Začátek konce

Seděl tiše v šeru každodenního života a jen pramálo si uvědomoval déšť bičující do oken jeho bytu. To co si zabíralo jeho pozornost byl příjemný hlas redaktorky linoucí se z televize ve vedlejším pokoji. Jakkoli byl tento hlas příjemný, jemu způsoboval jenom bolest,byl schopen vnímat pouze útržky toho, co k němu ten hlas vysílal: „ Známá umělkyně Johana Fisherová…dnes v noci…důvody neznámé…“. Zatnul skráně, tak jak to dělal vždycky, když se zlobil, a silou vůle se přiměl poslouchat dál : „ …specialisté při ohledání těla zjistili, že se jedná o sebevraždu zatím neznámým druhem jedu…“. Po těchto slovech vystřelil ze židle, třesoucí se vzteky, zavolal na psa a manželčinu otázku „ Kam jdeš v tom dešti?“ , ignoroval.

Potřeboval ven, na vzduch a věděl, že když venku prší, jeho slzy budou všichni považovat za pouhé dešťové kapky.Sotva vykročil ze dveří rozběhl se, tak že mu pes sotva stačil. Nepřestával běžet ani když viděl tu fontánu, u které s ní naposledy mluvil. Běžel, přestože už byl úplně promočený, nepřestával…Běžel, slzy mu tekly po tvářích a nevěděl, jestli pláče vzteky, nebo proto, že mu už teď tolik chybí. Po chvíli tohoto zběsilého běhu cítil, jak mu těžkne dech a stává se slabším. Pomalu zvolnil tempo až skoro kráčel a hlavou se mu začaly hemžit myšlenky jedna přes druhou. Vybavoval si její vůni, kdekoli by ji podle té vůně našel. Zřetelně jako by stála před ním, viděl její tvář, její úsměv. Dvě řady dokonalých bílých zubů, kupodivu nikdy nepoznamenaných její vášní k cigaretám. Zastavil se, napůl v mrákotách, slyšel její hlas „Přece jsem ti říkala, že v dešti nemáš běhat, nachytáš tak více dešťových kapek.“ Otřásl se zimou. Ona a její praštěná logika…nikdy ji pořádně nepochopil. Tu se v něm vzedmula obrovská vlna hněvu. Rozhlédl se, jestli je někdo na blízku (vždycky totiž uměl dokonale ovládat své emoce) a teprve pak začal křičet z plných plic : „Ty ubohá bláznivá ženská,proč jsi to udělala? Ty si myslíš, že je mi teď lépe? I když ty se teď smažíš v pekle, je ti tam líp, protože moc dobře víš, že já bych si na život nikdy nesáhl! Nikdy nikomu bych na život nesáhl! Jak mám žít s vědomím, že jsem tě dohnal k tomu vzít si ten svůj?“ Klesl na kolena a dovolil psovi olíznout tvář. Podíval se do těch hnědých smutných očí, které mu připomněly jiné, stejně tak láskyplné oči a tak zašeptal psovi do ucha „ Pojď Lorde, půjdeme domů“. Pes jen šťastně zamával ocasem, a klidnou chůzí se vydali k domovu.



Pomalounku vkládal klíč do klíčové dírky, se snahou dělat co nejmenší hluk. Doufal, že bude mít to štěstí a jeho žena bude spát. V koutku duše však věděl, že na něj bude čekat s obědem a horkou vanou plnou bublin. Nikdy se nemýlil. Seděla v obývacím pokoji, schoulená v křesle tolik, jak ji to jen rostoucí břicho dovolilo tupě sledujíc televizi. Když vešel do pokoje, kriticky pohlédla na jeho oblečení, z něhož ještě pořád odkapávala voda a vyslovila to, co on už dávno věděl : „ Vanu máš napuštěnou, voda by měla být ještě horká, a jídlo máš připravené v kuchyni, jen si to strč do mikrovlnky na tři a půl minuty. My, pohladila si břicho, „jsme už jedli.“

S odhodláním odsouzeného jdoucího na popravu šel do koupelny. Nesnášel koupání. Ležet a louhovat se v horké vodě, co je na tom? V hlavě se mu zase ozval ten hlas „ Koupání sice není zdravé, ale je to nejlepší na promrzlé kosti“ Zatřásl hlavou a zamračil se, nechtěl,aby se mu pořád připomínala. Bohužel mu ji připomínaly i tak obyčejné věci, jako vana plná vody.

Po koupeli zamířil rovnou do obývacího pokoje, věděl, že jeho manželka nevydrží čekat dlouho a jídlo mu raději sama ohřeje, aby měla jistotu, že je ohřáté na správnou teplotu a rovnoměrně. Posadil se před naservírované jídlo a jeho žena opět začala bezmyšlenkovitě přepínat televizní kanály. Při druhém soustu byl neschopen polknout, protože mezi vším tím přepínáním se opět ozvalo: „Johana Fisher…“ , jeho žena se na něj láskyplně podívala a on věděl, že zápasí s otázkou na jazyku. Projela ještě pár kanálů, ale nakonec přeci jen vyslovila: „Stalo se dnes něco? Zdáš se mi nějaký zamyšlený. Snad to není zase kvůli práce? Vím, že tvůj šéf je idiot, ale připadá mi zbytečné, aby ses tím trápil i teď, když máš zrovna pár dnů volno…“ Podíval se na ni a bylo mu zatěžko vydat ze sebe slovo. Zabrblal jen „ Ne to není kvůli práce“ a raději si nacpal pusu dalším soustem sekané. Zvědavě se na něho podívala. Na své ženě miloval, že se ho nikdy na nic nevyptávala, na rozdíl od ní pomyslel si. Celou dobu však věděl,že tato chvíle jednou v jeho životě přijde a tak jí šel naproti. „Viděla jsi dnes ráno zprávy?“ , zeptal se, i když odpověď znal předem. „Ano“ odpověděla nezúčastněně. „Snad ti nedělá starost zdražování pohonných hmot?“ Malinko se usmál nad její naivitou a pokračoval : „Ne to mi opravdu tak velkou starost nedělá, naší firmě se povede skvěle i bez ohledu na cenu pohonných hmot. Jde o něco jiného…Slyšela jsi někdy o té malířce? O Johaně Fisherové? Začínala tady u nás, než se z ní stala světově známá umělkyně…“

„Jo, tak o té jsem slyšela, ta ženská musela být zřejmě úplně pominutá, když se zabila. Údajně nikdo neví proč to vlastně udělala, byla úspěšná, peněz měla taky dost…“ „Ano tuhle myslím“, zarazil jí dřív, než mohla v pátrání po důvodu její sebevraždy pokračovat, a se známým obličejem v mysli se zhluboka nadechl a odpověděl na tázavý pohled své ženy. „ Znám, tedy znal jsem ji.“ Odpovědělo mu pouze zdvižené obočí, věděl, co to znamená, že už není cesty zpět. „Byli jsme milenci“, povzdechl do ticha.