Já jsem jen odlišná2

Taková pochvala dokázala Soni vždy zvednout náladu a dopřála jí aspoň na chvíli zapomenout na peklo, které musela každý den prožívat ve škole.
„Tak jak dnes bylo?“ uvítala ji matka.
„Docela fajn,“ odpověděla jí dcera. „Ve zpěvu jsem dostala pochvalu a ve škole za jedna z chemie.“
„To se mi líbí, výborně!“ pochválila ji matka.
„A co vlastně děcka ve třídě?“ chtěla vědět její starší sestra.
„Nic moc, Šári, jako obvykle, jsou to blbci. A zrovna tak v něčem i naše třídní.“
„To se mně nechce věřit. Ty se přece tak skvěle učíš, jak můžeš mít problém s učitelkou?“
„Radši bych o tom nemluvila,“ odvětila Soňa.
„Jak chceš, ale jestli je to něco vážnýho, asi by to někdo měl vědět.“
„Tak zlý to zas není, neboj se,“řekla Soňa.
„Jo, já bych ti to věřila, kdybych tě v noci neslyšela brečet,“ nenechala se odbýt Šárka. „Co já vím, klidně tě můžou v té škole šikanovat.“
„Když dojde k něčemu, co bych měla řešit, řeknu vám to někomu sama, Šárko, tak nevyzvídej.“

21. dubna 2010
Ve škole je to strašný. Že mě děcka šikanujou je jedna věc, druhá věc je ta naše kráva Bártová, třídní. Když jsem jí o tom, co mně holky dělají, řekla, poslala mě do háje. Na této škole přece nemůže být šikana, tak není. A mám být ráda, že jsem se dostala na tuto školu a do soudržného kolektivu, řečeno jejími slovy. Čekám, kdy si na mě zasedne v češtině. Naštěstí proti mně nemá nic, protože se na hodiny připravuju.
Nemám jedinýho kamaráda, protože na základce jsem byla taky černá ovce a táhne se to se mnou pořád. Mou jedinou radostí je zpěv a atletika. Jedině tam zapomenu na všechny útrapy a dokážu být aspoň na chvilku šťastná.
Komu to mám říct? Ve škole by mně stejně nikdo nevěřil, máma a ségra jsou rády, že se nám podařilo vyrazit z bytu otce, kterej je násilnickej a pije, tak jim nechci přidávat starosti. A kamarády nemám.
Jen se sama sebe ptám, proč tohle všechno, co jsem komu udělala. Jsem pro ně možná nečitelná, to připouštím. Ale copak je to důvod k takovýmu jednání? A jak si mám kdy najít přátele, když nebudu schopná nikomu věřit? Jo, takhle asi má vypadat můj život, no co už.

Soňa se potýkala se spolužáky den ode dne více. Nikdo s ní slova nepromluvil, pokud ano, pak se jednalo jen o výhružky. Poškozovali jí i učebnice a sešity. A stále jim to nestačilo. Postupně přitvrzovali, až se Soňa dočkala i přímých fyzických útoků.
„Co se ti stalo, Soňo?“ optal se trenér, když si všiml rukou svojí svěřenkyně.
„To nic, jen jsem se trochu spálila při vaření, zahojí se to,“ zalhala Soňa.
„Jak myslíš. Nebolí to, když se potíš?“
„Vydržím hodně, tohle mě nerozhodí.“
„Dobrá. Pro dnešek končíme, zapíšu si, že jsi skočila metr sedmdesát. Pokud to půjde takhle dobře, dostaneme se do příštího týdne na metr devadesát.“
„To by bylo fajn. Ráda bych vyhrála závody.“
„Ujišťuji tě, že na to máš, věřím v tvůj úspěch. Doporučoval bych ti, abys trošku víc jedla, protože se mi zdá, že jsi pohubla. Víš, že lehká být musíš, ale ne vyhublá a slabá.“
Ani nevěděl, jak přesně odhadl, co hrozí. Neměl totiž tušení, že Soňa se musí nutit, aby alespoň něco málo snědla. Jak trpěla ve škole, bylo jí téměř neustále špatně od žaludku a na jídlo neměla chuť. Přislíbila tedy trenérovi, že udělá, co po ní žádá a opustila sportoviště. Do očí se jí draly slzy.

30. dubna 2010
Dneska jsem skočila metr sedmdesát, k trenérově radosti. Už si všiml, že jsem hubenější. To je to poslední, co bych potřebovala, zeslábnout. Jím jenom z nutnosti, nemám na nic chuť.
Taky si všiml, že mám spálenou ruku. Zalhala jsem, že jsem se popálila při vaření, ale skutečnost je jiná. Nemám odvahu to někomu říct, bojím se, že by ještě přitvrdili. Dneska se konalo pálení cigaretou, strašně to bolelo a vlastně to bolí pořád. Před trenérem to tajím, předstírám, že to nic není. Ovšem když se toho dotknu nebo se zpotím, tak bych řvala. A nejen kvůli té fyzické bolesti, brečela bych pořád.
Zajímavý je, že loni to v tom našem ústavu, co si říká prestižní škola, tak strašný nebylo, jenom se se mnou nikdo nebavil. Až letos mě začali šikanovat. Kdybych tak věděla, jak se bránit, bránila bych se. Jenže nevím…