Já jsem jen odlišná

Soňa byla sedmnáctiletá studentka gymnázia. Byla tak tichá a nenápadná, že mnozí ani netušili, kdo je. A ti, kteří si dokázali spojit její jméno s tváří, ji stejně téměř neznali. Jediné, co o ní věděla snad celá škola, byl fakt, že měla dobré známky.
„Zase něco píše!“ rýpla si do ní spolužačka „Copak, Soňo, zase si vylíváš srdíčko do deníčku? Nebo snad myslíš na nějakýho kluka?“
„Dej pokoj, Andreo!“ pokusila se Soňa o sebeobranu.
„Kdo by takovou divnou kreaturu chtěl!“přidala se další.
„Spíš bych se divila, kdo by chtěl takovou povrchní nánu jako tebe, Lindo!“ odrazila statečně útok Soňa.
„Tak pozor, za drzost se platí,“zasyčela Andrea. „Dej sem všechny peníze!“
Když Soňa odmítla, začaly jí spolužačky prohledávat tašku a nakonec i kapsy.
„Zkus někomu něco prásknout a budeš litovat, žes nám vlezla do cesty!“ pohrozila ještě Linda.
Zbytek třídy jen pozoroval, co se děje. Někteří ještě Andreu s Lindou hlasitě povzbuzovali. Nenašel se nikdo, kdo by se Soni zastal. Dokonce ani učitelé neprohlédli, co se ve třídě odehrává, neboť tahle třída byla zdánlivě bez problémů a jevila se i soudržná.
Soňa si několikrát stěžovala, že jí dívky ubližují, své třídní učitelce.
„Ale prosím tě,“ odbyla ji profesorka. „Na této škole nikdo nikoho nešikanuje. Jsi jen příliš citlivá, Soňo, to je vše. Měla by sis vážit toho, že ses dostala na tuhle školu a do soudržného kolektivu. Je tvoje chyba, že stojíš pořád stranou a nesnažíš se zapadnout.“

Po škole Soňa nikam nechodila, rovnou domů. Každý pátek chodila na hodiny zpěvu a třikrát týdně na trénink skoku vysokého. V obojím vynikala, protože byla vždy v přípravě poctivá a obojí bylo její jedinou radostí.
„Tak si to přezpíváme ještě jednou,“ vyzval ji učitel zpěvu. „Od začátku až do konce.“
Soňa přezpívala znovu celou píseň.
„Opravdu škoda, že nemám víc takových, jako ty, Soňo,“ pochválil ji. „To by bylo dnes všechno, těším se příští týden.“
„I já, na shledanou!“