Ta strašná věta

Srdce mi tlouklo jak o život, příšerně jsem se potil, docházel mi dech. Vždycky jsem byl nevěřící, ale teď jsem prosil Boha, aby něco udělal. Cokoliv. Je mi to už jedno. Utíkal jsem dál lesem. Sem tam uklouzl po mokrém listí nebo zakopl o pařez. Obličej jsem měl poškrábaný od větví. Zastavil jsem. Nastal čas na děsivou otázku. "Běžím vůbec ještě správným směrem?". Rozhlížím se kolem sebe. Od pusy mi jde pára. Pot na čele pomalu chladne. Klid, nikde nikdo. Opřel jsem se o strom a zadíval se do dálky. Byla sice tma, něco málo po půlnoci, ale já ji tam stejně viděl. Měla na sobě stejné šaty, jako tenkrát u rybníka za vesnicí...
Znali jsme se od malička. Přistěhovala se k nám do vsi s rodiči, když jí bylo osm let. Stejně jako mě. Líbila se mi. Strávili jsme spolu krásné dětství. Byli jsme jako bratr a sestra. Pak jsme se rozjeli každý do jiného města. Ona na gymnázium a já jel do učení. Tatínek byl ve vsi kovářem a chtěl mi jednou svou živnost odkázat...
Něco prasklo. Vytřeštil jsem oči. Srdce se zase rozbušilo. Třeba to bylo nějaké zvíře. Ale co když to byli oni? Co když mi jsou na stopě? Ne, určitě to bylo zvíře. Musím běžet dál. Dost bylo vzpomínání. Jak jsem vůbec dlouho stál? Maximálně minutu, ale to už je dost dlouhá doba na to, aby mě vyčmuchali. Musím dál. Určitě to bylo zvíře...
Vídali jsme se o prázdninách a o sobotách a nedělích. Ona dojížděla denně domu, ale já to měl z ruky a tak jsem jezdil jen na víkendy. A jednoho prázdninového dne jsem ji potkal u rybníka za vsí. Měla na sobě bílé šaty s kytičkama, který ji strašně slušely. A já se v tu chvíli zamiloval. Slíbili jsme si, že až dostudujem, tak se vezmem. Ale pak mezi nás vstoupilo zlo, který nás rozdělilo. Válka...
Jak to může ještě dlouho trvat. Určitě se motám pořád dokola. Musím zastavit a zorientovat se. Mám přeci kapesní kompas. Dal mi ho otec, těsně před tím, než...
Maruška byla pracovně nasazená do nějaký továrny v Německu. Moje Maruška. Ta krásná holka co měla na vysokou školu a být třeba doktorkou a zachraňovat lidi, těď měla dřít někde ve fabrice pro Němce. Za několik dní to čekalo i mě. Já se však rozhodl jinak. Musel jsem se dostat na západ. Do legie. Rodiče mě chápali. Hlavně otec. Dal mi na cestu kapesní kompas, prý abych našel cestu domu...
Podle střelky běžím správným směrem. Už tam přeci musím být. V dáli se objevila silueta člověka. Schoval jsem se za strom a pomalu vykukoval. Všiml si mě? Panebože proč tam pořád tak stojí? Že by čekal na ostatní? Ale kde jsou? Nikdy přece nechodí sami. Co když je mám v zádech? Zafoukal vítr. Silueta se pohla. A je to tady. Nervy. Vždyť je to stromek...
Dostal jsem se až do Anglie mezi piloty. Po válce jsem se vrátil do své rodné vesnice. Rodiče přežili, ale Maruška se z Německa nevrátila. Prý zemřela na nějakou infekci. A její rodiče popravili nacisti. Byli zapleteni do ilegální činnosti...
Je pět let po válce, dva roky po únoru a já zase utíkám. Jako bývalí voják naší armády na západě, jsem pro nynější systém nepohodlný. Na nebi se objevil měsíc. Na chvíli bylo trošku vidět. Blížil jsem se k hranicím. Cítil jsem to. A pak to přišlo. Ta věta, která mě strašila po celou dobu útěku. "Stůj, kdo tam!". Ani jsem nevěděl odkud to zaznělo. Bylo to slyšet všude kolem mě. V uších mi strašně hučelo. Zůstal jsem stát. Z houští vylezly dvě postavy. Náhle jsem si vzpoměl na Marušku a začal utíkat. Věděl jsem co přijde a byl na to připravený. To poslední co jsem zaslechl, bylo natažení samopalu. Výstřely jsem už nevnímal. Pomalu jsem se blížil k Marušce.