Společníci - Dlouhé noci

Jako v každém velkém městě, tak i zde (nebo spíše hlavně) v New Yorku potřebovali lidé mít nějakou společnost, někoho, komu se můžou svěřit a na koho se zároveň dobře kouká. Potřebují někoho, kdo se neptá, proč dělá přesčasy, proč si koupil novou televizi, když je zapotřebí koupit novou myčku nádobí. Rose to věděla a také věděla, jak toho dosáhnout. Měla nápad, schopnosti a hlavně měla skvělý přístup k těm, kteří takhle pracovat zvládli. Proto vlastnila vzkvétající firmu Andělé na zemi, ve které pracovalo padesát společníků a společnic všeho druhu. Rose si byla vědoma, že každý chce něco jiného, a proto neměla lidi stejného typického vzhledu. Dokonce pro ni pracoval muž, který vypadal jako kovboj. Velká ramena, bezstarostnost, husté obočí a tmavé oči. Udržoval si na tváři strniště, protože mu připadalo, že chlapi bez strniště jsou jen děti. Znovu se nad touto připomínkou usmála, když si četla jeho poznámky o klientce, se kterou byl včera večer. Rose ji viděla, to ona jim vybírala podle požadavků společníky a vypadá to, že včera se opět trefila do černého. Přespala krasopisně jeho poznámky do složky se jménem zákaznice. Počítače na tohle nepoužívala, ty měla jen na statistiky, korespondenci a další věci. Věřila, že když o svých klientech píše ručně, není to tak neosobní a je to více taktní, než ťukat jejich povahu pomocí binárního systému do věci, do které se navíc můžou dostat i jiní. Dopsala větu a dala papír do žluté složky. Vstala ze svého křesla a došla ke kartotéce, kde začala hledat jméno od S. Během chvilky našla místečko, kam bude patřit tato kartu paní Schumanové. Když začínala, tak jí to dělalo problémy a trvalo podstatně déle. Zavřela šuplík a ozvalo se zaklepání.
„Dále.“
Do místnosti vešel muž v tmavém kvádru. Jeho ocelově modré oči a vysoké čelo jasně říkalo, že si jde za tím, co chce hlava nehlava. Rose se na něj usmála již nacvičeným způsobem.
„Jsem Adam Brooks a měl bych zájem o vaše služby.“ Rose kývla a ukázala mu na židli u stolu.
„Dobrý den, jsem Rose a věřím, že společně vám někoho najdeme.“ Posadila se do svého křesla a přisunula se ke stolu. ,,Takže, pane Brooksi...“
„Říkejte mi Adame.“ Rose se na něj jen více usmála
„Dobře, Adame, jaké máte přání na společníka?“ vzala si do ruky tužku. Linkovaný blok měla už připravený na stole.
„Chci ji na večeři a pak na sex,“ prohlásil klidně, když se usadil na pohodlné židli. Rose se na něj podívala. Odložila tužku a vrátila pohled k němu.
„Adame, my nejsme firma, která se zabývá prostitucí. Zajišťujeme jen společnost. A jestli se někdo ze zaměstnanců vyspí s klientem, tak je to čistě jejich dobrovolné rozhodnutí. A nikdo za to nedostává příplatky.“ Vadilo jí, že je jeden z dalších, kdo se tu občas objeví a myslí si, že jsou to prodejný děvky. Nejvíc ji ale štvalo, že to, co mu říká ignoruje. Jako malé dítě ve škole. Rebel, co se snaží rozčílit učitele.
„Hm, no jak jste řekla, když budou chtít. A já chci Rose Cornrovou na pátek večer,“ oznámil to prostě. Nevěděla jestli si z ní dělá srandu, a nebo to myslí vážně. Zkoumavě se na něj zadívala a on jí klidně pohled mrazivých očí oplácel. Usmíval se. Takže věděl a čekal na její reakci. Spojila si své ruce a položila je na stůl.
„Myslím, že v tomhle není možno vyhovět. Já společnost nedělám. Ve firmě je dost dívek, které jsou vhodnější na společnice a jsou vtipné-“ Opět ji nenechal domluvit.
„Nepotřebuji, aby byla dívka vtipná v posteli.“
Rose si poklepala ukazováčkem po kloubu na ruce a snažila se nevyhodit ho ven. Klient je klient, i když s tímhle nejspíš budou problémy. Mlčela, chtěla mu odpovědět, ale nechtěla ho zbytečně naštvat. Třeba je to jen špatný humor.
„Tady je moje číslo, tak mi zavolejte, až tu práci přijmete. Bude to přínosné pro oba.“ Drze si vzal její tužku a napsal své číslo do jejího bloku. Ani se nepohnula. Odložil propisku vedle bloku a pak se sebejistým úsměvem přešel ke dveřím. Tam se ještě jednou na Rose otočil a usmál se. „Za ten večer samozřejmě zaplatím a dodržím vaše pravidla. Jen pokud oba chtějí.“ Rose mu na to nic neřekla. Mlčky sledovala, jak odešel z místnosti. Zhluboka se nadechla a vydechla. Něco na jeho tónu se jí nelíbilo. Způsob jakým to řekl naznačoval, že on ví, že se s ním chce vyspat. Vstal a z křesla a přešla k velkému oknu. Viděla tvář dívky, kterou vídala každý den. Tmavé rovné vlasy, drobná brada, malé růžové rty, tvář bez jediné pihy, dobře upravené obočí a dvě modré oči. Viděla i postavu dívky, která se na ni dívala. Nemohla by být dobrá modelka, ale tlustá také nebyla. Dělal si z ní ten muž srandu, a nebo ji vážně chtěl? Ano, žila i soukromým životem, ale překvapilo a zároveň ji i nějak potěšilo, že měl o ní zájem. Právě o ní a ne o žádnou z modelek, co tu měla. Možná proto, že je neviděl. Proč ji tolik nepopuzuje, že řekl, že jí chce do postele a místo toho si láme hlavu s tím, že si ji vybral? Dívala se na sebe, jako kdyby ji překvapovalo, že vůbec někdo o ni může mít zájem. Ani neslyšela, jak se otevřely dveře do místnosti. Slyšela jen Ryanův hlas.
