ano, styděla jsem se. Ovládal mě vztek na sebe samotnou, proč jsem to nechala zajít tak daleko. Muž, co mě opustí kvůli tomu, že jiná má větší poprsí, není muž, ale podtvor, puberťák s myšlenkama někde ve čtrnáctém roce lidského života, přesto, že fyzicky byl třeba i o deset let starší. To už jsem si připadala jako centrum dekadence. Teď teprve mi byla udělena ta čest poznávat dno. Jen ta živelná pohroma scházela. Stále jsem trpěla nočními můrami o samotě, nespavost, vše se mi přestalo vést, peníze došly a celá moje vytvořená osobnost se zhroutila. Teď už nešlo o nic. Jak jsem se přestala snažit působit přitažlivě, byl o moji osobu podstatně menší zájem se všech stran. Staří přátelé si ťukali na čelo a nechápali, co tak zlého mě mohlo potkat, že jsem se tolik změnila. Měli nějakou starost, ale takových zoufalých, jako jsem byla já, bylo na světě hodně. Prý to v mém věku bylo běžné, přece jsem byla teprve mladá a nebyl to konec světa. Času dost. Dostanu se z toho.
Nedostala jsem se.
Jednoho dne jsem se s hrůzou vzbudila kolem čtvrté ráno. S křikem. A mé obavy se potvrdily. Byla jsem sama, úplně. Kolem mě nebyl nikdo, kdo by byl upřímný, bavil se se mnou na úrovni, o koho bych se mohla opřít, někdo by se opřel o mě. Nikdo, kdo by stál aspoň za pohled. Celý ten den jsem musela na společnost působit jako vážně nemocný člověk. Jindy jsem se aspoň bavila sarkasticky, tento den jsem nepromluvila ani slovo. Bylo to nepopsatelné. Nejhorší bylo, že jsem si to plně celé uvědomovala a nebylo cesty zpět. Byl to konec, konec mé zkušenosti s lidmi, veškerých snah. Nikoho jsem nechtěla znát, vidět, slyšet, ani cítit. V noci jsem utekla. Nejdřív na okraj města, pak na louku, potom do lesa, pak do dalšího lesa, hlavně nezastavovat. Proud myšlenek, černých myšlenek, mě hnal dopředu. Nevím, kde jsem to byla, co se stalo a co šlo.

Celé ty dny, měsíce, roky... Sedím tu opřená o zeď, polstrovanou zeď. Přehrávám si v hlavě ty poslední vzpomínky, které jsem i sepsala. Zdálo se mi, že vidím svět kolem sebe černobíle. Naproti mně sedí na židli pán v bílém, bere mi jednu stránku po druhé, čte si a potí se. Myslí si, že něco z mé minulosti ve mně zůstalo a měla bych víc psát, ale o čem mám psát, pamatuji si jen ten krátký, asi čtyřletý, úsek života, o kterém jsem už psala. To jsem byla tak mladá... a teď jsem tak stará. Muselo mi utéct přibližně 30 let života. Slečny v bílém se u mě střídají a pláčou. Povídají mi své životní příběhy a litují toho mého a drží mě za ruku. Každý den se u mě vystřídají aspoň tři lidi. Všichni z nich četli mé listy a často se mnou o nich mluví. Nosí mi dárečky. Občas přijde někdo, koho z minulosti údajně znám.
Až když jsem se od lidí úplně očistila, začala jsem si vážit i sebemenšího zájmu od nich.