„Rose, můžu dnes dřív domů?“ Rose se v tu chvíli probrala, jakmile poznala jeho melodický hlas. Podívala se na něj a pak na hodiny nad dveřmi. Bylo už půl páté. To znamená, že tu stála jen tak půl hodiny? Začínám bláznit. Soustřeď se! Přikývla.
„Jdeš zas doprovodit Cloe?“ Ani se nemusela ptát, znala odpověď. Rošťácky se na ni usmál. Jeho podmanivé oči na ni mrkly a jeho úsměv od ucha k uchu, jako kdyby se přiznával, že jde krást švestky to jen podporoval.
„No co, musím jí pohlídat. Ulice v New Yorku nejsou bezpečný pro tak hezkou holku, ještě když má dneska ty modré šaty.“ Ano, ty minišaty, co dnes měla vážně padly na její dokonalou postavu. Navíc byla opálená, což dělalo její sportovní nohy ještě hezčí. Rose si jen povzdechla, proč ona musela zdědit severskou pleť, která se nikdy neopálí?
„Zmiz mi z očí, než si to rozmyslím!“ usmála se na něj. Nechtěla, aby to na ní bylo poznat, že žárlí na Cloe. Na to, jak je dokonalá. Nechtěla si přiznat, že žárlí na vzhled někoho jiného. Vždyť zarputile trvala na tom, že na vzhledu tolik nezáleží. Jí na tom tolik nezáleží. Ale asi jí na tom záleželo víc, než si chtěla přiznat. Ryan poslal vzdušný polibek a zmizel za dveřmi. Dvakrát mu to říkat nemusela. Rose jen zavrtěla nad ním hlavou a sedla si ke stolu. Pracovala dál na záznamech a různých dalších věcech ve firmě. Když se od stolu znovu zvedla, tak bylo půl osmé. Vzala si na sebe kabát a zhasla lampičku. Konec dalšího dne, je skoro čas večeře a ona se teprve vrací domů. Začíná být jako její klienti. Doufám, že si taky nezačnu objednávat společnost...
Cesta trvala jen deset minut. Bydlela v hotelu, a tak se aspoň ušetřila od domácích prací jako je vysávání. Automaticky pověsila kabát na věšák a zamířila rovnou do koupelny. Jediná útěcha pro její rozbolavělé tělo po celodenním sezení za horou papírů byla sprcha. Nechala vodu, aby z ní smyla dnešní celý den, aby všechny starosti, kalkulace, hádky a případy smyla. Na chvilku se cítila opět volná a v klidu. Což v New Yorku byl luxus, který znalo málo lidí. Vzala si na sebe pyžamo, které se skládalo k volných tepláků a tílka. Sotva si trochu usušila vlasy, někdo zaklepal. Došla ke dveřím a podívala se kukátkem. Jakmile spatřila černé vlasy, otevřela dveře. Bylo víc než jasné, kdo je za dveřmi. Otevřela je a šla do obýváku.
„Co že ses tu objevil, Ryane?“

O hodinu později a pár skleniček vína navíc spolu leželi v posteli. Jeho ruka ji objímala, tělo zahřívalo. Ležela zády k němu. Na zátylku cítila jeho teplý dech. Prstem si na polštáři kreslila ornamenty, které tam nebyly. Přemýšlela znovu a zase o tom muži. Kdyby si k ní cokoliv dovolil, tak by mu to mohla vrátit tisíckrát hůř. To ji netrápilo spíš to, že si byl tak jistý. Povzdychla si. Copak ona by to chtěla? Jaký byl důvod toho, že šel za mnou? Zavrtěla hlavou a otřela si tvář o polštář. Nemysli na něj! Cítila, jak se Ryan k ní naklonil a díval se na ni.
„Pořád toho chlapa řešíš?“ zeptal se po chvilce ticha. Rose jen přikývla. Ruka, která kreslila ornamenty se položila na polštář. Políbil ji do vlasů. „Ser na něj, ani se tě nedotkne, slibuju. Nemusíš tam chodit. Jeden klient nás nezabije, ne?“ Znovu si povzdychla a přikývla.
„Máš pravdu, nezabije...“ Mohla bych tam jít, kdy jsem naposled s někým někde byla?
„Teď mám důležitější otázku,“ usmál se rošťácky a začal hrabat v kapse od kalhot. Rose se na něj otočila a čekala, co z toho bude. Vytáhnul malou krabičku a v ní se leskl prsten.
„Vezmeš si mě?“
Rose se zasmála.